„Stačí, když budeš číst mé knihy."

Jednomu žákovi, který se jmenoval Satja-nárájan dása, oddaní doporučovali, že by bylo dobré se do hloubky věnovat studiu Ajurvédy. Satja-nárájan žil na Floridě, ale naplánoval si, že pojede studovat ajurvédskou medicínu do Indie. Napsal do Kalkaty jednomu kavirádžovi, kterého někdy navštěvoval i Prabhupáda, a kavirádž mu odepsal, že je ochoten přijmout ho za studenta.

Po příjezdu do Májápuru se Satja-nárájan vydal za Prabhupádou. Zastihl jej právě ve chvíli, kdy se Prabhupáda nechal na střeše budovy masírovat. Sotva Satja-nárájan začal vysvětlovat ajurvédský projekt, Šríla Prabhupáda pozvedl ruku a řekl: „Teď jsem příliš unavený." Zdálo se, že není pouze unavený, ale že nemá ani příliš chuť Satja-nárájana poslouchat.

Po dvou dnech měl Satja-nárájan znovu příležitost k rozmluvě. Tentokrát vstoupil do Prabhupádova pokoje, složil dandavat (poklony) a vysvětlil svoji záležitost o něco podrobněji. „Mohl bych zde přebývat v Kalaktě jako púdžárí. Ke kavirádžovi bych to měl pár minut chůze. Už svolil, že u něj mohu studovat. Mám souhlas i od GBC."

Prabhupáda ho přerušil. „Ne, to není příliš důležité." A věnoval se dalším záležitem. Satja-nárájan nemohl uvěřit, že to je všechno. Chtěl slyšet nějaké vysvětlení, nějaký důvod, a zůstal proto tiše sedět s pohledem upřeným na Prabhupádu. Prabhupáda se k němu laskavě otočil. „Studium těchto různých věd nás nezajímá. Nezáleží na tom, jakou medicínu člověk využije, hlavně když pomáhá. Západní medicína je skutečně na velmi vysoké úrovni, a není proto žádný důvod studovat Ajurvédu. Naším cílem je stát se bráhmany." Prabhupáda ukázal na knížku Krišna ležící na jeho stole a řekl: „Stačí, když budeš číst mé knihy. To je tvůj hlavní úkol!"

Satja-nárájan byl spokojený a řekl: „Děkuji vám, Prabhupádo."

Prabhupáda zvučně odpověděl: „Hare Krišna!" A to byl konec Satja-nárájanovy kariéry v Ajurvédě.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Chybná logika

Při jedné ranní procházce po pláži Venice Beach v květnu 1973 Šríla Prabhupáda uváděl řadu analogií odhalujících falešnou logiku.

Vysvětloval Svarúpovi Dámódarovi, Brahmánandovi Svámímu a ostatním, že každá živá bytost žije v určitém prostředí, které je pro ni vhodné. Nikdy proto nenajdeme žábu v oceánu. Právě tento způsob života žáby dal vzniknout příkladu, známému jako „žába ve studni".

„Tento příklad se uvádí v Bhágavatamu, Prabhupádo?" ptal se Svarúpa Dámódara.

„Ano," řekl Šríla Prabhupáda. „V njája šástře stojí: kúpa-manduka-njája. Kúpa znamená studna a manduka znamená žába. Žába ve studni. Dr. Žábu nikdy v oceánu nespatříte. Nikdy oceán neviděl – a proto jsou všichni vědci přirovnáváni k žábám. Nikdy neviděli, co je to Boží království."

Šríla Prabhupáda pak vysvětlil další analogii falešné logiky, známou jako bakánda-njája. „Baka znamená kachna a anda znamená býčí varlata. Býk jde, varlata mu visí a kachna to následuje. Myslí si „Hleďme, ryba." A tak vidíte kachny jak stále jdou a čekají kdy ta „ryba" spadne. „Ryba" nikdy nespadne, ale kachna ji přesto pronásleduje. A dokonce to ani není ryba. Bakánda se dá přirovnat ke každému materialistovi žijícímu v iluzi, který se žene za májou."

Pak Prabhupáda vysvětlil adža-gala-stána. „Můžete to vidět u koz na krku – vypadá to stejně jako bradavky," řekl Prabhupáda. „Když někdo čeká, že z takové bradavky poteče mléko, je také blázen. Není to bradavka, ale vypadá to stejně. Takové jsou iluze. Adža-gala-stána se vztahuje na ty darebáky, kteří si myslí, že život pochází z hmoty. Stejně jako ten blázen si myslí, že tady je bradavka, ze které poteče mléko. ,Pojďme tady dojit. Možná z toho v budoucnosti něco bude.`

Jinou analogií je nagna-mátrika. To znamená, jako kdyby někdo říkal: ,Matko, když jsi byla dítě, byla jsi nahá. Proč si teď oblékáš šaty?` Matka byla jako dítě nahá. Podle této logiky by tedy měla zůstávat nahá stále. Když někdo nebyl příliš důležitý a nyní se stal důležitým, tato logika se ptá: ,Jak je to možné, že je ten člověk najednou tak důležitý?` Protože matka byla jako dítě nahá, neměla by si tedy oblékat žádné šaty? Měníme se podle okolností. Nemůžete říct, že tato věc musí zůstávat pořád stejná. Pokud se tedy někdo dostane k vědomí Krišny, je to dokonalé." (A není možné tvrdit, že je nezpůsobilý kvůli nižšímu zrození nebo špatnému chování v předcházejícím životě.)

„V sanskrtské logice všechny tyto příklady pocházejí z pozorování přírody," dodal Šríla Prabhupáda.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Jak je důležitý správný postup

Jeden z australských sanjásínů, žáků Šríly Prabhupády, postupně odpadal. Začal slevovat v dodržování principů, nechal si narůst vlasy a přestal nosit dhótí. Přes tyto změny snil dál o tom, že bude duchovním vůdcem. Když však přišel za Šrílou Prabhupádou při jeho návštěvě Melbourne, Prabhupáda mu řekl, že bez dodržování stanoveného postupu nemůže na duchovní cestě nikdy uspět. Vysvětlil to na příběhu: 

Sluha jednoho velmi zámožného muže předstoupil jednou před svého pána a vyprávěl mu o neobyčejném jogínovi, kterého spatřil v řece. Bylo to uprostřed zimy a jogín prohlašoval, že přečká v ledové říční vodě celou noc bez jakéhokoliv vnějšího tepla. Na důkaz nabízel komukoliv, aby se s ním vsadil. Když to boháč vyslechl, rozhodl se, že sázku přijme. Dohodli se tedy s jogínem, že musí zůstat celou noc ve vodě.

Jogín vstoupil do vody a boháč šel se svým sluhou domů. Druhý den se rozletěla zvěst o tom, jak jogín úspěšně přečkal ve vodě celou noc. Boháč vyšel z domu, aby se přesvědčil na vlastní oči, a skutečně – jogín ještě pořád stál ve vodě. Podle všech pravidel tedy boháč sázku prohrál. Pak ale jeden boháčův přítel povídá: „Počkat! Vidíte tamhle to světlo?" A ukázal na malý ohýnek, který v dálce planul na chrámové věži.

Boháčův přítel pak řekl: „Tenhle jogín svojí mystickou mocí používal tamhleto světlo, aby se ve vodě ohřál. Peníze by tedy neměl dostat, protože sázka zněla, že vydrží ve vodě bez jakéhokoliv vnějšího tepla."

Boháčovi toto žonglování se slovy přišlo vhod a řekl jogínovi: „Podvedl jsi mě. Žádné peníze ti nedám."

Pak se vrátil se sluhou domů a nařídil mu, aby rychle připravil nějakou dobrou snídani. Nějakou dobu čekal, ale když se snídaně neobjevovala, zavolal netrpělivě na sluhu. Sluha však odpověděl: „Počkejte prosím, snídaně se právě vaří." Boháč tedy dál čekal, ale čas ubíhal a nikdo jídlo nenesl. Pokaždé, když se sluhy zeptal, sluha odpověděl: „Vařím, vařím. Brzy to již bude hotové." Nakonec se boháč rozzlobil a vydal se do kuchyně.

„Co to má znamenat?" vykřikl, když spatřil, jak podivně vaření probíhá. Sluha měl na podlaze rozdělaný malý ohýnek, zatímco hrnec s jídlem měl zavěšený na vysoké bambusové trojnožce až u stropu. Bylo zřejmé, že malý plamen nikdy nemůže hrnec zahřát.

„Co to tropíš za nesmysly?" zlobil se boháč.

„Když tvrdíte, že se jogín mohl zahřát ve vodě světlem z věže, vařím také tak." Boháč pochopil, že jeho sluha nesouhlasí s tím, jak sázka dopadla, vyšel ven a vyplatil jogínovi jeho peníze.

Když Prabhupáda příběh dovyprávěl, čekali oddaní na pointu nebo nějaké poučení. Nezdálo se jim to příliš jasné. Pak jim to Prabhupáda objasnil.

„Pokud chcete vařit, musíte vařit určitým způsobem. Můžete mít nádobu a můžete mít oheň, ale když nebudete postupovat tak, jak se má, nikdy jídlo neuvaříte. Nikdy to nebude fungovat. Tenhle chlapec může zpívat Hare Krišna,“ – a Prabhupáda pohlédl na svého pokleslého žáka – „ale když nebude dodržovat správný postup, k čemu mu to zpívání bude dobré? Jestli chcete dosáhnout nějakých výsledků, musíte následovat správný postup.”

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Jedinou ochranou ženy je stud

Šríla Prabhupáda říkal, že jedinou ochranou ženy je stud. V moderní době ženy tento stud odkládají a přispívají tak k rozpadu společnosti. Prabhupáda vzpomínal na jeden osobní zážitek z vlaku, kdy jedna slušná dívka hájila svoji cudnost proti posměškům jiné dívky.

Bylo to v roce 1945. Ve stejném vagóně jako Prabhupáda cestovala i mladá dívčina, která poprvé jela do domu svého manžela. Tvář měla zakrytou závojem. Dodržovala tradiční zvyk, podle kterého dívka po ukončení dospívání a zásnubách navštíví dům svého manžela s dárky od svého otce a matky. Ve vagóně jela i moderní městská dívka, a ta si z venkovanky začala tropit legraci. Naklonila se a zatahala ji za závoj. Pak svůj žert opakovala. Když to zkusila potřetí, dala jí venkovská dívka facku. „Dobře děláš," souhlasil Prabhupáda, sedící poblíž.

Když Prabhupáda po letech tuto historku vypravoval, přidal k tomu vysvětlení: „Ta městská slečna si myslela: ,Co to je za nesmysl?` a chtěla kritizovat. Ale když jí ta druhá dívka dala pořádnou facku, smál se tomu celý vagón. Stud je pro ženy jedinou ochranou. Ale dnes už se cudnost nenosí. Cudnost je pravou krásou ženy, ale my ji ničíme, a tak ženy ztrácejí krásu i přitažlivost."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Kapky nektaru

Girirádž dása sloužil Šrílovi Prabhupádovi v Bombaji už řadu let, když se nakonec rozhodl opět zajet do Spojených států, aby se tam zdravotně zotavil a navštívil své rodiče v Chicagu. Po návratu do Bombaje se ho Šríla Prabhupáda vyptával na zdraví a na pobyt u rodičů. 

