HareKršna.cz | Home | Starší kapitoly deníku | Galerie | O autorovi | Oficiální stránky

21. kapitola

16. listopadu – 25. prosince 2005

"Zapadlé místo v pekle"

Chile, Paraguay

Po Ratha játře v Buenos Aires a týdnu kazatelských programů v okolí města měl navštívil jeden oddaný se zprávou od Gunagrahiho Mahárádži: mohl bych navštívit ISKCONská centra v Chile a Paraguayi?

Na moment jsem zaváhal, jen jsem se snažil uvědomit si, kde leží Paraguay. Nakonec jsem to vzdal. Otočil jsem se k tomu oddanému, abych souhlasil, ale než jsem něco mohl říct, podal mi letenku. „Odjíždíte pozítří,“ řekl.

Tato výměna mě donutila usmát se. Připadal jsem si jako vojín dostávající rozkazy od svého nadřízeného. A Šríla Prabhupáda vlastně někdy přirovnával rozšiřování sankírtanového hnutí Pána Čaitanji k vojenskému cvičení.

„Stejně jako byli Ardžuna a Kršna vítězové v bitvě na Kurukšétře, bude jistě i toto hnutí pro vědomí Kršny vítězné, zůstaneme-li upřímnými Pánovými oddanými a budeme Mu sloužit podle rad našich předchůdců.“
(Čaitanja-čaritámrita, Madhja-líla 4.79, výklad)

A tak jsem s novými rozkazy v ruce šťastně nasedl na konci listopadu na let do Santiaga. Vyhlídky na návštěvu nového kazatelského pole jsou pro cestujícího kazatele vždy vzrušující, ne však kvůli turistice, ale kvůli příležitosti podělit se o vědomí Kršny s ostatními.

Materiální svět přináší Pánovu oddanému jen málo zajímavého. Ve skutečnosti jsem se při přistávání mého letadla v Santiagu ani nepodíval ven z okénka, na rozdíl od mých spolupasažérů. Byl jsem si jist, že to město bude vypadat podobně jako ta další, která jsem za posledních 35 let navštívil. Globalizace přináší všude stejné obchody, stejnou módu a stejnou reklamu do prakticky všech zemí na světě. Původní kultury rychle mizí a přenechávají místo běžnému pořádku světa. Milostí mého duchovního mistra, Šríly Prabhupády, zůstávají mému srdci drahá pouze ta místa Pánových zábav, jako je Vrndávan, kde se Kršna zjevil.

„Jistě existuje po celém světě mnoho měst a každé z nich je požehnáno Mou přítomností v podobě vládnoucího Božstva, které může uspokojit mysli oddaných jako ty. Avšak můj drahý příteli, přísahám ti znovu a znovu se vší upřímostí, že žádné z nich mi nepřináší tolik radosti do srdce jako tato pokorná pastevecká vesnice.“
(Kršna promlouvá k Uddhavovi, Uddhava-sandéša, Verš 8)

Několik oddaných mě vyzvedlo na letišti a zavezlo mě do chrámu ve středu města. Po krátkém uvítání mě zavedli nahoru do mého pokoje, kde jsem se zeptal na rozvrh mého pobytu. Překvapilo mě, když mi oddaní řekli, že zítra budou pořádat festival Ratha játry.

Ráno jsme se všichni shromáždili před chrámem, kde skupina oddaných dodělávala poslední detaily na obrovském rathajátrovém voze. Bylo tu přes 300 oddaných včetně kongregace a přátel. Mnozí z nich byli mladí lidé.

„Mnoho lidí v Santiagu je přitahováno k vědomí Kršny,“ řekl Ádi Kéšava, chrámový prezident. „Každý rok přichází 10 až 15 nových oddaných. Je to jako v raných dnech v Americe, ale tady se to už děje desetiletí.“

Udělalo to na mě dojem. Nálada byla nabitá a vzrušující. Najednou někdo zatroubil na lasturu a 40 nebo 50 mladých se chopilo provazů a začalo utíkat po ulici. Když vystartoval i vůz, začal jsem lehce utíkat, abych stačil tempu.

