Šríla Naróttama dása Thákura

Naróttama dása Thákura se narodil v měsíci Mágha v Khéturí grámu na březích řeky Padmávatí v rodině zámožného Krišnánandy Datty a jeho ženy Nárájaní déví. Přítomní bráhmanové viděli při narození dítěte všechna příznivá znamení a předpověděli, že to bude velká osobnost, jejímž vlivem bude osvobozeno mnoho lidí. Oči měl jako okvětní lístky lotosu, ruce mu sahaly až ke kolenům a měl hlubokou pupeční prohlubeň. To vše byly znaky mahápuruši neboli velké osobnosti.

Když začal Naróttama chodit do školy, všichni žasli nad jeho inteligencí. Vše si zapamatoval na první poslech. Rychle si osvojil sanskritskou gramatiku, poezii i rétoriku a stal se znalcem mnoha písem. Postupně však ztrácel zájem o veškeré poznání, které nenabádalo k oslavování Pána. Začal uvažovat o tom, jak se zříci rodinného života a zcela se pohroužit do služby Nejvyššímu Pánu, Šrí Krišnovi. Světský požitek a dětské hry ho vůbec nezajímaly. Tehdy od oddaných zaslechl o slávě Pána Gaurángy a Pána Nitjánandy a jeho srdce se tak naplnilo transcendentální blažeností. Dnem i nocí zpíval džapu, až se mu milostivý Gaurasundara zjevil se svými společníky ve snu. Naróttama po tom daršanu začal přemýšlet o cestě do Vrindávanu.

Pán Čaitanja dříve v jednom kírtanu vykřikl: „Naróttamo!“, ale nikdo mimo Pána Nitjánandy nevěděl, co to znamená. Pán Čaitanja pak s Nitjánandou odešel k řece Padmě, aby do ní vložili préma-bhakti pro Naróttamu dáse Thákura. Ona se zeptala: „A jak ho poznám?“ Pán Čaitanja odpověděl: „Až se jeho tělo dotkne tvé hladiny, přetečeš extází.“ Když bylo Naróttamovi dvanáct let, zjevil se mu ve snu Pán Nitjánanda a řekl mu, aby se vykoupal v řece Padmě. Jakmile Naróttama vstoupil do řeky, rozbouřila se a předala mu préma-bhakti, čímž jeho tělo zezlátlo. Rodiče si mysleli, že onemocněl.

Když rodiče viděli jeho odříkání a nezájem o smyslový požitek, obávali se jeho odchodu, a tak najali stráže, aby nemohl utéci. Naróttama se ale stále modlil k Pánu Gaurángovi a brzy se stalo, že otec musel odjet i se svým bratrem a Naróttama toho využil k útěku. Jedné noci v měsíci Kárttiku, když byl měsíc v úplňku, potají opustil svou matku i stráže a vydal se na cestu do Vrindávanu. Když dorazil do Mathury, Šrí Džíva Gósvámí jej poslal za Lókanáthem Gósvámím, aby mu sloužil. Ten se však nepovažoval za hodného něčí služby, a přestože byl už velmi starý, Naróttamovu službu odmítl. Naróttama se však nenechal odradit a potají chodil každou noc čistit místo, kam se chodil Lókanátha Gósvámí vyprazdňovat. Po roce Lókanátha Gósvámí jeho službu uznal a udělil mu svoji milost. V měsíci Šravana, v den, kdy byl měsíc v úplňku, zasvětil Naróttamu jako svého žáka.

Naróttama se živil žebráním a neustále pod vedením Šrí Džívy Gósvámího studoval písma, která Gósvámí napsali. Spolu s ním studoval pod vedením Džívy Gósvámího také Šrínivása Áčárja a později se jejich spolužákem stal i Šjámánanda Prabhu. Jednoho dne jim Šríla Džíva Gósvámí řekl: „V budoucnosti musíte všude kázat poselství Šrí Čaitanji Maháprabhua. Vezměte veškeré knihy Gósvámích a odjeďte rychle do Bengálska začít s kázáním.“

Všichni tři s úctou přijali pokyn svého gurua a vydali se na cestu do Bengálska. Ve Vanavišnupuru však vládl král, který byl i vůdcem místních banditů. Dozvěděl se, že tito vaišnavové mají něco drahocenného, a tak jim v noci veškeré knihy ukradl. Ti tři byli ráno zdrceni tak, že se to ani nedá popsat. Začali hledat a brzy se dozvěděli, že to má na svědomí místní král Birhambir. Tehdy se rozhodli, že se rozdělí. Šjámananda Prabhu vyrazil do Utkaly, Naróttama do Khéturí grámu a Šrínivása Áčárja zůstal, aby nějakým způsobem získal knihy od krále zpět.