Girirádž líčil, jak během jeho dvoudenní návštěvy pozval jeho otec domů jednu svou známou psycholožku, aby si s Girirádžem promluvila. Psycholožka se začala Girirádže vyptávat, zda v dětství něco nepostrádal ve vztahu k rodičům. Girirádž odpověděl na základě Bhagavad-gíty, že ve skutečnosti každý člověk prošel mnoha těly v různých životech a v každém životě měl různé rodiče, ale naším skutečným otcem je Krišna. Psycholožka se pak dál snažila mluvit s ním z pohledu psychologie, ale Girirádž jí dál odpovídal na duchovní úrovni, takže pro ni bylo těžké v psychologické analýze nějak pokročit. Po jejím odchodu z pokoje Girirádž zaslechl, jak mluví v hale s rodiči a říká, že nejspíš není v jejích silách ještě něco udělat.

„Ano," dodal Prabhupáda, „tví rodiče ji pozvali, aby se tě pokusila vyléčit, ale tvá nemoc je ve skutečnosti nevyléčitelná. Už nikdy se nemůžeš vrátit zpátky." Girirádže potěšilo, když z úst svého duchovního učitele slyšel taková slova.

* * *

Madhudviša dása působil jako president bombajského ISKCONu, ale Prabhupádovi se svěřil, že je nespokojený, zvláště při práci s Indy. Přál si nějaké jiné kazatelské působiště. řekl, že podle jeho názoru jsou Indové úskoční a lstiví a že s nimi nerad jedná.

Šríla Prabhupáda řekl: „Já jsem také Ind. Myslíš, že jsem lstivý?"

„Ne, vy ne, Šrílo Prabhupádo," řekl Madhudviša.

„Ale ano, jsem lstivý," odpověděl Prabhupáda, „protože jsem vás všechny obelstil, abyste se odevzdali Krišnovi. A teď jste chyceni a nemůžete pryč."

* * *

Pančadravidu Swamiho přepadl v Indii vážný záchvat, způsobený vředy. Doktor prohlásil, že nemoc je životu nebezpečná a že mu vředy na zádech musí operovat. Když Pančadravida potom popisoval svůj zdravotní stav Šrílovi Prabhupádovi, Prabhupáda na něj pohlédl a řekl: „Tyto nemoci jsou jen výplody naší představivosti."

„Ne, Šrílo Prabhupádo, já jsem je skutečně měl," namítl Pančadravida v domnění, že podle Prabhupády existovaly vředy pouze v jeho mysli. Na důkaz ukázal Prabhupádovi velkou jizvu, která mu na zádech zbyla po chirurgickém zákroku.

Šríla Prabhupáda se dotkl jizvy prstem a nic už neřekl.

Krátce poté na přednášce z Bhágavatamu Šríla Prabhupáda popisoval, jak utrpení všech živých bytostí je pouze výplodem představivosti, způsobené ztotožňováním se s hmotným tělem. Když to Pančadravida slyšel, uvědomil si dosah toho, co mu Prabhupáda řekl předtím. Ano, v absolutním smyslu existovaly dokonce i vředy pouze v představivosti.

* * *

Šríla Prabhupáda občas cestoval po Indii vlakem v doprovodu svých žáků. Jednou vlak zastavil v polích, posetých purpurovými květinami. Jeden z oddaných vystoupil, utíkal na pole, natrhal svazek květin a jen tak tak se stačil vrátit do Prabhupádova vagónu předtím, než se vlak dal znovu do pohybu. Potom oddaní přinesli kytici purpurových květin Prabhupádovi jako projev své oddanosti.

Prabhupáda květiny nevzrušeně přijal, ale řekl: „Takové květiny nosí Pán Šiva."

Oddaní se obávali, zda neudělali nějaký přestupek proti guruovi (guru-aparádha), ale Prabhupáda se usmál a zastrčil si za každé ucho jedno květinu. Pak co nejvíc otevřel oči a roztáhl ústa k širokému úsměvu: „Vidíte?", jako by byl Pán Šiva s purpurovými květy ve vlasech.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Knihy Šríly Prabhupády

Šríla Prabhupáda jednou řekl, že pokaždé, když se nějaký jeho rukopis vytiskne a vydá jako kniha, má pocit, jako by dobyl celou říši. Pro jeho žáky se tak příprava Prabhupádových knih k tisku a přinášení čerstvých signálních výtisku z tiskárny stalo příležitostí k důvěrnému sblížení s duchovním učitelem.

Když byla vytištěna druhá část 7. zpěvu Šrímad Bhágavatamu, Šríla Prabhupáda přebýval v newyorském centru ISKCONu. Ráméšvar Swami a Rádhá-valabha se vydali na letiště převzít speciální zásilku se dvěma výtisky. Když se vrátili do chrámu, byly 2 hodiny ráno. Protože se nemohli dočkat, až knihy Prabhupádovi ukáží, vyjeli výtahem do jeho bytu v jedenáctém poschodí. V Prabhupádově pokoji se svítilo. Žáci tiše otevřeli dveře pokoje a zjistili, že tam jejich duchovní učitel není. Vrátili se tedy do haly a viděli, že se svítí v koupelně. S dětinskou radostí a stěží potlačovaným smíchem schovali knihy za záda a čekali, až je budou moci Prabhupádovi předvést. Když vyšel z koupelny, spatřil své žáky a řekl: “Co tady děláte?” Všiml si, že něco schovávají za zády a potlačují smích. “Máte něco pro mě?” řekl Prabhupáda, dokonale opětující jejich náladu. Potom je s pokynem hlavy vyzval, aby ho následovali do pokoje.

Když oddaní podali Prabhupádovi knihy, užasle povzdechl, okamžitě jednu uchopil a přiložil si ji k čelu. Pak si prohlédl obálku zepředu, knihu otočil a prohlédl si zadní stranu. Otevřel knihu na titulní stránce a nahlas přečetl vybraný ukázkový verš. Listoval úvodní částí stránku po stránce a pečlivě si prohlédl všechny obrázky. Potom začal číst knihu nahlas, od kapitoly “Prahlád uklidňuje Pána modlitbami”. Radostné setkání spojené s předváděním knih vyvrcholilo v extázi předčítání Bhágavatamu osobně Šrílou Prabhupádou. Četl dobrých čtyřicet minut, jako by svět kolem něj přestal existovat.

***

Když Šríla Prabhupáda přebýval v Májápuru, jeho denní program narušovaly návštěvy a zprávy z nejrůznějších bojišť, kde probíhala jeho celosvětová kampaň proti máji. Zvláště vítané byly okamžiky, kdy Prabhupáda obdržel signální výtisky svých knih. Přesto když dostal do rukou výtisk třetího dílu 6. zpěvu Šrímad Bhágavatamu, s titulním portrétem Pána Šéši, jak přijímá uctívání od Citrakétua a čtyř Kumárů, pohlédl na knihu jen zběžně a potom pokračoval ve svém běžném programu. Odešel na střechu, kde usedl na slámovou rohož na slunci. Jeho služebník ho namasíroval s použitím hořčičného oleje, pak se Prabhupáda vykoupal, přijal prasádam a odpočíval čtyři hodiny ve svém horním pokoji. Podle obvyklého programu sestoupil ze svého pokoje na střeše kolem čtvrté hodiny odpoledne a přijal hosty ve svém hlavním obývacím pokoji ve druhém patře.

Ąnakadundubhi dása zastával drobnou úlohu v denním programu Šríly Prabhupády – každé odpoledne donesl Prabhupádovi čerstvou květinovou girlandu a nanesl mu na čelo čandanovou pastu. V den, kdy dorazil šestý zpěv Šrímad Bhágavatamu, Prabhupáda po knize znovu sáhl, když sešel do dolní místnosti. Zatímco jeho žák čekal opodál s girlandou a čandanovou pastou, začal Prabhupáda zkoumat knihu svým obvyklým způsobem – to znamená, že nejprve si prohlédl ilustrace. Pak si náhle všiml Ąnakadundubhy a naznačil mu pohledem, aby přistoupil, dal mu girlandu a nanesl pastu. Potom pokračoval v prohlížení knihy.

“Kdo to maloval?” zeptal se, když hleděl na obrázek Pána Šéši.

“Tohle maloval Paríkšit,” odpověděl Ąnakadundubhi, který nahlížel Prabhupádovi přes rameno do otevřené knihy v jeho rukách. Prabhupáda pak otočil stránku na reprodukci Mahá-Višnua, jak leží v Příčinném oceánu a projevuje všechny vesmíry ze své obrovské podoby.

“A kdo maloval tohle?” zeptal se Prabhupáda.

“To maloval Rančor dása,” odpověděl Ąnakadundubhi. Prabhupáda pak začal citovat z Brahma-sanhity:

yasyaika-nisvasita-kalam athavalambhya
jivanti loma-vilaja jagad-anda-natha
visnur mahan sa iha yasya kala-viseso
govindam adi-purusam tam aham bhajami

Právě když chtěl otočit na další stranu, kapka mokré čandanové pasty spadla z jeho čela přímo na stránku. Ąnakadundubhi se polekal, a očekával, že ho Prabhupáda pokárá za příliš řídkou pastu. Ale Prabhupáda se pasty pouze dotkl nehtem palce a zeptal se: “Co to je?” Ąnakadundubhi vysvětlil, o co se jedná, ale Prabhupáda na to neřekl nic. Normálně by řídká pasta byla dostatečným důvodem k tomu, aby Šríla Prabhupáda žáka pokáral, ale nyní byl natolik ponořen do Bhágavatamu, že pokračoval ve studiu knihy, aniž by skvrně od pasty ze santálového dřeva, která nyní zdobila stránku, věnoval pozornost.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Krišna je jednička

Když se oddaní proplétali mezi proudy aut na Manhattanu, zakřičel na ně cosi jeden řidič taxíku.

„Co to říká?" zeptal se Prabhupáda.

„Říká, že máme bezvadnej auťák," řekl Tamála Krišna. „To je dobré – líbí se jim auto."

Prabhupáda se zasmál. „Zeptej se ho: `Proč nejdeš k nám? Proč řídíš taxík? Přidej se k nám."

„Tohle auto je Fordova verze Cadillacu," dodal Rámešvara. „Nedokáží to pochopit, protože prohlašujeme, že se nám nejedná o materiální bohatství. Nemohou pochopit, proč tedy jezdíme v takových autech."

„Myslí si, že kritizujeme zbytečně," řekl Prabhupáda. „Ale my požadujeme všechno. Je to stejné, jako u člověka – když je živý, jeho ozdoby, jeho krásný oděv, všechno je dobré. Ale když je mrtvý, potom je to vše zbytečné. Stejně tak bez duchovního vědomí jsme mrtvi, protože tělo je mrtvé. Pohybuje se pouze proto, že je v něm duše. Důležitá je duše. Pokud se tedy někdo hezky stará pouze o tělo, znamená to, že zdobí mrtvé tělo. Jaký to má význam? Je to jasné?

Tělo je důležité, protože je v něm duše. Dokud je v něm život, každý ocení, když ho budete zdobit. Ale když budete zdobit mrtvé tělo, všichni řeknou: `To je ale blázen!`. Podobně když tato mrtvá civilizace usiluje bez duchovního poznání pouze o tělesné pojetí života, je to směšné. To musíme odsoudit. Přijměte vědomí Krišny a pak všechno získá hodnotu. Stejně jako jednička – když je u ní nula, potom se z ní stává desítka. Přidejte další nulu a stane se z ní stovka. Ale bez té jedničky je to pouze nula, která se nedá použít k ničemu."

„A ta “jednička” je Krišna," řekl Tamála Krišna.

„A Krišnův představitel," dodal Rámešvár.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Nechat zmizet utrpení - skutečné kouzlo

V září 1976 navštívil chrám Krišny a Balaráma ve Vrindávanu cirkusový kouzelník a předváděl Prabhupádovi a oddaným repertoár svých triků. Když Prabhupádův přítel Bhagatží slyšel, že Prabhupáda souhlasí s tím, že se na kouzelníka podívá, utíkal do gurukuly pro všechny žáky a učitele. Během několika minut se většina učitelů a chlapců z gurukuly shromáždila v Prabhupádově pokoji, aby shlédla tu zábavnou podívanou. Prabhupáda seděl v dobré náladě za svým stolem a zeptal se kouzelníka, co umí. Kouzelník vložil Prabhupádovi do ruky minci. Když pak poručil „Běž," mince nějakým záhadným způsobem Prabhupádovi z ruky vyklouzla.