„To je jen jejich mladické nadšení,“ pomyslel jsem si. „Během pár minut zpomalí.“

Jenže tempo ještě vzrostlo a já jsem musel začít utíkat doopravdy, zatímco se obří vůz smýkl okolo nároží a jen tak tak minul zaparkovaná auta.

Stovky mladých oddaných skákaly a tančily po celé ulici. Udělaní hoši hráli rychlé, mocné rytmy na mridangy a hlavní zpěvák hlasitě vedl kírtan, dost se potil v horkém letním počasí a široce se usmíval.

Po třiceti minutách a pěti blocích domů jsem si uvědomil, že tito oddaní zřejmě nezpomalí, a tak jsem zpomalil já a odpadl jsem.

Po hodině vůz otočil a zahnul za roh, pak se znovu otočil a rozjel se ulicí paralelní s tou, kterou jsme vykročili. Prošel jsem nějakou spojovací uličkou a najednou jsem se ocitl před celým průvodem.

"Mahárádžo," řekl vedoucí zpěvák a podával mi mikrofon, "teď ty."

"Tak jo," řekl jsem s úsměvem, "ale neumím zpívat a utíkat zároveň."

Zpomalil jsem průvod a vedl jsem kírtan 20 minut. Pak jsem předal mikrofon původnímu zpěvákovi, který okamžitě přešel v rychlé temp a rozběhl se s oddanými a vozem po ulici.

Rozhlížel jsem se kolem a viděl jsem, jak si lidé užívají té podívané. "To je tedy vysokorychlostní festival milosti," říkal jsem si. Pak jsem to vzal zkratkou na místo festivalu a čekal jsem, až průvod dorazí.

Za hodinu se všichni přiblížili normální rychlostí k parku a přivedli s sebou pěkný dav mladých lidí. O pár minut později jsem měl úvodní přednášku o vědomí Kršny z festivalového jeviště a všiml jsem si, že mnoho mladých pozorně naslouchá a je fascinováno filozofií. "Tak dobře," řekl jsem si. "Jestli má závodění s Džagannáthovým vozem po ulicích Santiaga přivést tuto mládež k prahu duchovního života, ať je po jejich."

Někteří z těch studentů přišli pak i na přednášky, které jsem dával v chrámu v dalších dnech a já jsem jim s radostí představoval vědomí Kršny. Ve skutečnosti jsem si to tak užíval, že mě dost překvapilo, když mi jednoho rána jeden oddaný připomněl, že mám ten den letět do Ciudad del Este v Paraguayi.

Zatímco jsem si narychlo balil své věci, znovu jsem se přistihl, jak dumám, "Kde je vlastně vůbec ta Paraguay?"

Na letiště jsem dorazil o hodinu dříve a po průchodu imigrační kontrolou jsem se usadil u vstupní brány a čekal jsem na první část mého letu do Asuncionu. Mám moc rád takové chvíle, protože to bývá jediný čas, který mám pro sebe. Využívám jej k dohonění své korespondence, ke čtení a ke zpívání koleček navíc.

Avšak tentokrát jsem otevřel svůj laptop, napojil jsem se na bezdrátovou síť a našel jsem si přes Google heslo Paraguay. Najel jsem na informační stránku Amerického úřadu pro státní konzuláty. Jak jsem četl tyto informace, začal jsem mít divný pocit: "Cestovatelé mimo hlavní město Asuncion by měli uvažovat o vyhledání pomoci cestovní kanceláře, neboť uspokojivá nebo vhodné turistická zařízení jsou ve velkých městech velmi zřídka a ve vzdálenějších oblastech téměř neexistují."

"Proč se vůbec nějací turisté obtěžují s návštěvou takových míst?" vrtalo mi hlavou.