Naróttama přicestoval zpět do Bengálska a velice si přál vidět místo zrození Pána Čaitanji. V Navadvípu navštívil dům Džagannátha Mišry, kde se setkal se starým služebníkem Šrí Šačímáty Íšanem a s mnoha dalšími oddanými, a ti všichni mu dávali svá požehnání. Navštívil různé oddané i dům Advaity Áčárji v Šántipuru, kde se setkal s Jeho synem Ačjutou. Navštívil také Karadahu a tam dům Šrí Nitjánandy Prabhua. Šrí Paraméšvarí dása Thákura pak Naróttamu zavedl do místnosti, kde se mohl setkat se Šrí Džáhnaví Mátou a Šrí Vasudhou, manželkami Nitjánandy Prabhua. Obě mu daly veškerá požehnání. Po čtyřech dnech rozhovorů o Krišnovi pokračoval Naróttama dál. Setkával se s dalšími velkými oddanými Pána Čaitanji a neustále pohroužen v myšlenkách na tyto věčné společníky Pána dorazil do Džagannáth Purí, kde se opět setkal se všemi oddanými Šrí Čaitanji. Navštívil také samádhi Haridáse Thákura, dům Gadádhara Prabhua i chrám Tóta-gópínátha, kde Pán Čaitanja odešel z tohoto světa. Naróttama neustále prožíval extázi lásky ke Krišnovi a zároveň bolest z odloučení od Pána a Jeho oddaných, kteří již mezitím opustili tuto planetu.

Po dalším cestování a setkání s dalšími oddanými nakonec Naróttama přišel až do Khéturí grámu, své rodné vsi. Během jeho dlouhé nepřítomnosti už jeho otec i strýc zemřeli a vesnici vládl jeho bratranec Šrí Santóša Datta. Santóša Naróttamu vřele přivítal a Naróttama později Santóšu zasvětil. Santóša nechal postavit velký chrám, který byl na Gaura Púrnimu slavnostně otevřen. Při té příležitosti byla instalována Božstva Šrí Gaurángy, Šrí Vallabhikanty, Šrí Krišny, Šrí Vradžéndra-móhany, Šrí Rádhá-ramany a Šrí Rádhá-kánty a uspořádán takový festival, který se dá srovnat snad jen s Rádžasúja-jagjou Mahárádže Judhišthira. Při několikadenním festivalu neustále probíhal sankírtan a rozdávání mahá-prasádam. Během jednoho úžasného kírtanu se osobně zjevil i Pán Čaitanja Maháprabhu se svými společníky. Po tomto festivalu se Naróttamova sláva rozletěla široko daleko a brzy přišlo mnoho oddaných, aby se Naróttamovi odevzdali.

Po festivalu se Naróttama znovu vydal na cestu. Jednoho dne přišel do domu bráhmany Šrí Vipradáse. Vipradása měl velkou radost a vřele Naróttamu přivítal v souladu s védskou tradicí. Potom se Narótamovi svěřil, že má v místnosti, kde skladuje rýži, strašného hada, a proto tam nemůže. Naróttama se pousmál a šel se tam podívat. Když otevřel dveře, had zmizel a Naróttama vyšel ven s Božstvy Šrí Višnupriji a Šrí Gaurángy v náručí.

Jindy zase, když šel okolo jedné školy, začal jej před všemi studenty urážet jejich učitel bráhmana a posmívat se mu, že je šúdra. Brzy po tomto přestupku mu začali všechny údy mokvat leprou. Nešťastný bráhmana se v beznaději vydal ke Ganze, aby se utopil. Té noci se mu však ve snu zjevila Durgá déví a řekla: „Ty hlupáku, považoval jsi velkého mahá-bhágavatu, čistého oddaného, za šúdru. I když spácháš sebevraždu, nebudeš z takového hříchu osvobozen ani po miliónech životů. Pokud však půjdeš za ním a požádáš jej o odpuštění, vše bude v pořádku.“ Bráhmana se druhý den vydal za Naróttamou, s velkou pokorou padl u jeho nohou a s pláčem prosil o odpuštění. Postupně se vlivem Naróttamovy společnosti z lepry vyléčil a Naróttama mu řekl, aby začal uctívat Krišnu. Bráhmana se stal velkým Naróttamovým oddaným.