„Dokážete peníze také přičarovat?" zažertoval Šríla Prabhupáda.

„Ne," odpověděl kouzelník.

„Umíte peníze pouze nechat odejít," řekl Šríla Prabhupáda. Kouzelník pak předvedl krabice, kde se ve škvírách náhle objevovaly různé barvy. Dalším jeho číslem byly hry s ptačími péry. Vzal bílé péro, třel ho, pak ho prsty natáhnul a péro se měnilo do nejrůznějších barev. Několikrát kouzelník požádal Šrílu Prabhupádu, aby mu s jeho triky pomohl. Mince se objevovaly v Prabhupádových uších a Prabhupáda se té iluzi smál, ale některým oddaným nebylo příjemné, že jejich duchovní učitel je předmětem mystifikací a triků. Zdálo se, že Šríla Prabhupáda se pouze baví, ale po nějaké době náhle záměrně změnil náladu.

„A co životní utrpení?" zeptal se kouzelníka. „Můžete to nechat zmizet? Zrození, smrt, nemoc a stáří?"

Kouzelník pokorně odpověděl: „Ne, to neumím." S těmito slovy usedl, a vedoucí postavení převzal Šríla Prabhupáda.

„Ale já umím nechat tyto věci zmizet," řekl. „To je skutečné kouzlo." Kouzelnické představení skončilo a Šríla Prabhupáda přednášel svoji realizovanou transcendentální moudrost kouzelníkovi a všem shromážděným oddaným. Potom dal kouzelníkovi květinovou girlandu a rozdal všem přítomným sladkosti.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Nektar Šríly Prabhupády

„Na harmonium se může hrát při bhadžanu, pokud je přítomen někdo, kdo na něj umí hrát melodicky. Ale pro kírtan a árati se nehodí." Dopis z 11.ledna 1976

***

V brooklynském chrámu se Prabhupáda jednou zúčastnil kírtanu, kterí prováděli jeho žáci. Zpívat a hrát pro Prabhupádovo osobní potěšení představovalo pro oddané dokonalé naplnění jejich snahy. Dhíra Krišna, který měl nacvičené různé těžké rytmy na mridangu, předváděl teď při kírtanu, jak rychle a složitě dokáže hrát. Ale Šríla Prabhupáda hudbu přerušil a vyzval bubeníka, aby se řídil podle oddaného, který předzpívává. Potom opět zahájil kírtan, jenže celá příhoda se opakovala. Prabhupáda musel znovu a znovu zastavovat kírtan a vyzývat bubeníka k následování vedoucího hlasu. Při jiné příležitosti Prabhupáda řekl: „Buben by neměl být hlasitější než zpěv." V roce 1966 v New Yorku přinesl jeden chlapec gramofonovou desku s nahrávkou slavného indického hráče na sitár. Sotva se ozvaly první tóny, Prabhupáda se začal usmívat. Chlapec se zeptal: „Líbí se vám ta hudba?" Šríla Prabhupáda odpověděl: „To je hudba pro smyslový požitek." Chlapce se to dotklo a řekl: „Co tím myslíte? V Indii hrají takovou hudbu v chrámech." Ale Prabhupáda trval na svém: „Ne, tohle je hudba pro uspokojování smyslů a ten hudebník není nic jiného než pouhý obchodník." Chlapec na to odsekl: „No ale vy jste také býval obchodník." Prabhupáda se zasmál a řekl: „Mám snad kvůli tomu, že jsem kdysi chodil nahý, chodit nahý i teď?" „Dobrá, ale co kdyby se ten hudebník chtěl stát oddaným?" zeptal se chlapec. „Mhm, to by bylo velice hezké, kdyby se k nám přidal," řekl Prabhupáda. „Ale ať už je to jak chce, tato hudba je jen pro smyslový požitek."

***

Nestávalo se to příliš často, ale někdy se Šríla Prabhupáda při přednáškách dostával do stavů extatického vytržení. Došlo k tomu například jednou v sanfranciském krámku, když Prabhupáda líčil náladu odloučení od Krišny, jak ji prožíval Pán Čaitanja. Stalo se to také v indickém Górakhpuru, když Prabhupáda seděl před Božstvy Rádhy a Mádhavy a hovořil o Krišnových zábavách. A opakovalo se to také při přednášce v Los Angeles. Prabhupáda řekl, že jeho žáci jsou mladí a mají ještě spoustu příležitostí ke kázání, zatímco jeho život už nemá žádnou cenu, protože „Jsem starý člověk, který může každou chvíli zemřít." Sotva tato slova dořekl, nedokázal už dál pokračovat a byla znát patrná změna v jeho vědomí. Některým z oddaných, kteří tyto Prabhupádovy stavy zažili, se zdálo, jakoby se před jeho zrakem náhle otevíral duchovní svět a Krišna s ním promlouval takovým způsobem, že Prabhupáda nebyl mocen dalšího slova. Poté, co k takové události došlo před velkým shromážděním v Majápuru, žádali oddaní Šrílu Prabhupádu, aby jim vysvětlil, jak se mají při takových příležitostech chovat. Když se Šríla Prabhupáda v Majápuru dostal do vytržení, celé shromáždění strnulo a v bezdechém tichu čekalo na další pokyn od svého duchovního učitele. Ale náhle jeden ze sanjásínů vpadl do ticha zpěvem „nama om višnu-pádája…" Zpočátku se k jeho zpěvu nikdo nepřipojil, ale když nepřestal, začali se ostatní přidávat a Šríla Prabhupáda procitl ze svého meditativního transu. Po skončení obřadu se názory oddaných na chování onoho sanjásína značně lišily. Někteří tvrdili, že to bylo urážlivé. Nakonec oddaní požádali Prabhupádova tajemníka Brahmánandu Swamiho, aby celou věc vyřešil dotazem u Prabhupády. Brahmánanda Swami se Prabhupády zeptal, zda si vzpomíná, jak se toho rána při přednášce propadl do hlubokého mlčení. Šríla Prabhupáda odpověděl ostýchavě, téměř zahanbeně: „Nestává se mi to příliš často." „Ale když se to stane, " zeptal se Bráhmananda Swami, „co bychom měli dělat? Máme zůstat zticha nebo bychom měli zpívat džapu?" Prabhupáda řekl: „Ano, prostě zpívejte. Stačí, když budete zpívat Hare Krišna. To je v pořádku." Brahmánanda se potom otázal, zda bylo správné to, jak si jeden z žáků dnes ráno počínal, zda měl zpívat. „Ano," řekl Prabhupáda, „to bylo správné." Šríla Prabhupáda nepřikládal celé události velkou váhu a z toho oddaní pochopili, že by se neměli pouštět do velkých spekulací. Nemohli pochopitelně zapomenout na to, co viděli, ale zároveň by neměli dělat žádnou senzaci z toho, že Prabhupáda upadá do extatických stavů. Docházelo k tomu, ale nebyla to jeho hlavní metoda, kterou by učil nebo dával za příklad. A zpívání Hare Krišna bylo při takové příležitosti správné.

***

V Hyderabádu, po pandálovém programu s přednáškou, zůstal jeden indický mladík na noc u oddaných. Druhého dne ráno vstoupil společně se zasvěcenými oddanými do Prabhupádova pokoje a usedl poblíž Prabhupády. Sotva Prabhupáda chlapce spatřil, ukázal beze slova na dveře. Mladík rovněž nic neřekl, vstal a opustil místnost. Šríla Prabhupáda se potom obrátil k jednomu sanjásínovi a prohlásil: „Nejprve musí umýt všechno nádobí." Vysvětlil, že Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura vždy nejprve zkoušel upřímnost uchazečů o přijetí tím, že je požádal, aby umyli nádobí. V Japonsku jel Šríla Prabhupáda jednou na visuté dráze. Sedadlo před ním bylo nejprve prázdné a Bhúridžana dása vyzval Prabhupádu, aby si tam dal nohy, protože prostor mezi sedadly byl stísněný. Prázdné sedadlo bylo nicméně původně rezervováno pro jednoho z Prabhupádových žáků, Bhánua dáse, a zřízenci visuté dráhy trvali na tom, že každý musí sedět na svém místě. Bhúridžana se opět obrátil na Šrílu Prabhupádu, tentokrát celý rozechvělý. „Šrílo Prabhupádo, na to místo si musí sednout jeden z oddaných. Dal byste prosím své lotosové nohy zase dolů?" „Ano," odpověděl Šríla Prabhupáda, „dám nohy dolů, aby si oddaný podobný lotosu mohl sednout."

***

Šatadhanja Maharádž hovořil se Šrílou Prabhupádou v jeho pokoji v Májápuru, když náhle uviděl, že po Prabhupádově stole se hemží mravenci. Vstal a začal mravence jemně smetat ze stolu svým přehozem. Prabhupáda, který poklidně seděl opřený zády o podušky a přihlížel, podotkl: „Dřív bys je zabíjel, ale nyní jsi očištěný."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Neodolatelná chuť

Prabhupáda vyprávěl, jak jeho duchovní učitel jednou otvíral centrum vědomí Krišny v Barmě. Když tam smažil chutná purí v ghí, všichni nájemníci vybíhali před dům a ucpávali si nos. Stěžovali si: „Co to vaříte? Takový odporný zápach!" Ti samí nájemníci ovšem milovali pochoutku zvanou nakil. U každého vchodu měli velkou zakrytou nádobu, a když v okolí pošlo nějaké zvíře – psi, kočky, krysy, cokoliv – vhodili ho do nádoby. Po dvou až třech letech se těla rozložila a vznikla tekutá substance. Tato tekutina se pak cedila do lahví a při slavnostních příležitostech se po troškách přidávala do jídla. Pokaždé, když někdo takovou nádobu otevřel, celé okolí zaplavil naprosto nesnesitelný zápach, který bylo pak cítit ještě celé dny. Přesto tomu tamější lidé dávali přednost před vůní čistého ghí. 

„Tak vidíte," dodal Prabhupáda, „jak jedná příroda. Popadne je za ucho a potrestá je. Nesmějí jíst chutnou potravu. Příroda jim nakáže: ,Budete jíst odpadky jako prasata.` Takovým osobám pak nechutnají ani taková jídla jako rasagullá a sandéš. Mají raději výkaly."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Nohy v teple a chladnou hlavu

Jednoho večera v Bhaktivédanta Manoru v Londýně seděl Šríla Prabhupáda ve svém pokoji s žáky a několika hosty, mezi nimiž byla i novinářka, která přišla natočit se Šrílou Prabhupádou rozhovor. I přes chladné anglické léto měla na sobě reportérka přiléhavou minisukni. Z několika prvních otázek, které položila, začal být zřejmý její skeptický a téměř cynický postoj vůči hnutí Hare Krišna. Šríla Prabhupáda jako obvykle odpovídal na její otázky věcně a klidně. Podrážděná reportérka se pokusila o provokaci otřelou otázkou: “Proč máte vy všichni holé hlavy?” Šríla Prabhupáda okamžitě opáčil: “A proč vy máte holé nohy?” Reportérka se nezmohla ani na slovo. Šríla Prabhupáda pak nadhodil: “Lepší je mít nohy v teple a chladnou hlavu.” Všichni, včetně reportérky, se rozesmáli. A Prabhupáda dodal: “Musíte mít chladnou hlavu, když chcete tuto filosofii vědomí Krišny pochopit.”