„Většina městských ulic se z dlažebních kostek položených na zemině,“ pokračovaly stránky. „Některé ulice v Asuncionu a dalších větších městech jsou z asfaltu. Avšak i tyto silnice mají v sobě často díry, které se jen zřídka opravují. Téměř všechny venkovské silnice jsou bez pevného povrchu.“

„Panebože,“ pomyslel jsem si, „to je horší než v Rusku za komunistické éry.“

„V posledních letech roste zločinnost, trestné činy jsou často páchány na bohatých lidech. Amerických občanům hrozí nebezpečí útoku, únosu, okradení a znásilnění. Za těchto podmínek by se měli američtí občané sídlící v Paraguayi nebo cestující do Paraguaye mít na pozoru před svým okolím a hlídat si stále své bezpečí.“

„Páni!“ řekl jsem nahlas.

„Američtí občané by se měli vyhnout větším shromážděním nebo jiným událostem, kde je větší počet lidí za účelem demonstrace nebo protestu. Tyto činnosti vedly k dočasným uzavírkám silnic včetně hlavních cest, po kterých jezdí turisté a místní občané. Američtí občané, kteří narazí na silniční blokádu by neměli pokračovat v naplánované cestě nebo se střetnout s těmi, kdo silnici zablokovali.“

Udělal jsem si poznámku v mysli: „Vyhni se blokádách silnic.“

Zatímco jsem pokračoval ve čtení, začal jsem si říkat, jestli bylo rozhodnutí vydat se do Paraguaye správné.

„Organizace poskytující finanční podporu extrémistickým skupinám operují v Ciudad del Este a bylo již zaznamenáno několik únosů vysokých činitelů za účelem získání výkupného.“

„Vyhni se únosům,“ řekl jsem si napůl žertem.

„Ozbrojené loupeže, krádeže aut a vniknutí do domu jsou běžné jak v městské, tak ve venkovní oblasti. Pouliční zločin včetně kapesních krádeží a přepadení převažuje ve městech, hlavně během nočních hodin v blízkosti hotelů a letišť.“

„Až přistanu v Ciudad del Este, radši se budu mít na pozoru,“ pomyslel jsem si.

Doporučujeme Američanům žijícím v Paraguayi nebo cestujícím tam, aby se zaregistrovali na nejbližší americké ambasádě nebo konzulátu skrze cestovní registrační webové stránky Státního úřadu, kde také mohou získat aktuální informace o cestování a bezpečnosti v Paraguayi.“

Ihned jsem zaregistroval své cestovní plány na těch stránkách.

Protože už začali ohlašovat nastupování do letadla, rychle jsem ještě prošel další stránky. Tam se potvrdilo, co říkal Americký státní úřad: „Divoká oblast kolem Ciudad del Este na styku Argentiny, Brazílie a Paraguaye je místem praní špinavých peněz, pašování, zbraní a ilegálních drog, podezřelé obchody extremistických organizací a hlavní oblastí nezákonné produkce marihuany.“

„Ale co, nemám proč se bát,“ povzbudil jsem se. „Zkušenost mi ukázala, že taková místa jsou často nejlepší příležitostí pro kázání.“

Po dvouhodinovém letu jsme přistáli v Asuncionu, kde jsem okamžitě přesedl na navazující let do Ciudad del Este. Po vzlétnutí letuška něco španělsky oznámila. Zachytil jsem jen pár vět, něco o třech zastávkách před Buenos Aires.

„Jak zjistím, která u nich bude Ciudad del Este?“ přemýšlel jsem.

Zavolal jsem si letušku. „Habla inlges?“ řekl jsem jí svou nejlepší španělštinou. „Mluvíte anglicky?“

„No, Seňor,“ odpověděla a pospíchala za svými povinnostmi.

Brzy jsem usnul a náhle jsem se vzbudil po 45 minutách, když letadlo přistávalo. Byl jsem ze spánku trochu omámený, tak jsem popadl svou tašku a rychle jsem vystoupil z letadla. Byl jsem jediný. Jak jsem kráčel směrem k terminálu, uvědomil jsem si najednou, že vůbec nevím, jestli jsme přistáli v Ciudad del Este. Podíval jsem se na budovu terminálu, ale tam se o Ciudad del Este nic nezmiňovalo.

