...
Návštěvnost od 3.2.2010
Divadlo
Divadlo
Vaišnavské divadelní hry mají význam, který dalece přesahuje jejich nepochybně zábavnou funkci – dokážou velmi působivě předat devocionální zážitek a jsou také důležitým nástrojem pro vzdělávání společnosti.
Sanskrtská Natja-šástra sepsaná mudrcem Bharatou Munim je považována za jednu z nejstarších světových sbírek pojednávající o psaní divadelních her a dramaturgii. V tomto díle je popsán příběh, ve kterém polobozi přicházejí k Pánu Brahmovi, stvořiteli, a oslovují ho: „Toužíme po zábavě, nějakém druhu uměleckého projevu, který by využíval vizuálních, muzikálních, vyprávěcích a básnických prostředků povznášejícím způsobem.“ Brahmá na to reagoval tím, že stvořil divadlo. Při popisu svého výtvoru poznamenal: „Divadelní umění bude zdrojem ponaučení pro celý svět.“
V Natja-šástře Bharata Muni nejenže formuluje zákony definující ideální literární dílo, nýbrž také přesně vymezuje způsob, jak se má každý výtvor dramatické literatury hrát. Divadelní umění rozděluje do čtyř kategorií: váčika – umění intonačního a řečnického přednesu; ángika – pohyby, gesta, pózy a pozice končetin; áharja a népathjaga – líčení a kostýmy, jakož i jevištní rekvizity a dekorace; a sáttvika – přizpůsobení hercova vědomí roli, kterou má hrát, a emocím, které má vyjádřit.
Stejně jako je rasa (doslovně „chuť“, kterou osoba má pro určitý vztah s Bohem) důležitým náboženským projevem ve védské literatuře, je chuť či nálada podstatou sanskrtské divadelní teorie. Zdá se, že filozofie a teologie se nejlépe vyjadřují prostřednictvím poezie a divadelních her. Jediná báseň či divadelní představení mají větší naději probudit náboženské cítění a pochopení než tisíce stránek s intelektuální polemikou. Náboženský zážitek, jako ostatně jakýkoli jiný zážitek, není dostatečně sdělitelný pouhým jazykem. Zapojí-li se ale do sledování hry naše smysly, můžeme se s větší pravděpodobností přemístit do reality, která se na pódiu odehrává.
Mezi raná gaudíja-vaišnavská dramata patří dvě díla, Džagannáth-vallabha-nátakam od Rámanandy Ráje a Čaitanja-čandródaja-nátakam od Kaviho Karnapúry (obě přibližně z 16. století). Vidagdha-mádhava Rúpy Gósvámího, hra o Krišnových důvěrných zábavách ve Vrindávanu, stejně jako jeho Lalita-mádhava, jejímž námětem je Krišnův pozdější život ve Dvárace, jsou zřejmě nejváženější gaudíja-vaišnavské hry.
Vaišnavské divadelní hry mají význam, který dalece přesahuje jejich nepochybně zábavnou funkci – dokážou velmi působivě předat devocionální zážitek a jsou také důležitým nástrojem pro vzdělávání společnosti.
Sanskrtská Natja-šástra sepsaná mudrcem Bharatou Munim je považována za jednu z nejstarších světových sbírek pojednávající o psaní divadelních her a dramaturgii. V tomto díle je popsán příběh, ve kterém polobozi přicházejí k Pánu Brahmovi, stvořiteli, a oslovují ho: „Toužíme po zábavě, nějakém druhu uměleckého projevu, který by využíval vizuálních, muzikálních, vyprávěcích a básnických prostředků povznášejícím způsobem.“ Brahmá na to reagoval tím, že stvořil divadlo. Při popisu svého výtvoru poznamenal: „Divadelní umění bude zdrojem ponaučení pro celý svět.“
V Natja-šástře Bharata Muni nejenže formuluje zákony definující ideální literární dílo, nýbrž také přesně vymezuje způsob, jak se má každý výtvor dramatické literatury hrát. Divadelní umění rozděluje do čtyř kategorií: váčika – umění intonačního a řečnického přednesu; ángika – pohyby, gesta, pózy a pozice končetin; áharja a népathjaga – líčení a kostýmy, jakož i jevištní rekvizity a dekorace; a sáttvika – přizpůsobení hercova vědomí roli, kterou má hrát, a emocím, které má vyjádřit.
Stejně jako je rasa (doslovně „chuť“, kterou osoba má pro určitý vztah s Bohem) důležitým náboženským projevem ve védské literatuře, je chuť či nálada podstatou sanskrtské divadelní teorie. Zdá se, že filozofie a teologie se nejlépe vyjadřují prostřednictvím poezie a divadelních her. Jediná báseň či divadelní představení mají větší naději probudit náboženské cítění a pochopení než tisíce stránek s intelektuální polemikou. Náboženský zážitek, jako ostatně jakýkoli jiný zážitek, není dostatečně sdělitelný pouhým jazykem. Zapojí-li se ale do sledování hry naše smysly, můžeme se s větší pravděpodobností přemístit do reality, která se na pódiu odehrává.
Mezi raná gaudíja-vaišnavská dramata patří dvě díla, Džagannáth-vallabha-nátakam od Rámanandy Ráje a Čaitanja-čandródaja-nátakam od Kaviho Karnapúry (obě přibližně z 16. století). Vidagdha-mádhava Rúpy Gósvámího, hra o Krišnových důvěrných zábavách ve Vrindávanu, stejně jako jeho Lalita-mádhava, jejímž námětem je Krišnův pozdější život ve Dvárace, jsou zřejmě nejváženější gaudíja-vaišnavské hry.