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

O uctívači bohyně Kálí

Jednou Šríla Prabhupáda vyprávěl příběh o necitlivém uctívači bohyně Kálí. Tento „oddaný“ přišel do chrámu a modlil se k bohyni materialistickým způsobem, typickým pro uctívače polobohů. Prosil o materiální požehnání. Zanedlouho po vykonání modliteb a púdži se mu splnilo, co si přál, ale jeho púdža byla spojena s jednou podmínkou: když se mu přání splní, přijde bohyni obětovat kozla. Po několika dnech bohyně v chrámu promluvila k uctívači a tázala se ho: „Kde je ten kozel, kterého jsi slíbil?“
„Je příliš drahý,“ odpověděl uctívač, „nemohu si dovolit ti obětovat kozla.“
„Dobrá,“ odpověděla bohyně, „ale něco mi obětovat musíš. Běž a obětuj mi alespoň prase.“
Uctívač odešel, ale žádost bohyně pustil z hlavy. Při další návštěvě chrámu k němu bohyně tedy promluvila znovu a řekla: „Kde je to obětované prase?“
Oddaný se zase omluvil a řekl: „Strašně mě to mrzí, ale to prase se nedá vůbec nikde sehnat. Je to příliš obtížné.“
Bohyně odpověděla: „To je zlé. Dostal jsi své požehnání a musíš vrátit něco na oplátku. Ale abych ti to ulehčila, žádám tě, abys mi obětoval to, co je v tvých silách. Nemohl bys mi obětovat alespoň mouchu?“
„Ale bohyně,“ odpověděl falešný uctívač, „vždyť kolem tebe bzučí tolik much. Proč by sis nemohla jednu chytit sama?“
Tak takový je postoj materialistických uctívačů polobohů, v jejichž srdci není ani stopy po náladě láskyplné služby.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Prabhupádova metoda učení

Prabhupáda vyučoval vědomí Krišny od základní úrovně až po filosofické vrcholy. Dělal to ve svých knihách, promluvách i ve svém jednání.

Byl zásadně proti lacinému přijímání vědomí Krišny, které šíří třeba prákrita-sahadžijové. Opakovaně zdůrazňoval, co musí každý pochopit jako první: „Já nejsem toto tělo.“ Byl citlivý učitel a předával lidem tolik, kolik dokázali přijmout a kolik bylo nejlepší pro jejich pokrok. Ale v jeho rozsáhlých spisech bylo popsáno vše, od úvodního učení Bhagavad-gíty až po Čaitanja-čaritámritu a důvěrné zábavy Krišny s gópími.

Šríla Prabhupáda kázal ve dvacátém století, a proto musel čelit mocným silám ateismu, především darwinismu, marxismu a freudismu. Slovem i písmem obhajoval Boží existenci, potřebu Boha v lidské společnosti (varnášrama-dharmu) a potíral vědeckou teorii o vzniku života z hmoty. Jeho obhajoba vědomí Krišny nebyla vždy snadno přijatá. Bylo třeba logického výkladu vědomí Krišny a odvážného napadání protivníků.

Protože Prabhupáda zastupoval vaišnavskou sampradáju Pána Čaitanji, vedl nepřetržitý boj proti májávádské filosofii. Pán Čaitanja osobně vycházel z Vedanta-sútry a ve všech diskuzích s předními učenci vykládal Absolutní Pravdu jako Nejvyšší Osobu. Promluvy Pána Čaitanji o Rádě a Krišnovi byly vyhrazeny pouze několika lidem, jako byli Rámánanda Ráj a Svarúpa Dámodar. Šríla Prabhupáda jako pokračovatel duchovní posloupnosti Pána Čaitanji neustále vyvracel májávádismus a zdůrazňoval důležitost zpívání mantry Hare Krišna.

Vyšší úrovně vědomí Krišny Prabhupáda vyjevoval podle okolností, doby, lidí a místa. Tento nejvyšší nektar, Krišnovy zábavy ve Vrindávanu, podával nebývale svěžím způsobem. Rúpa Gósvámí v jedné modlitbě k Pánu Čaitanjovi opěvuje Pána za to, že rozdává nejvyšší pravdu mnohem otevřeněji než kdokoliv před Ním. To platí i o velkorysém daru Šríly Prabhupády. Prabhupáda vydal knihu Krišna v roce 1969 v plném rozsahu, včetně obsáhlého komentáře, aby vyloučil možné mylné výklady. Nabádal umělce mezi oddanými k tomu, aby malovali obrazy Rádhy a Krišny jako vůbec první obrazy v ISKCONU, podobně jako obrázky Krišny a osmi hlavních gópí, tance rása a Rádhy a Krišny na houpačce. Krišnadás Kavirádž uvádí, že nejprve váhal, zda může hovořit o nejdůvěrnějších zábavách Pána Čaintanji. Nakonec je však sepsal, protože podle jeho názoru lidé povrchní nebudou tomuto důvěrnému poznání schopni porozumět a přejdou ho bez povšimnutí, zatímco upřímní oddaní ho ocení. Podobně Šríla Prabhupáda sepsal a vydal knihu Krišna, i když je desátým zpěvem a nejdůvěrnější částí Šrímad-Bhágavatamu. Vzápětí publikoval Nektar oddanosti, ve kterém je Krišna opakovaně popisován jako neodolatelný mladík a věčný milenec Rádharání.

Jakmile následovníci Šríly Prabhupády udělali byť sebemenší pokrok, seznamoval je se způsobem uctívání Rádhá-Krišny v chrámu. Ukazoval jim, jak Šrí Šrí Rádhu a Krišnu oblékat, krmit, koupat a ukládat k odpočinku. Učil přitom totéž jako jeho duchovní učitel: „Nesnažte se uvidět Krišnu, ale jednejte tak, aby Krišna uviděl vás.“ Bezvýhradnou službou v hnutí pro vědomí Krišny, kázáním, přijetím nesnází spojených se šířením osvěty mezi lidmi a prací s materialistickými lidmi získává oddaný právo porozumět Krišnovi stále hlouběji.

Šríla Prabhupáda byl nejvyšší paramahansa sannjásí, a přesto chodil v obyčejných šafránových šatech. Nepředváděl se v extázi, i když někdy slzy extatické radosti nedokázal udržet. Byl vzorem ideálního chování a životní rovnováhy, která se nedá napodobit, ale o kterou se dá usilovat. Pro asociální chování avadhúty nebylo v Prabhupádově poslání místo. Byl vzorem dokonalého Vaišnavy pro všechny v ISKCONu, svatý učitel a extatický oddaný. Byl bojovník, kazatel a zároveň vychutnával Krišnovy zábavy ve Vrindavánu a Májápuru, stejně jako vychutnával pokračující zábavy Pána Čaintanji v hnutí pro vědomí Krišny v Bombaji, Londýně, New Yorku, Moskvě a na mnoha dalších místech.

Již samotné myšlení na nesčetné vynikající vlastnosti Prabhupády nás přivádí na nejvyšší nektarovou duchovní úroveň. Naslouchat o Rádě a Krišnovi od Šríly Prabhupády nebo slyšet o Ardžunovi od Šríly Prabhupády je nejlepší způsob, jak vstoupit do důvěrné znalosti vědomí Krišny. V tomto věku neexistoval žádný lepší učitel nebo lépe realizovaný znalec šáster, ani obětavější pracovník.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Prabhupádovo neustálé kázání

Navečer si Prabhupáda přál přijímat hosty. Navrhovali jsme, aby nepřijímal lidi, kteří by plýtvali jeho časem. Souhlasil, ale potom se pokaždé rozhněval, když jsme někomu návštěvu odepřeli. Cítil, že smyslem jeho existence je kázat těmto lidem, že je to jeho povinnost. Prabhupáda žil ve vnitřním míru a nikdy nebyl netrpělivý nebo znuděný, ale když někde vládl přílišný klid a nebyla příležitost kázat, chtěl odjet tam, kde by se něco dělo. To byl také projev jeho touhy dosáhnout co nejvíce. Sám již dosáhl dokonalosti v seberealizaci a lásce ke Krišnovi – jeho cestování sloužilo pouze prospěchu ostatních. 

Cítil, že je nutné, aby cestoval a nikdy se nezastavoval. Když dorazil na nějaké nové místo, byl ihned připraven se setkat s místními lidmi. Jeho pokoj se naplnil návštěvníky a Prabhupáda jim dokázal kázat celé hodiny. V tomto ohledu bylo jeho jednání ohromující. Lidé vcházeli do jeho pokoje ve dne v noci

• jednotlivě, nebo i v celých skupinách. Prabhupáda s nimi vždy rozmlouval o

Krišnovi; vycházel z Bhagavad-gíty, nechával své žáky citovat jednotlivé verše, odpovídal na otázky a kázal stejně jako na svých přednáškách. Na rozdíl od nich však měly tyto neformální rozhovory více neobvyklou náladu. Prabhupáda kázal celé hodiny základní filosofii pro pokoj plný lidí, pak si vzal trochu prasádam a rozdával ho.

Když cestoval na některá místa, jako například v Evropě, kde mohl promlouvat k velkému počtu lidí a přivádět je k oddané službě, jeho kazatelské nadšení ještě vzrůstalo. Ke kázání patřilo povzbuzovat žáky ISKCONu všude, kam dorazil, a zároveň psát knihy. Kázání rovněž zahrnovalo jeho vůli udržovat a šířit ISKCON ve všech jeho aktivitách. Vylíčit duch Prabhupádovy kazatelské činnosti v celé jeho šíři je téměř nemožné. Jeho nadšení neznalo hranic a dodnes je živým pramenem inspirace pro všechny kazatele ISKCONu.

Prabhupáda neustával v kázání ani tehdy, když byl nemocný nebo se necítil dobře, když lidé, ke kterým promlouval, dávali najevo opovržení nebo nezájem, když už jeho tělo bylo příliš staré, ani když musel kvůli kázání změnit svůj časový rozvrh nebo když byly problémy v jeho ISKCONu. Rozmlouval vsedě od svého nízkého stolku, se zaujetím, které se mu někdy zračilo v rozšířených očích nebo v gestikulaci rukou. Občas upil trochu vody, téměř neslyšně zpíval džapu ve chvílích, kdy nemluvil, a zaměřoval se na jednotlivé hosty, dokud je úplně nepřesvědčil o svých argumentech. Kázal svoje teze se stejným zaujetím, i když to byly argumenty, které již vysvětloval tisíckrát předtím. Nebyl proto jen pouhým učencem, ale čistým oddaným, který se snažil přesvědčit každého, že se musí změnit – že se musí změnit celý svět.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Prabhupádův denní režim

Prabhupáda dodržoval ve svém denním režimu pravidelnost, kterou porušoval jen výjimečně. Dopoledne kolem jedenácté nebo půl dvanácté si obvykle nechával dělat masáž, ale když ho v té době někdo navštívil a Prabhupáda právě vysvětloval vědomí Krišny, dal přednost kázání před denním programem. Stejně tak dokázal kázat večer celé hodiny, zvláště v Bombaji při setkáních s doživotními členy nebo právními zástupci ISKCONu. Nikdy však nečinil tyto změny v časovém rozvrhu nebo v rozhodování o tom, kde sloužit Krišnovi, z nějakého rozmaru. Jednou na procházce po pláži v Juhu nás doprovázel doktor Patel, jeden z Prabhupádových přátel. Po půl hodině navrhl, abychom se vrátili. Prabhupáda se ale podíval na hodinky a řekl, že je na návrat příliš brzy, protože Božstva Rádhy a Rásabihárího budou dávat daršan až za hodinu. „Když se vy vrátíte dřív, může i Krišna dávat daršan" dřív, protože jste čistý oddaný,„ řekl doktor Patel. Prabhupáda odpověděl, že to nepřipadá v úvahu; nemůžeme měnit program Božstev proto, aby to vyhovovalo nám. 