Na imigrační přepážce jsem si ukázal svůj pas. „Je tohle Ciudad del Este?“ zeptal jsem se úředníka. Ani ten ale nemluvil anglicky nebo si myslel, že jsem blázen, protože jen zavrtěl hlavou a usmál se, orazítkoval mi pas a poslal mě dál.

Měl jsem jen příruční zavazadlo, a tak jsem rychle odešel směrem k východu, abych se setkal s oddanými venku. Po cestě jsem překvapivě uviděl ceduli v angličtině, tak jsem zastavil a přečetl si ji.

„Pozor! V této oblasti je častý výskyt horečky Dengue. Přenáší ji komáři, nalézá se hlavně v městských oblastech a okolo lidských obydlí. Dbejte na všechna nutná opatření.“

„Další věc, na kterou si musím dát pozor,“ řekl jsem si, když jsem vycházel ven. Ale jakmile se za mnou zavřely automatické dveře, uvědomil jsem si, že mě tu nikdo nečeká. Polil mě studený pot. „Možná bylo Ciudad del Este až další zastávka,“ napadlo mě.

Vytáhl jsem svůj mobil, abych zavolal, ale nebyl tam signál. Rozhodl jsem se, že počkám, a posadil jsem se na obrubník. V tu chvíli ke mě přistoupila skupina asi 10 nebo 15 taxikářů. „Habla ingles?“ řekl jsem. „Je to Ciudad del Este?“

Smáli se. Někteří říkali „Ano“, jiní „Ne“.

Okamžitě mě všichni obklopili. Věděl jsem, že mám problém. Když jsem se pokusil vstát, jeden z nich mě usadil zpátky. Už jsem viděl, jak mi za chvíli berou tašku s laptopem, a tak jsem ji silně stiskl. Nalevo ode mě jsem zase viděl, jak mi kradou mou krabici s Božstvy, a také jsem si ji rychle přitáhl. Protože se ti muži nahrnuli kolem mě, přikrčil jsem se, abych udržel tašky u sebe. Najednou přijela dodávka a já jsem uvnitř uviděl oddané. Jakmile dorazili, taxikáři okamžitě zmizeli v temnotě.

„Všechno v pořádku?“ řekl nějaký oddaný.

„Nemůže to být lepší,“ řekl jsem. „Dorazili jste, chlapci, akorát včas.“

„Jak se vám líbí Paraguay?“ zeptal se mě jiný oddaný, když jsme nasedali do auta.

„Zatím je to přesně, co jsem čekal,“ odpověděl jsem.

Z toho incidentu jsem byl trochu roztřesený, a tak jsem mlčel, zatímco jsme nocí projížděli k malému chrámu na okraji města. Skákali jsme po dlažebních kostkách na silnici a já jsem se snažil studovat venkovní scenérii, ale byla příliš tma. Představoval jsem si, že to bude vypadat přesně tak, jak jsem četl – chudoba, zaostalost a spousta zločinu.

Po našem příjezdu nás oddaní přivítali a já jsem pak odešel do svého pokoje. Vyčerpaně jsem si lehl na postel. Bylo horko a vlhko, a tak jsem se ani nebyl přikrytý, dokud mě neodhalili komáři. Pak jsem se radši zabalil do přikrývky a potil jsem se, než abych riskoval horečku Dengue.

„Zapadlé místo v pekle,“ říkal jsem si, zatímco jsem pomalu usínal.

Tu noc se mi zdálo, že mě na letišti unesli taxikáři, hodili mě dozadu do taxi a odvezli mě pryč. Poslali pak zprávu GBC (vedení ISKCONu), že mají 24 hodin na zaplacení výkupného, které mělo být 2 miliony dolarů. GBC odpovědělo, že nemohou zaplatit, protože mnoho chrámů má dluhy. Když se mě únosci chystali zabít, objevilo se na nebi spousta zpívajících andělů, což únosce vyděsilo.