Jindy šel Naróttama s Rámačandrou Kavirádžem ke Ganze a na cestě potkali dva mladé bráhmanské chlapce, jak pásli krávy. Naróttama jim začal kázat a postupně se z nich stali oddaní. Když pak přišli domů, otec, který uctíval Durgu, se velice zlobil, že se stali vaišnavy. Synové jej však porazili pádnými argumenty. V noci se mu zjevila Durgá a řekla mu: „Šivánando, Šrí Hari je Pánem všech! Ti, které zakryje nevědomostí, uctívají mě. Takovým lidem přinesu zkázu. Ti, kdo se nestarají o Krišnu, jsou démoni, kdežto ti, kdo jsou Krišnovi oddáni, jsou mi velice drazí. Měl bys proto ve svém vlastním zájmu jít za Naróttamou a poprosit u jeho lotosových nohou o odpuštění. Jinak tě za tvoje přestupky proti vaišnavovi zničím!“

Naróttamova pověst se takto šířila všemi směry, a to bylo trnem v oku smárta-bráhmanům, kteří šli za králem a požádali ho, aby proti tomu něco udělal, protože není možné, aby šúdra zasvěcoval bráhmany. Král pomoc přislíbil. Bráhmanové se tedy vydali za králova doprovodu za Naróttamou do Khéturí grámu spolu s velkým učencem Mahádigvidžajím Panditem, Šrí Rúpou Nárájanem, který měl Naróttamu jednou provždy porazit. Když se to dozvěděl Rámačandra Kavirádža a Šrí Ganganárájana Čakravartí, velice je to pobouřilo a vymysleli plán. Odešli do Kumárapuru, kde se druhý den potkali s celou výpravou. Převlečeni za prodavače hrnců a arakových oříšků filozoficky porazili učence i jeho žáky. Potom se představili jako žáci Naróttamy dáse Thákura a král svým bráhmanům řekl, že Naróttamu nebudou schopni porazit, když neporazili ani jeho obyčejné žáky. V noci se pak králi i Rúpovi Nárájanovi zjevila Durgá a řekla jim, že pokud se neodevzdají Naróttamovi, rozseká je svým ostrým mečem na kousky. Dalšího dne tedy přišli za Naróttamou, který je vřele přivítal, a oba byli jeho vaišnavským chováním mile překvapeni. Po několika dnech je oba zasvětil.

Šríla Naróttam dása Thákura byl neustále pohroužený v opěvování slávy Šrí Gaurángy a Nitjánandy. Den za dnem bylo dotykem jeho lotosových nohou očištěno mnoho ateistů, agnostiků, rouhačů, uctívačů Šivy a Durgy, suchých logiků, mentálních spekulantů a karmích. Šrí Rámačandra Kavirádža pak odešel s Naróttamovým požehnáním do Vrindávanu, kde po několika měsících vstoupil do věčných zábav Šrí Rádhy a Góvindy. Když se tato bolestivá zpráva donesla ke Šrínivásovi Áčárjovi, nebyl schopen snést odloučení, a tak tuto zemi také opustil a vstoupil do zábav Rádhy a Góvindy. Když to vše uslyšel Naróttama dása Thákura, začal se utápět v oceánu odloučení a v této nesnesitelné agónii napsal píseň „je anilo préma dhana“, a jelikož se sotva držel na hladině tohoto oceánu odloučení, odešel do vesnice Gambhilaja na břehu Gangy, kde s oddanými uspořádali velký kírtan. Po kírtanu odešel Naróttama ke břehu Gangy a znovu a znovu se jí klaněl. Tehdy mu bylo sto pět let. Chtěl se v Ganze vykoupat, ale žáci jej nechtěli pustit do hluboké vody, a tak u břehu vyhloubili prohlubeň, ve které Naróttamu polévali. Jak ho tam polévali, jeho tělo se rozpustilo do Gangy.