Prabhupáda nikdy nevycházel sám bez doprovodu oddaných. Bylo neslýchané, že by někdy řekl: „Odjíždím na pár dnů" nebo „Jdu si vyřídit nějaké soukromé záležitosti" nebo „Jedu na dovolenou."

Všechno vykonával ve správný čas, určený vědomím Krišny. I to, když se uchyloval do soukromí, (a jak dosvědčovaly zvuky z jeho pokoje) aby pracoval na překladu šrímad-Bhágavatamu nebo odříkával s džapou mantru Hare Krišna. Klid jeho čistého vědomí přesahoval naše chápání, ale občas jsme do něj mohli nahlédnout, když nám někdy vyprávěl, co se mu zdálo nebo o čem o samotě přemýšlel.

V roce 1968 v New Yorku potřeboval Prabhupáda vstát časně ráno, aby odjel do Bostonu, ačkoliv den předtím bděl dlouho do noci. Z Bostonu pak zaslal dopis prezidentovi newyorského chrámu, který nebyl schopen vstát, aby ho doprovodil. „Neměl bys mě pouze uctívat, ale měl bys mě také následovat svým jednáním" napsal. Důslednost, s jakou šríla Prabhupáda svůj denní režim dodržoval, byla pozoruhodná. Když se na něj někdy nahrnuly nepříjemné zprávy o démonských útocích na ISKCON, bylo vidět, že mu to působí vážné starosti, ale i v těchto chvílích dodržoval pravidelné doby koupele a přijímání prasádam. Pokud však začínaly být problémy příliš naléhavé, přestával jíst, a když jeden z jeho předních žáků začal jednou projevovat známky vážné deviace, probděl kvůli tomu Prabhupáda celou noc. Jindy si s trancendentální radostí celé hodiny prohlížel barevné fotografie z první Ratha-yátry v Los Angeles a vypustil kvůli tomu i obvyklou masáž.

Nezapadal ovšem do stereotypní představy o Indech, kteří na každou schůzku přijdou o dvě hodiny později. Pravidelně sledoval hodinky, a když jeho služebníci někdy nebyli včas připraveni k odjezdu, vycházel z pokoje a vydával se k čekajícímu autu, rozhodnutý odjet třeba i bez nich. Přesto nepůsobil jako karmí otrok nějakého neúprosného režimu, který nedává žádnou svobodu.

Bhagavad-gítá popisuje usměrňující zásady svobody. Prabhupáda sám byl osvobozený, a přesto vtiskl dvaceti čtyřem hodinám svého dne a noci pevný řád, aby nám poskytl příklad a aby co nejefektivněji využil život pro vykonávání své služby. V tomto režimu měla své místo ideální doba na ranní procházku – když vzduch byl ještě svěží a okolí klidné. Byla zde ideální doba pro vítání Božstev

• podle Jejich časového rozvrhu. Existovala ideální doba pro setkání oddaných a

také pro to, kdy zdravě jíst. I odpovědi na dopisy měly svůj vhodný čas. Aby naučil své žáky časně vstávat, sám vstával časně. Kázání přizpůsoboval časovým možnostem svých hostů. Tímto způsobem tedy organizoval své transcendentální jednání – nikoliv pouze pro zachování jistých pravidel, ale proto, aby nepřetržitě co nejlépe sloužil Krišnovi, aby rozšiřoval a upevňoval své hnutí pro vědomí Krišny ve světě.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Praktická filozofie

Na jedné ze svých cest v mladších letech potkal Šríla Prabhupáda na vlakovém nádraží Howrah v Kalkatě muže, který si vezl napůl ohořelý kus dřeva na topení. Prabhupáda chápal mužovo myšlení: „Toto je můj majetek, který se mi podařilo zachránit." Bez ohledu na to, jak bezvýznamný věci vlastníme, přikládáme jim všichni velkou hodnotu, protože, jak si myslíme, „jsou naše". Prabhupáda řekl, že to je materiální choroba, kterou trpí všichni lidé.

***

V červnu roku 1977 ve Vrindávanu hovořil Šríla Prabhupáda o épadku života lidské společnosti. Doložil to příkladem babičky jednoho ze svých žáků, která radila jeho matce, aby syna zabila. Pak Prabhupáda vyprávěl o ženě jednoho z jeho duchovních bratrů, která byla svému muži nevěrná. Její syn to odhalil a pohrozil, že to řekne otci, načež ho matka otrávila. Když se to její muž dozvěděl, spáchal sebevraždu. Šríla Prabhupáda závěrem dodal, že v tomto věku neexistuje žádná kultura, žádné vědomí Boha, žádné náboženství a žádné zásady dobrého chování. Řekl, že jedinou nadějí pro západní civilizaci je zpívat Hare Krišna.

***

Ještě v roce 1966 vyprávěl v New Yorku Šríla Prabhupáda příběh o hledání štěstí. Jeden muž kdysi líčil svému příteli, jak sladce chutná cukrová třtina a jakým požitkem je její žvýkání. Přítel nikdy cukrovou třtinu neviděl, a tak se ptal, jak vypadá. Muž odpověděl, že třtina vypadá „jako bambusový prut“. Jeho prostomyslný druh pak začal žvýkat různé druhy bambusových prutů, ale nikdy žádnou sladkost neokusil. Podobně se materialisté snaží najít štěstí a radost v požitcích z materiálního těla, ale žádné skutečné štěstí ani radost nenacházejí, vysvětlil Šríla Prabhupáda. Pomíjivý zážitek materiálního štěstí je pouhá jiskřička na noční obloze, zatímco skutečné štěstí je jako slunce, které plane na obloze a všechno osvětluje.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Protichůdné pokyny a přece správné

Když v září roku 1976 Šríla Prabhupáda přebýval ve Vrindávanu, předstoupili před něj dva z jeho žáků, sannjásínů. Prabhupáda rozmlouval s každým zvlášť a dával jim různé pokyny.

Jednomu řekl: „Jsi sannjásí. Proč tedy trávíš tolik času tady? Máš autobus a musíš cestovat. Sannjás znamená, že nyní musíš kázat po celém světě. Proč bys tedy měl přemýšlet o tom, že se tady staneš prezidentem chrámu? Ve skutečnosti by sannjásí neměl na žádném místě zůstávat déle než tři dny. Když se kola přestanou točit, zastaví se i kázání. Chrám je „nirguna," takže tady můžeš zůstat, ale ne déle než tři dny. To je dovoleno, ale jen když zde máš nějakou práci." Tímto způsobem Prabhupáda povzbuzoval jednoho ze svých žáků, aby se okamžitě vydal na cesty a kázal, a napomínal ho za to, že zůstával příliš dlouho na jednom místě.

Sotva Prabhupáda skončil s tímto poučením, obrátil se k druhému sannjásínovi a řekl mu: „Nikdy nesmíš opustit Vrindávan, dokud tě k tomu nevyzvu. Musíš zde zůstat a starat se o řízení chrámu." Všichni přítomní oddaní se rozesmáli. Zdálo se neuvěřitelné, že Prabhupáda mohl udělit dvě naprosto protichůdná poučení, a přece každý uznal, že jsou správná.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Rasaguly z Anglie

Když se Šríla Prabhupáda v roce 1977 zůčastnil Kumbha-mély v Prajágu, přijelo několik oddaných z Anglie se zvláštním darem. Přivezli „rasagully," které byly předcházející den obětovány Božstvům Rádhy a Krišny v Londýně.

„Ani anglická královna," řekl Šríla Prabhupáda, „si nemůže na Kumbha-méle pochutnat na „rasagulle" připravené v Anglii. Taková věc se ještě nikomu nepodařila." Prabhupáda narážel na skutečnost, že v Indii se od dob britské okupace věci „made in London" považovaly za nejlepší. Cokoliv vyrobené v Londýně bylo nejlepší a nejdražší. „Rasagully" byly pochopitelně k dostání po celé Indii, ale to, že byly připraveny v Londýně a okamžitě dovezeny do Prabhupádova stanu na Kumbha-méle, symbolizovalo jedinečnost a rozkvět hnutí pro vědomí Krišny.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Rozdávání prasádam

A co se týče prasádam, zbytky by se měly vždy přijímat, pokud nejsou zkažené nebo pokud se jich nedotýkala nemocná osoba. Krišnovým prasádam bychom nikdy neměli plýtvat. Nejlépe je navařit pouze potřebné množství a pak dát každému kolik chce. Podle védského systému lidé sedí v řadě a mají před sebou talíře, zatímco obsluhující obcházejí řady a dávají na každý talíř malou porci od každého chodu. Pokud dotyčný odmítá, nedává se nic. Obsluhující obchází podél řad nepřetržitě sem a tam a přidávají těm, kteří o to požádají. Takovým způsobem nepřijde nic nazmar a všichni jsou spokojeni.

Dopis z 27. listopadu 1971

V Indii Prabhupáda učil oddané, jak by měl jíst dobře vychovaný člověk a jak překládat jídlo hostům, kteří navštíví chrám. Při jídle by hostitel měl být velmi pozorný vůči potřebám svých hostů a měl by jim neustále podávat horká purí, čerstvou vodu a přidávat jim od každého chodu. Měl by také se svými hosty udržovat lehkou, uvolněnou konverzaci a vyhýbat se těžkým námětům, vyvolávajícím úzkost. Jak Prabhupáda řekl, rýže se musí podávat ještě teplá, jinak je na vyhození. Nikdy se nesmí ohřívat, protože potom má jedovaté účinky. „Co se týče obětování jablečného moštu Krišnovi, to je možné pouze v případě, že ho připravili oddaní. Výrobci potravin nezachovávají opatření zaručující potřebnou čistotu a svou práci nedělají s oddaností Krišnovi a takový mošt se pak k obětování příliš nehodí. Pokud dokážete připravit takový mošt sami, je všechno v pořádku.“

Dopis z 19.prosince 1968

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Rozdíl mezi Indii a Amerikou

V roce 1972, když Šríla Prabhupáda přebýval v domě Kártikéji Mahádévii v Bombaji, došlo jednoho rána k neobvyklému incidentu. Prabhupádův tajemník Šjámasundar dás a služebník Šrutakírti dás vzali Prabhupádu na pláž Šaupatti na jeho ranní procházku. Šjámasundar je vezl autem pana Mahádévii, jedním z těch černých Ambassadorů, které jsou populární po celé Indii. Když se po procházce chystali na zpáteční cestu, Šjámasundar zjistil, že nemůže auto nastartovat. Zasunul klíček do zapalování, ale klíčkem nešlo otočit. Šjámasundar se pokoušel klíček otočit silou, ale po marném zápolení a proklínání propadl naprosté beznaději.

„Nefunguje to, Šrílo Prabhupádo," prohlásil. „Jdu sehnat nějaký taxík." Vystoupil z auta a zanechal Šrílu Prabhupádu odříkávajícího džapu se Šrutakírtim na zadním sedadle. Po několika minutách přišli k autu dva Indové v oblecích a kravatách, otevřeli přední dvířka a nasedli dovnitř. Šrutakírti se polekal, ale Šríla Prabhupáda se s Indy začal přátelsky bavit v hindštině. Když jeden z mužů zasunul klíček do zapalování, nastartoval auto a rozjel se, Šrutakírti konečně pochopil, co se stalo. Šjámasundar zavedl Šrílu Prabhupádu do špatného auta! Když praví majitelé černého Ambassadoru vyslechli od Šríly Prabhupády vysvětlení, byli poctěni a trvali na tom, že dovezou Prabhupádu zpátky do domu pana Mahádévii.

