Šríla Džagannátha dása Bábádží

Narodil se v Burdwanu a v mládí odešel do Vradži, kde se odevzdal vairágji (životu v odříkání). Žil v kutiru na břehu Bhanakundu z toho, co dostal. S pomocí svých žáků sbíral byliny, kořeny zázvoru, starý tamarind a třtinový cukr na pomoc nemocným vaišnavům. Někdy vařil a rozdával jídlo oddaným, kteří to potřebovali. Jednou byly záplavy a žebrání bylo obtížné. Džagannátha se rozhodl, že se přemístí jinam, neboť Bridžbásí (obyvatele Vradži) stihla bída a on nechtěl být nikomu na obtíž. Když tak přemýšlel a chystal se opustit vesnici spolu se svým skrovným majetkem, objevila se před ním mladá dívka a zeptala se: „Kam odcházíš, Džagannáthe?“

„Co ti mám říci?“ odpověděl. Dívka se znovu zeptala: „Proč?“ Džagannátha namítl: „Musím dát něco žaludku a almužnu je teď ve Vradži obtížné získat.“ „Proč, proč je to tak těžké?“ namítla dívka. „Navštívil jsi můj dům? Tvoje almužna je tam. Teď běž a vyzvedni si ji. Nemusíš nikam chodit.“

Džagannátha se zdráhal odejít z Vradži, ale okolnosti ho přinutily. Nyní váhal a rozhodl se zjistit, zda dívka mluví pravdu. Položil věci na zem a vydal se za zpěvu svatého jména ke dveřím jejího domu. Bridžbásí stojící ve dveřích se Džagannátha zeptal: „Drahý otče, je nyní doba madhukárí (doba, kdy se chodí pro almužnu)?“ Džagannátha odpověděl: „Poslala mě tvá drahá dcera. Prý je pro mě u vás v pokoji u stropu připravena almužna.“

Bridžbásí z Varšany vešel dovnitř a zeptal se své ženy, zda schovala čapátí pro Džagannátha. Ta však nic nevěděla, ale když se podívala, našla s překvapením u stropu čapátí. Dcera v tu dobu byla v domě svého tchána. Bridžbásí to však Džagannáthovi zatajil, předal mu čapátí a požádal ho, aby k nim chodil každý den. Od toho dne až do smrti Džagannátha denně žebral o čapátí v tomto domě a v tradici pokračoval i jeho žák, Prána-krišna dása.

Jednou přišel na návštěvu Džagannáthův mladší bratr z Burdwanu. Džagannátha ho uvítal a nabídl mu čapátí z onoho domu. Zatímco jedli, bratr se zeptal: „Drahý bratře, vzpomínáš na chuť burdwanských sladkostí jménem sítábhóga? Podívej, co jíme teď!“ Džagannátha odpověděl: „Drahý bratře, jednu hodinu jsem žebrák a dalších dvacet tři jsem král.“