Přemýšlel jsem o přátelství a jeho silném vlivu na nás, který poukazuje na tajný význam sdružování. Co nás vede k tomu, abychom hledali přátelství a blízké vztahy, a jaký to má pro nás smysl?
Naše srdce je v písmech přirovnáno k průzračnému křišťálu, který odráží to, co se před ním nachází. Získáváme vlastnosti těch, se kterými se blízce nebo důvěrně sdružujeme – to znamená, že když otevřeme své srdce a druzí otevřou svá srdce nám, dochází k výměně energie nebo síly – obě dvě strany jsou ovlivněny.
V práci se setkávám s lidmi po celý den. Některé znám dobře, jiné jen trochu. Navazování kontaktu s druhou osobou vidím podobně, jako když proti sobě stojí dvoje dveře. Za každými dveřmi je mnoho cest vedoucích k různým oceánům. Dva lidé, kteří se sdružují, mají možnost vyjevit mnoho z těchto oceánů. Pokud neodhalíme svou duši, což je to, co nám nabízí duchovní sdružování se, můžeme se ztratit ve svém vlastním oceánu nebo v oceánu druhé osoby.
Lidé mají naléhavou potřebu důvěrnosti, potřebu sdílet svůj příběh a to, čím jsou nebo čím se snaží být. Sdílet sám sebe znamená otevřít dveře a vpustit do nich někoho dalšího. Na začátku to může být rána odhalit sebe sama – všichni jsme koneckonců opatrní v tom, komu dovolíme vstoupit. Hrozí zde totiž riziko, že bude docházet ke sporům nebo budeme využíváni.
Každý má své potřeby a také touhu být potřebný. Pravděpodobně jediný nejdůležitější záměr mnoha lidí, že se chtějí sdružovat, je touha po porozumění od druhých. Z toho získáváme sílu, můžeme být sami sebou a být schopni čelit světu, který se nám zdá cizí, osídlen dalšími lidmi, kteří nám ve skutečnosti nerozumí. Pochybujeme o sobě a potřebujeme najít někoho, kdo v nás bude mít důvěru. Tato pochybnost nebo nízké vlastní docenění přivádí mnoho lidí za terapeuty nebo na duchovní cesty. Z duchovního pohledu opravdové vlastní docenění přichází z uvědomění si své přirozenosti jako duše, která je částí Nejvyššího Osobnosti Božství. Můžeme si potom být jistí, že Nejvyšší Pán je náš skutečný přítel.
Toto nutkání sdílet svůj život a jeho cesty mě fascinuje. Domníváme se, že sdílení toho, co si myslíme, že vlastně jsme, ve skutečnosti znamená přátelství a důvěrnost s tím, že se snažíme druhým poskytnout podporu, chováme je v úctě a negativně je neposuzujeme. Abychom dosáhli tohoto naplnění, můžeme se dokonce vzdát své rodiny i dobrého jména.
Jak v našem profesionálním, tak i v osobním životě máme známé i blízké přátele. Zmínil jsem sdílení s druhou osobou, vzájemnou podporu a přijetí – ačkoli jsou tu i další věci, které ustanovují přátelství. Co myslíte, které to jsou?
Některé mé další myšlenky jsou následující: Přátelství je o dávání a přijímání stejně jako tanec, kde nejprve vede jedna osoba, pak druhá a někdy se zdá, že nás vede neviditelný partner. Kromě světce, který nedělá rozdíly mezi lidmi a každého vidí jako duši, existuje vždy jistá vypočítavost v tom, koho si vybíráme za přátele. Něco v nich vidíme nebo pociťujeme, nějakou přednost, přitažlivost, která způsobuje, že s nimi chceme být. Jsme očarováni, fascinováni nebo alespoň chceme vědět více a být v jejich společnosti. Můžeme v nich vidět nějakou přednost, kterou bychom chtěli mít také, nebo mohou být v nesnázích a my jim chceme pomoci. Jak se říká, vrána k vráně sedá. Je tu ale potíž v tom, když druhé chceme využít ke svým vlastním sobeckým záměrům, což, když to vyjde najevo, může být koncem takového takzvaného přátelství. Někdy dokonce i ve vztahu skutečného přátelství to může být taková směsice dobrého a špatného, protože jsme nedokonalé lidské bytosti, i když můžeme být oddaní Krišny.
Většina lidí je hladových po vztazích, jak přátelských, tak mileneckých. Jelikož jsme zapomněli na svoji původní prvotní lásku ke Krišnovi a na naše skutečné duchovní já, hledáme naplnění svých věčných potřeb skrze tělo a smysly, což považujeme za sebe sama. Dokonce i v materiálních vztazích můžeme mnoho získat a dozvědět se více o sobě, protože lidé jsou jako zrcadla, která k nám odrážejí to, co máme a nemáme rádi, nebo to, co chceme nebo naopak to, co nenávidíme. My, oddaní Krišny, (nebo kdokoli, kdo kráčí po duchovní cestě) můžeme také získat tyto věci ze vztahů s ostatními a navíc, což je důležité, v duchovních vztazích si připomínáme náš skutečný duchovní zájem a objekt lásky.
V přátelství a dobrých vztazích platí princip spolupráce, a tak dobré vztahy s více osobami vše umocňují. Ráno mě napadlo několik metafor vztahujících se k účinku přátelství. Jedna z nich je, že přátelství je jako dvě květiny, které se navzájem opylují – navzájem si pomáhají uvědomit si své možnosti a svoji úplnost. Anebo můžeme povzbuzovat slovy či poskytovat podporu a své praktické poznatky o vědomí Krišny, které působí jako živá voda a pomáhají vzájemnému růstu a pohybu kupředu. Někdy se dvě popínavé rostliny propletou takovým způsobem, že jedna druhé pomáhá růst, vzdálit se od země, dostat se na mohutný dub, kde se obě mohou pnout mnohem výše, což by se jim samotným nepodařilo, dotknout se hvězd a jít dále až na Gólóku. Rovněž my můžeme myslet na sankírtan (společné zpívání svatých jmen) nebo na sílu sdružování se s oddanými jako na dokonalost přátelství.