Šrutakírti se pokoušel omlouvat za to, co se stalo, ale jeden z mužů se otočil a odpověděl: „Vůbec se neomlouvejte, pro nás je to úžasná příležitost prokázat Svámídžímu nějakou sévu (= službu)."

Šríla Prabhupáda pak začal vysvětlovat základy vědomí Krišny a svoje poslání ve světě, a muži pozorně naslouchali.

Když přijeli k domu pana Mahádévii, Šríla Prabhupáda pozval muže na prasádam.

„Bohužel musíme do kanceláře, ale děkujeme mnohokrát, Svámídží."

„Ano, děkujeme vám, Svámídží. Hare Krišna!"

Po tomto příjemném incidentu Šríla Prabhupáda poznamenal ke svému služebníkovi: „To je rozdíl mezi Indií a Amerikou. Kdybychom nastoupili do něčího auta v Americe, dostali bychom se do velkých problémů."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Snímky z "Marsu"

Ve Washingtonu oddaní ukazovali Šrílovi Prabhupádovi nejnovější snímky planety Mars, které krátce předtím vyslala vesmírná sonda údajně z její blízkosti. Novinový článek popisoval, jak se krajina na Marsu podobá Grand kaňonu v Arizoně. Když to Prabhupáda slyšel, zasmál se a vyprávěl historku z Bengálska. 

Jeden muž zaslechl v noci ve svém pokoji náhle šramot. Posadil se na posteli a zavolal: „Je tu někdo?"

„Já nekradu!" odpověděl hlas ze tmy.

„To je jejich psychologie," pokračoval Prabhupáda. „Toho muže se nikdo neptal, jestli krade, ale protože kvůli tomu tam byl, prozradil se bez ptaní. Stejně tak nikdo nežádal vědce, aby srovnávali Mars s Arizonou, ale oni to udělali, protože ve skutečnosti všechno získávají právě tam. S žádnou kosmickou raketou se nikdy k Marsu nepřiblížili; jejich skutečné pracoviště je v Arizoně."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Starostlivost o děti

Jak jsem rozuměl, očekáváš krásné dítě a chceš ho vychovávat ve vědomí Krišny. V takovém případě by ses měla vystříhat všech kořeněných jídel po celou dobu, dokud bude dítě v lůně. Co se týče přirozeného narození dítěte, přirozený porod je možný, pokud se my sami chováme přirozeně. Pokud vím, těhotná žena by neměla jíst ostrá jídla, neměla by jezdit auty a neměla by nečinně vysedávat. Měla by se pohybovat a dělat nějakou tělesnou práci. To jsou obecná pravidla a pokyny, které jsem viděl dodržované v Indii. Tam probíhají porody přirozeně. Ale co se týče vaší země, zvláště situace žen, je to jiné. Nemohu říci přesně, co by se mělo dělat. Za těchto okolností je nejlepší poradit se s lékařem, tak, jak to ženy u vás dělají. Konec konců Krišna je svrchovaný vládce, a když budeš zachovávat přirozený způsob života a záviset na Krišnovi, všechno proběhne hladce a bez problémů.

Dopis z 24.března 1969

Ptáš se, zda máš brát děti k normálním lékařům, zabývajícím se klasickou medicínou. Proč ne? Je jasné, že se nemůžeme spoléhat na to, že si tito lékaři počínají vždy správně, ale co se dá dělat? Hlavní naší zásadou musí být jednat tak, aby to uspokojilo Krišnu. Pokud tedy tvé dítě potřebuje lékařskou péči, aby bylo zdravé a mohlo sloužit Krišnovi, potom je správné, aby tuto péči dostalo. Totéž platí o penězích, které ti dává stát. Proč by se neměly použít pro Krišnu? Jediná věc, které se musíš vyhnout, je podvádění úřadů neoprávněným požadováním těchto peněz. Tím bychom riskovali velmi dobrou pověst, jakou oddaní mají. Ale pokud nám chce vláda dávat poníze a potraviny, pak bychom to samozřejmě měli přijmout.

Dopis z 27.listopadu 1971

Ohledně problémů s dětmi na přednáškách tě mohu informovat, že naše děti narozené rodičům vědomým si Krišny jsou vítány, a všichni rodiče vědomí si Krišny jsou vítáni a přál bych si stovky takových dětí. Očekáváme, že v budoucnosti změníme tvář celého světa, a ,dítě je otcem člověka`. V každém případě jsem viděl, že M. vychovává své dítě tak hezky, že ačkoliv navštěvuje mé přednášky každý den, dítě si hraje a nepláče. Stejně tak dítě L. nikdy nepláče a neruší programy. L. chodí na přednášky zásadně se svým dítětem, takže je vidět, že je na matce závislé. Jak se postarat o to, aby se dítě cítilo dobře a neplakalo? Dítě pláče pouze tehdy, když je mu něco nepříjemného. Zda se cítí dobře nebo ne, to záleží na pozornosti matky. Nejlepším řešením je tedy vychovávat naše malé děti tak, aby byly vždy spokojené, a na programech nerušily. Potom nebudou žádné stížnosti. Nelze však zavádět nějaká přesná pravidla, že na program mohou pouze větší děti, kterým už je sedm nebo osm let, a ostatní děti že tam nesmí. To není možné, a já žádné takové pravidlo neschválím. Naopak chci, aby dítě bylo vítáno hned od narození a mohlo naslouchat transcendentálním vibracím od samotného počátku svého života a tak se očistit. Je však samozřejmé, že se dětem nesmí dovolovat, aby rušily programy pláčem. Matky jsou zodpovědné za to, aby dětem bylo dobře a program nerušily.

Dopis z 26.srpna 1968

Není důvod, proč by rodiče neměli být ke svým dětem citově připoutaní, je to jedině přirozené. Avšak naše náklonnost není pouze citová. Nabízíme svým dětem ojedinělou příležitost naučit se žít velmi brzy s vědomím Krišny, abychom jim tak zajistili úspěch v životě, kterým je návrat zpátky k Bohu. To je skutečná náklonnost, to je má odpovědnost jako rodiče a zajistit, aby se mé dítě vrátilo zpátky k Bohu. Viděl jsem, že gurukula nabízí tuto příležitost víc než kterákoliv jiná škola. Myslím, že jsi moudrá dívka a že to tímto způsobem dokážeš vysvětlit i ostatním.

Dopis z 23.dubna 1973

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Vrazi kvůli sexuálnímu požitku

Prabhupádův služebník Hari Šauri se mu jednou svěřil, že jeho babička radila Hari Šauriho matce, aby si nechala vzít dítě, které se jí mělo narodit. Matka odmítla, a tak Hari Šauri přišel na svět. Když to Šríla Prabhupáda vyslechl, zmiňoval se o tom v různých rozhovorech. „Nyní chápu," říkal, „výhodu zrození v Indii. Zdejší lidi by něco takového ani ve snu nenapadlo." Prabhupáda vysvětlil, jak lidé na sebe berou ohromné riziko, že se stanou vrahy, jen kvůli sexuálnímu nutkání. „Všechny ženy na Západě jejich rodiče povzbuzují, aby se staly prostitutkami a ulovily nějakého boháče, dokud jsou ještě mladé."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Všechny problémy řešíte penězi

Když Šríla Prabhupáda pobýval v Los Angeles, ženy mu každý den zkrášlovaly pokoje záplavou čerstvých květin. Jednoho dne si Šríla Prabhupáda při návratu z ranní procházky všiml, že vázy s květinami chybí.

„Kde jsou vázy?" zeptal se.

Služebník odpověděl, že je ženy pravděpodobně odnesly, aby v nich vyměnily květiny.

„Ale ty staré květiny byly ještě krásné," rozhořčil se Šríla Prabhupáda. „Proč vyměňují květiny každý den? Proč tak plýtvají? Kdo je za to odpovědný? řekni jim, aby vyměňovaly květiny pouze když začnou uvadat. Kde je váza? Okamžitě ji přines."

Když Prabhupádův služebník sešel dolů do kuchyně, našel tam dívky, jak vyměňují květiny. „Raději s tím každodenním vyměňováním květin přestaňte," řekl. „Prabhupáda si to nepřeje. A postarejte se, aby váza nikdy nebyla z jeho pokoje pryč." Když se služebník vrátil s vázami plnými květin do pokoje, Prabhupáda pokračoval ve svém ponaučení.

„Vyměňujte květiny pouze když to bude nutné," řekl. „Nesmíte tolik utrácet za květiny. Vy Američané jste na utrácení zvyklí. Když vám přebývá nějaká látka, tak ji nezaložíte, ale odstřihnete a zahodíte. Všechny problémy řešíte penězi, jen aby se zachoval dobrý dojem. Způsobíte nějaké neštěstí a chcete to rychle zahladit penězi. Nejste tak éžasně schopní, jak se zdá, ale prostě se vám daří zakrývat nedostatky pomocí peněz."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Všechny služby jsou přijímané

„Pokračujte prosím ve vaší krásné službě a netrapte se pocitem zbytečnosti. Je pravda, že Krišna dal někomu příležitost sloužit Mu darem slova, někomu schopností obchodovat, někomu kuchařským uměním a tak dále, ale všechny tyto různé služby Krišna přijímá stejně. Na transcendentální úrovni jsou všechny služby stejně dobré. Nemůže být řeč o něčem vyšším nebo podřadnějším. Jako lidé jsme nepatrní, příliš toho ve skutečnosti udělat nemůžeme. Můžeme ale věnovat svůj čas a energii, a to je vše, čeho si Krišna všímá. Vidí, že tento chlapec nebo dívka tráví svůj čas v Mé službě, a to Ho těší. Doufám, že se vám oběma daří dobře.“

Dopis Hamsadútovi dásovi a Himávatí-déví dásí, 3. března 1968

„Nepřipadá tedy v úvahu, že by jedna činnost byla důležitější než jiná, nebo že by uctívání Božstva bylo důležitější než sankírtan. Někdo ale dokáže určitou činnost vykonávat lépe než jiní, a tak je pro něj tato činnost důležitější. Celkově však nelze říci, že by některý z devíti postupů byl důležitější než ostatní, s výjimkou naslouchání, zpívání a vzpomínání na Krišnu, které jsou v tomto věku pro lidi obecně nepostradatelné. Služba Božstvům, na kterou se mě ptáš, začíná vždy, když si Je připomeneš a zároveň Jim nabídneš své služby. Veškeré činnosti, slova, všechno je možné obětovat Božstvům jako službu, a toto obětování spojené se vzpomínáním na Božstva bude narůstat s tím, jak jej budeš praktikovat.“

Dopis Pradžápatimu dásovi, 16.června 1972

„Nemyslete si, že když někdo provádí uctívání Božstev a jiný pracuje na zahradě, že je v tom nějaký rozdíl. Ne. Ten, kdo pracuje jako zahradník, je stejně dobrý jako ten, kdo obléká Božstvo. Protože na absolutní rovině mezi nimi není rozdíl, jako ve světě materiálním, kde jeden pracuje jako nadřízený a druhý jako podřízený, a mají rozdílnou mzdu a službu. Ne, v duchovním světě nic takového neexistuje. V duchovním světě i malý mravenec slouží Krišnovi. Když bude na květině hozené ke Krišnovým lotosovým nohám mravenec a políbí tyto Krišnovy lotosové nohy, bude stejně dobrý jako púdžárí. Takový je duchovní svět.“