Probudil jsem se celý zpocený.

„Byl to sen?“ říkal jsem si v omámení ze spánku.

„Samozřejmě že byl,“ řekl jsem hlasitě a ve tmě jsem se posadil. Najednou jsem uslyšel znovu zpívat anděly. Rychle jsem vylezl z postele a otevřel jsem dveře mého pokoje. Vstoupila tam záplava časného ranního světla. Vyšel jsem ven a zpěv zesílil.

Nějaký oddaný ke mně přišel. „Dobré ráno Mahárádžo,“ řekl. „Vyspal jste se dobře?“

„Odkud přichází ten zpěv?“ zeptal jsem se.

„Hned za zdí vašeho pokoje je křesťanská škola,“ odpověděl. „Celé ráno tam děti zpívají překrásné křesťanské hymny.“

„Ať jsou ti malí andílci požehnáni,“ řekl jsem a šel jsem si dát sprchu.

Později jsem vyšel do přední části budovy a překvapeně jsem uviděl krásnou krajinu s jednoduchými domky ve svěžím subtropické zeleni.

„Všechno v pořádku, Mahárádžo?“ zeptal se mě nějaký brahmačárí.

„Ano,“ řekl jsem, „v pořádku. Jen jsem tohle nečekal. Tedy chci říct, že to nebylo v těch prospektech, které jsem četl. Je tu vše velmi krásné.“

Na cestě zpět do mého pokoje jsem nečekaně potkal svého duchovního bratra Džagadžívana dásu.

Řekl mi, že v Paraguayi káže už mnoho let a vybudoval chrám v Asuncionu. Nezbývalo mi, než ocenit jeho odhodlanost.

Zeptal jsem se ho, jaký program mi na mou třídenní návštěvu naplánoval.

„Ve dvě hodiny budeš v národní televizi,“ řekl mi s úsměvem.

Když jsem jeli do chrámové vegetariánské restaurace ve středu města, kde se měl rozhovor konat, projížděli jsme lidnatou oblastí kolem řeky Padana. Všiml jsem si obrovského mostu přes řeku. Na obou jeho okrajích byl vysoký plot.

„Proč je na tom mostě tak vysoké oplocení?“ zeptal jsem se Džagadžívana.

„To aby pašeráci neházeli zboží z mostu a nepřepravovali ho tak do Brazílie,“ odpověděl.

„Četl jsem o těch pašerácích,“ řekl jsem.

„Můžeme rychle přejet přes ten most,“ řekl Džagadžívan. „Je to dobré místo k prohlédnutí města.“

Když jsem se blížili k mostu, najednou jsme se ocitli v dopravní zácpě. Ani po několika minutách jsme se nepohnuli.

„Je to normální?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl. Stočil okénko, aby se zeptal poblíž stojících pouličních prodavačů, co se děje.

„Říkají, že most je zablokován demonstrací,“ řekl. „Musíme počkat.“

Okamžitě jsem si vzpomněl na radu Amerického státního úřadu ohledně blokád silnic.

„Ne,“ řekl jsem. „Radši to otočíme a pojedeme do restaurace. Nechceme přece přijet pozdě na ten rozhovor.“

Spolu s národní televizí tam na nás čekalo také národní rádio a několik významných plátků. Ukázalo se, že to bude spíš něco jako tisková konference. „Toto by se v Evropě jen těžko mohlo stát,“ pomyslel jsem si. „Je to jedna z výhod kázání na takových místech.“

Dalšího dne oddaní řekli, že pro mě zařídili dvě přednášky na místní univerzitě. Tou vyhlídkou jsem byl nadšen.

Ale jak vyšlo najevo, univerzita byla spojena se základní a střední školou. Na první přednášku přišlo 200 dětí ve věku od 8 do 10 let. Když se posadily a zíraly na mě, snažil jsem se nějak jim vysvětlit základní filozofii vědomí Kršny v jednoduchých pojmech. Ale jejich pozornost vydržela jen chvíli a brzy se většina z nich začala mezi sebou bavit, a tak jsem začal mluvit o něčem, čemu by mohli lépe rozumět: laskavosti ke zvířatům.