Přednáška k Šrímad-Bhágavatamu 6.1.1, Havaj, 8. června 1975

   Šríla Prabhupáda dokázal hovořit s vážností, která i obyčejným slovům propůjčovala důležitost, přesahující jejich bezprostřední, zdánlivý význam. Sám jsem to zažil několikrát.
   Například při našem druhém setkání, v indickém Suratu, jsem doprovázel oddané jako fotograf pro časopis Asia Magazine. Vstoupil jsem tedy do jeho místnosti, abych udělal další fotky. Když jsem si sedl vedle Prabhupády, náhle se na mě otočil a řekl: „Chceš se stát oddaným?“ V té době jsem nosil ještě knír a dlouhé vlasy. Přestože mě on i vědomí Krišny přitahovalo, odpověděl jsem „Myslím, že ne.“
    Prabhupáda řekl: „Tak potom musíš jít pryč.“ Cesta do Indie z New Yorku mě stála spoustu peněz a úsilí, a Prabhupádova výzva k odchodu mě šokovala. Prostě jsem nebyl schopen odejít, a on už se dál o ničem nezmínil. Uvědomil jsem si, že Prabhupádovy výroky jsou nadčasové a že nejsou nutně určeny jen pro danou chvíli. Pochopil jsem, že když někdo není oddaný, nemůže zůstávat ve společnosti oddaných delší období.
    Podobnou situaci, kdy Prabhupáda podotkl něco spojeného se současností, ale přitom to platilo i pro budoucnost, jsem zažil s Pabhupádou ještě jednou. Bylo to při instalaci Božstev Rádhy a Krišny v Paříži v roce 1973. Fotografoval jsem velký kírtan, který tam při té příležitosti probíhal. Sotva skončila instalace Božstev, odložil jsem foťák a připojil se ke kírtanu. Když jsem se po chvíli dostal při tanci před Prabhupádu, pokynul mi, abych k němu přišel, že mi chce něco říci. Dost mě mě to v tom rámusu a mačkanici zaskočilo. Naklonil jsem se k němu co nejblíž a slyšel jsem, jak říká: „Ten fotoaparát bys nikdy neměl odkládat.“ Hned jsem zase začal fotit. Prabhupádova slova jsem samozřejmě pochopil jako momentální výzvu, ale když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že ji mínil i pro budoucnost, že bych neměl přestávat se svojí prací. Nikdy bych neměl odložit svůj fotoaparát.

Jadubara dása Adhikárí

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Zážitky se Šrílou Prabhupádou

Prabhupádova pokora

Jednou v Indii přišel za Prabhupádou mladý indický sannjásí, žák jiného duchovního učitele. Po přednášce se sannjásí Prabhupády zeptal, zda může o něco poprosit. Když Prabhupáda souhlasil, mladý Ind ho pokorně požádal, aby dokončil překlad všech dvanácti zpěvů. Prabhupáda odpověděl: „Požehnej mi, abych dokázal překlad dokončit.“ Přestože by sannjásí mohl být Prabhupádovým synem, prosil ho Prabhupáda ve své pokoře o požehnání.

Jednou v Hajdarábádu najali oddaní kuchaře. Když se to Prabhupáda dozvěděl, rozhněval se. Řekl, že oddaní najali obyčejného metaře, který se vydává za bráhmanu, aby si vydělal peníze. Jídlo připravil v tak špatném stavu mysli, že to na nevinných obyvatelech farmy, kteří je snědli, nechá své stopy. Pak Prabhupáda pohlédl na své žáky a pravil: „Proč jste nepožádali mě, abych vařil?“ A dodal, že by pro své žáky uvařil. Všichni oddaní se cítili zahanbení.

Když byli Girirádž Swami a Brahmánanda s Prabhupádou v Indii, vyprávěl jim Prabhupáda, jak musel odjet do Ameriky a některým svým významným žákům lichotit, aby od nich dostal peníze na stavbu svých projektů v Indii. Brahmánanda a Girirádž Swami si s překvapením uvědomili, jak se musel Prabhupáda pokořit, aby zapojil své žáky do oddané služby.

Jednou si Šatadhanja dása, kterého krátce předtím Prabhupáda pokáral, vyšel na střechu, a tam našel Prabhupádu o samotě. Šatadhanja před ním padl na zem a děkoval za požehnání, kterého se mu Prabhupádovým pokáráním dostalo. Prabhupáda se usmál. Štadhanja řekl, že mu to pokárání připomnělo Prabhupádovo vyprávění o tom, jak jeho káral Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí. Prabhupáda se znovu usmál. Pak Šatadhanja řekl: „Ale cítím velikou úzkost.“ Prabhupáda s velkou pokorou odpověděl: „Nemyslel jsem tím nic špatného. Neber si to prosím tolik. Nechtěl jsem tě znervóznit.“ Šatadhanja se pak cítil hodně špatně, a Prabhupáda podotkl, že je to správné, když žák cítí vůči svému duchovnímu učiteli úzkost.

Jednoho letního večera roku 1977 ve Vrindávanu vyprávěl Tamál Krišna Goswami Prabhupádovi, jak si nesmírně váží Prabhupádových knih. Prabhupáda se rozplakal. „Jsem jenom dítě,“ řekl, „ale chtěl jsem udělat radost mému Guru Mahárádžovi.“ Dodal potom, že on ty knihy nepsal, že je napsal Krišna a jeho Guru Mahárádž. Později pokáral Upéndru za to, že nechal otevřené dveře na toaletu. Řekl mu pak, že i když ho pokáral velmi přísně, ve skutečnosti se modlil ke Krišnovi: „Já je nedokáži osvobodit, udělej to Ty.“

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda cestuje letadlem

Jedinečný druh líly Šríly Prabhupády představuje jeho jednání v nezvyklých a někdy vyčerpávajících situacích při cestách letadlem. Oddaní, kteří Prabhupádu doprovázeli, často trpěli tím, že vidí svého duchovního učitele v tak nevhodných podmínkách. Šríla Prabhupáda byl například zvyklý jíst o samotě, ale v letadlech to nebylo možné. Seděl samozřejmě ve stejné řadě se svými žáky a ostatními cestujícími. Po skončení jídla obvykle vyzval své žáky, aby se podělili o zbytky. Oddaní často cítili, že jíst v Prabhupádově přítomnosti je přestupek, ale Prabhupáda trval na tom, že musí prasádam uctít, tak jako to udělal on. Vždycky se staral, aby o oddané bylo dobře postaráno. Někdy cestující v protější řadě pozorovali oddané při jídle a všimli si, že jedí zbytky z talíře jejich učitele. Na takových situacích bylo úžasné to, že oddaní museli díky Prabhupádově přítomnosti setrvávat v transcendentálním vědomí, bez ohledu na světské mínění karmích. Při jedné příležitosti, když Šríla Prabhupáda letěl z Venezuely, měl s sebou jen praženou rýži zabalenou v hliníkové fólii. Když mu jeho služebník řekl, že nemají nic jiného a ptal se ho, zda nechce něco z jídelníčku v letadle, Prabhupáda odpověděl: „Ne, máme svoje prasádam. To úplně stačí.“
Prabhupádův služebník rozbalil fólii a prostřel ji na stolek před Prabhupádu. Šríla Prabhupáda snědl asi tak polovinu a potom rýži předal dvěma žákům sedícím vedle něj. Sotva se oddaní chtěli pustit do jídla, šla kolem uličkou stevardka. Se zájmem pohlédla na celý výjev, nabrala si plnou hrst rýže a ochutnala ji. „Skvělé,“ řekla nevinně. „Co to je?“
Prabhupádův služebník odpověděl: „To je pražená rýže.“
Prabhupáda vzhlédl na stevardku a usmál se. Stevardka mu vrátila úsměv a povídá: „Je to moc dobré.“
„Jsem rád, že vám to chutná,“ řekl Prabhupádův služebník.
„Dostali jste ještě něco jiného k jídlu?“ ptala se stevardka.
„Víte, my jsme vegetariáni,“ řekl Šrutakírti. „Jíme pouze takové věci jako ovoce.“
„Ah tak, zajdu do první třídy a přinesu vám košík ovoce,“ řekla.
Za chvilku byla zpátky s košíkem, noži a skleničkami. Ptala se, jestli by si přáli ještě něco jiného.
„Prabhupádo, nechtěl byste mléko?“ ptal se Šrutakírtí.
„Ano,“ řekl Prabhupáda, „horké mléko“.
Dostat sklenici horkého mléka je obvykle v letadle problém, ale tentokrát byla stevardka ztělesněná ochota. Za chvíli se vrátila s teplým mlékem. Všechno se dělo zcela spontánně, od první chvíle, kdy si letuška nabrala prasádam z Prabhupádova talíře. Oddaní v chrámu by obvykle pro Prabhupádovo mahá-prasádam skočili z věže, ale i tahle stevardka, která si nabrala plnou hrst jen z rozmaru, získala hned inspiraci, aby prokázala Šrílovi Prabhupádovi službu.
„Tak tedy bylo něco,“ poznamenal Šrutakírti, když stevardka odešla.
„To je přirozené,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Ženy mají mateřské sklony k takovému chování.“ 

---

Při jiném letu, z Japonska na Havaj, si Šríla Prabhupáda přál mít jinou výměnu se stevardkou. Četl si právě v nějakém časopise o women´s liberation, hnutí za osvobození žen. Otočil se k oddanému sedícímu vedle a řekl: „Zavolej stevardku. Řekni jí, že jestli se chce osvobodit, musí si ostříhat hlavu dohola jako my. Pak bude osvobozená.“
Oddaný vedle Prabhupády nevěřil svým uším.
„Jen ji zavolej,“ trval na svém Prabhupáda. „to stojí za tu legraci. Řekni jí, aby si oholila hlavu.“
Prabhupáda vypadal, že míní svoji žádost zcela vážně, ale oddaný, který ho doprovázel, to odmítl udělat.

Šríla Prabhupáda nepřišel na Západ žadonit

Šríla Prabhupáda nosil kabát, který mu daroval dr.Mišra, ale nikdy se nevzdal svého dhótí, ani přes studené větrné počasí, které ho provázelo při jeho procházkách. Swami Nikhilananda z Mise Rámakrišna mu radil, že pokud chce zůstat na Západě, měl by opustit svůj tradiční indický oděv a přísné vegetariánství. Pojídání masa, pití alkoholu, stejně jako kalhoty a kabát, jsou v tomto prostředí téměř nezbytné, prohlásil. Ještě než Prabhupáda odjel z Indie, jeden z jeho duchovních bratrů mu předvedl, jak by měl jíst na Západě nožem a vidličkou. Ale Prabhupáda nikdy neuvažoval o tom, že by měl přejmout západní způsob života. Známí ho varovali, aby nezůstával odlišným cizincem, nýbrž aby pronikl do ducha amerického způsobu života, i kdyby to mělo znamenat porušení závazků, které dodržoval v Indii – téměř všichni indičtí přistěhovalci slevovali ze svých původních zvyků. Ale Prabupádův postoj nemohl nikdo změnit, protože přemýšlel jiným způsobem. Ostatní možná museli udělat ústupky, protože přijeli na Západ žebrat o technologické znalosti, uvažoval. „Ale já jsem nepřijel o něco žadonit," řekl, “nýbrž něco dát”.

(Lílámrita s.44–45)

Šríla Prabhupáda vypráví krátké příběhy

Když jeden z Prabhupádových žáků opustil bez dovolení Hongkong, kde měl kázat, Šríla Prabhupáda nebyl vůbec spokojený. Když se pak s žákem setkal v jiné zemi, pokáral ho: „Jak si mohl odjet pryč, darebáku?" Pak vyprávěl příběh převzatý od básníka Kálídáse. 

Jakýsi muž seděl na konci větve a řezal ji v místě mezi sebou a kmenem stromu. Jeden kolemjdoucí si všiml, jaké muži hrozí nebezpečí, a zavolal na něj: „Jestli budete dál řezat, spadnete dolů!"