Snažil jsem se jim říct, že zvířata mají duši, a pak jsem si všiml jedné holčičky asi 9 let staré, jak v přední řadě pozorně naslouchá. Když jsem řekl, že bychom neměli být ke zvířatům krutí, viděl jsem na její tváři téci slzu. Rozhodl jsem se nasměrovat svou řeč přímo k ní. Když jsem pak řekl, že všechny bytosti jsou součástí jedné duchovní rodiny, její tvář se rozjasnila.

Nakonec zazvonilo a všechny děti vyskočily a utíkaly ven, jen ta malá holčička ještě chvíli zůstala a přemýšlela o tom, co právě slyšela. Pak se také pomalu zvedla a odešla.

Po přestávce přišla skupina tří set středoškoláků. Požádal jsem Džagadžívana Prabhua, aby k nim promluvil. Teď to byla jiná situace, protože tito studenti naslouchali jeho řeči velmi pozorně.

Najednou jsem zahlédl tu holčičku z předchozí přednášky, jak vstupuje do místnosti a jde potichu podél celé místnosti a sedá si na své místo v první řadě. Okamžitě se plně ponořila do přednášky.

Po půl hodině Džagadžívan přednášku ukončil a požádal mě, abych vedl kírtan. Hned jsem se chopil příležitosti. Chtěl jsem, aby ta malá holčička zažila blaženost vědomí Kršny. Zatímco jsem učil studenti mantru, viděl jsem, že ona ji pečlivě opakuje slovo za slovem.

Když jsem začal zpívat, mnoho studentů vyskočilo a začalo tancovat. Ta holčička se asi trochu bála starších studentů, a tak zůstala sedět na židli, ale zpívala se soustředěným výrazem ve tváři.

Kírtan začal být exstatičtější a další studenti se přidávali k tanci. V jednu chvíli všichni utvořili hada a vlnili se po místnosti. Po chvíli jsem si všiml, že už o hodně překračujeme časový limit, jenže když jsem kírtan ukončil, všichni studenti začali křičet po dalším.

Nemohl jsem jinak než znovu začít. Školní pozemek byl malý, a tak jsem si představoval, že asi celé studentstvo ten kírtan slyší. Podíval jsem se oknem přes dvorek do dalších tříd a viděl jsem, jak se tam studenti vrtí v lavicích a snaží se soustředit na látku. Asi o hodinu později jsem kírtan ukončil a letmo jsem se podíval na tu holčičku. Pořád ještě seděla, smála se a zářila a vychutnávala sladkost svatého jména. „Teď už je tvoje, můj Pane,“ řekl jsem si. „Prosím veď ji ke Tvým lotosovým nohám.“

Po chvíli se podívala na hodinky, vyskočila a rychle běžela k východu. U dveří se zastavila, otočila se a usmála se na mě s hlubokým výrazem ocenění v očích. Pak zmizela.

Když všechny děti odešly, posadil jsem se a tiše jsem přemítal o tom, jak jsem se bál jet do Paraguaye. Zavrtěl jsem hlavou, podíval jsem se vzhůru a zasmál jsem se. „Dobrý Pane,“ řekl jsem, „můžeš mě poslat do pekla, kdy se Ti zlíbí, dokud můžu slyšet anděly zpívat a dokud jsou duše jako tato holčička dychtící po zpívání Tvých svatých jmen.“

narayana para sarve
na kutascana bibhyati
svargapavarga-narakesv
api tulyartha-darsinah

„Oddaní zaměstnaní výhradně oddanou službou Nejvyšším Osobnosti Božství, Nárájanovi, se nikdy neobávají žádných životních podmínek. Pro ně jsou nebeské planety, osvobození i pekelné planety stejné, neboť takoví oddaní se zajímají pouze o službu Pánu.“
(Šrímad Bhágavatam 6.17.28)