„Běž pryč a starej se o své," odpověděl muž na větvi. „Tebe tak budu poslouchat." A pokračoval v řezání, až se větev zlomila a spadl na zem. Pak se rozběhl za poutníkem, který ho předtím varoval: „Poslechni, ty musíš být astrolog, když dokážeš takhle předvídat budoucnost!"

„To je definice darebáka," dodal Prabhupáda. „Ten, kdo někam jde, ale neví kam. Jako ty," řekl žákovi. „Opustil jsi Hongkong, ale přitom jsi nevěděl, co budeš dělat dál."

***

Jednou Prabhupáda vyprávěl příběh o smrti Sargala Singha, aby vysvětlil, jak je bláhové někoho slepě následovat.

Sargal Singh byl nesmírně milý jednomu kupci. A tak když Sargal zemřel, oholil si obchodník na znamení smutku hlavu a oblékl si černé šaty. Když pak do obchodu zavítal zákazník, zeptal se obchodníka, kdo zemřel.

„Sargal Singh zemřel," odpověděl obchodník. Zákazník nechtěl vypadat jako hlupák, a tak se ani nezeptal, kdo Sargal Singh byl, nýbrž si také oholil hlavu a oblékl černé šaty. Další obyvatelé města ho začali napodobovat, protože ani oni nechtěli vypadat jako hlupáci. Pokaždé, když se jich někdo zeptal, kdo zemřel, odpovídali: „Zemřel Sargal Singh."

Když králův ministr viděl tolik truchlících obyvatel města, rovněž si oblékl smuteční šaty a oholil hlavu. Ale když ho spatřil král, začal se vyptávat: „Proč nosíš smutek, a za koho?"

„Nosím smutek za Sargala Singha," odpověděl ministr. Nato se král zeptal: „Kdo to byl?" Ministr nebyl schopen dát králi odpově¤, a tak mu král nařídil, že to musí zjistit. Ministr se tedy začal vyptávat. A vytával se tak dlouho, až se nakonec dostal ke kupci.

„Kdo je Sargal Singh?" zeptal se ho.

A kupec odpověděl: „Sargal Singh byl můj osel, kterého jsem měl nesmírně rád."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda vypráví krátké příběhy

„Stali se z nás prvotřídní imitátoři," řekl Prabhupáda oddaným během jedné přednášky z Bhágavatamu ve Vrindávanu v roce 1976. Pak jim vyprávěl krátký příběh. Bylo to v roce 1914. První světová válka nabývala stále většího rozsahu, a když byli členové nejvyššího soudu v Kalkatě na obědě, jeden anglický soudce se zeptal: „Pane Mukerdží, blíží se Němci. Co uděláte?" „Zdvořile je uvítáme a vyzveme je, aby se chovali jako doma," odpověděl Ašutóš Mukerdží. Odpověď Angličana poplašila. „Proč to říkám? Prostě jste nás naučili být otroky."

Prabhupáda pak vysvětlil, jak si před Gándhím lidé mysleli, že pokročilé civilizace dosáhnou napodobováním anglických způsobů. „Ale pro nás to nesmí být móda," řekl Prabhupáda. „Guru, duchovní učitel, není módní záležitost. Kdo potřebuje gurua? Tasmad gurum prapadyeta jijnasum sreya uttamam – takový člověk potřebuje gurua. Jijnasa. Athato brahma jijnasa – to je lidský život. Ten, kdo se zajímá o Brahman, potřebuje gurua. Je zbytečné, aby měl gurua ten, kdo nechce Brahmanu porozumět, jenom chce jít s módou: „Já mám svého gurua." To nemá žádnou cenu. Aby člověk tuto duchovní vědu pochopil, musí toužit po poznání. Pak potřebuje gurua. Jijnasa znamená zvídavý."

***

Na jedné ranní procházce v Teheránu zaslechl Šríla Prabhupáda naříkat nějaké jehně. „Proč to jehně naříká? Zapomněli ho nakrmit?" ptal se Prabhupáda. „Ne, pokaždé tenhle zvuk odněkud slýchám. Chovají jehňata na zabíjení," domníval se jeden z oddaných. Šríla Prabhupáda pak vysvětlil, že takové zabíjení znamená, že tito lidé žijí jako zvířata, a doložil to krátkým příběhem. Jednou jehně pilo u jezírka vodu. Na druhé straně jezera to viděl tygr a obořil se na jehňátko: „Proč tady kalíš vodu?" Jehňátko odpovědělo, že jezírko nešpiní, ale tygr pokračoval v hádce a pak jehně zabil. Šríla Prabhupáda k tomu řekl, že lidé se zvířecím vědomím hledají chyby na ostatních a provokují hádky, aby je mohli zabít. Potom citoval jedno anglické přísloví: „Dej psu špatné jméno a pak ho můžeš pověsit." Tímto způsobem Šríla Prabhupáda kritizoval materiální vědomí.

***

Šríla Prabhupáda jednou vyprávěl příběh, kterým vysvětloval, co to znamená duch kšatriji, válečníka. Jašóvanta Singh byl hlavním velitelem vojsk císaře Aurangzeba. V jedné bitvě byl poražen, a tak se vrátil domů do svého paláce. Ale brána paláce byla zavřená. Jašóvanta Singh tedy poslal zprávu své královně, že se vrátil domů, a ptal se, proč nechala zavřít bránu. Po vyslechnutí posla královna odpověděla: „Kdo že se vrátil domů? Jašóvanta Singh? Ne, ne, to nemůže být on. Jašóvanta Singh by se nevrátil domů jako poražený. Buď by zvítězil, nebo by v bitvě padl. Ten člověk u brány musí být podvodník." A odmítla bránu otevřít.

***

Šríla Prabhupáda často vyprávěl příběh „polovina slepice". Kdysi žil muž, který vlastnil slepici. I když si ji cenil, protože mu snášela vejce, nelíbilo se mu, že musí utrácet za krmení. Ve své bláhovosti se proto rozhodl, že slepici rozřízne na půl a ponechá si pouze tu polovinu, která snáší vejce. Tímto příběhem Prabhupáda dokládal, jak z nedostatečného poznání vznikají omyly.

***

Šríla Prabhupáda jednou vyprávěl příběh o Gopálovi Bhanovi a bakulových květech. Bakula jsou malé bílé květy hvězdicovitého tvaru, které jsou jedlé a dají se vařit jako zelenina. Gopál Bhan jednou připravoval z těchto květů girlandu, když za ním přišel jeden přítel a ptal se ho, co dělá. „Dělám girlandu pro Krišnu," řekl Gopála. „Chceš snad říct, že Pán Krišna přijde a vezme si girlandu z tvých rukou?" ptal se Gopálův přítel. „Ano," odpověděl Gopála. „A když ne, tak tu girlandu uvařím a sním."

***

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda vypráví krátké příběhy

„Když jen důkladně porozumíte Krišnovi, budete osvobozeni. Janma karma ca me divyam. Někteří lidé se ptají: ,Když je Krišna Bůh, jak Ho mohla matka Jašóda svázat?‘ Nechápou, že je to potěšení. Existuje ale celá řada příkladů…

Budu jeden citovat. V Anglii žil významný ministerský předseda, Gladstone, byl to první ministr královny Viktorie. Kdosi ho přišel navštívit a sluha ho informoval, že pan premiér je zaneprázdněný, že musí počkat. Muž tedy čekal, ale minula hodina a stále se nic nedělo. Nakonec tedy otevřel dveře, protože chtěl vidět, co pan premiér dělá. Spatřil, že z pana premiéra se stal kůň, na kterém se vozí jeho vnouček. To je potěšení. Gladstone byl první ministr, ale svému vnukovi dělal koníka. Takové je postavení s Krišnou.“

---

„Ano, člověk nedokáže něco chtít, pokud by z toho neměl žádné potěšení. Tak jako tom v divadelním představení oddaných v Ahmedábádu. Předváděli, jak řezník zabíjí zvířata a jak ho to zabíjení přitahuje. Viděl jsem něco podobného v Kalkatě. Projížděl jsem městem a nějaký zaměstnanec hotelu podřezával krk kuřeti. Ale kuře skákalo dál s podřízlým krkem, a ten muž se tomu smál. Měl z toho radost. Pro mě to bylo příšerné, ale ten muž z toho měl báječnou zábavu. Napůl podřízlé kuře skákalo a syn toho muže plakal. A ten muž se ptal svého syna: ,Proč pláčeš?‘ Takže je to otázka rozdílných vlastností. Jeden člověk je něčím přitahovaný a druhý v tomtéž vidí něco odpuzujícího. Tato přitažlivost se nazývá nálada, rasa, chuť.“

---

„Existuje jedno bengálské přísloví o dívce, která měla tančit na jevišti. V indické společnosti si před lidmi, kteří jsou společensky výše postavení, ženy zahalují hlavu. Ale tato dívka měla vyjít na jeviště. Proč by si tedy brala závoj? Kde se ženě z domácnosti naskytne příležitost vystoupit na jevišti? Přísloví tedy říká: ,Přišla jsi tančit, tak proč si chceš brát závoj?‘ Podobné napomenutí dostal i Ardžuna: ,Přišel jsi bojovat, a teď jsi proti násilí.‘ To všechno je nesmysl. Své povinosti musí člověk vykonávat na správném místě. To je árijské.“

---

„Znám jeden příběh o muži, kuchaři, který si koupil krásné nové boty. Ale celé dopoledne musel v kuchyni vařit, a nemohl boty použít. Odpoledne také vařil. Co tedy nakonec udělal? Obul si boty, když šel večer spát. A tak tyto boty (které oddaní poslali Prabhupádovi poštou) jsou velmi krásné, ale nevím, kdy bych je mohl nosit. Takže si je obuji, až si půjdu v noci lehnout.“

---

„Vědci přiznávají svoji nevědomost. Jednoduše blufují. Další takový bluf je expedice na Mars. Celý ten podnik se odehrává v Arizoně, o ničem jiném to není. Za pár let předloží pár kamenů a řeknou: ,Dostali jsme se na Mars. Pro život tam nejsou naprosto žádné podmínky. Vezměte si tenhle kámen a písek. Můžete být spokojení, že jste ty vaše milióny dolarů neutratili marně.‘

V Bengálsku mají jednu písničku o tom, že dříve všechno, co bylo evropské, sáhab, bylo dobré. Stalo se, že jeden člověk prodával psí maso. Nikdo nejí psí maso, alespoň v Indii, ale on říkal: ,Tohle není jen tak obyčejný pes. To byl pes, kterého zabil sám vícekrál. Přesně ten pes to je. A protože ho zabil vícekrál, stal se z něj tak neobyčejný pes, že ho můžete jíst.‘ S vědci je to stejné. Všechno, co řeknou, bychom jako měli přijmout.“

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda vypráví příběhy / Z deníku Šrily Prahbupády

V Májápuru v roce 1974 vyprávěl Šríla Prabhupáda dva příběhy o tom, že konání dobrých skutků musí vycházet z poznání, nikoliv z nevědomosti.

Jednoho chlapce vychovávala jeho teta velmi povolně. Hoch se dostal do špatné společnosti a začal krást. Teta ho přesto povzbuzovala: “To je výborné zaměstnání. Nenadřeš se, a přitom přineseš domů spoustu věcí.” Časem se z hocha stal i vrah. Chytili ho a odsoudili k oběšení. Když se ho ptali na poslední přání, řekl, že by chtěl mluvit se svojí tetou. Teta usedavě naříkala, a když se ke svému synovci naklonila, aby slyšela, co jí chce říct, ukousl jí ucho. Pak jí vyčetl, že kdyby ho místo pochval za krádeže trestala, nemusel by být oběšen a ona by nemusela naříkat.

Potom Šríla Prabhupáda vykládal, že kdysi měl souseda, jehož snacha jednoho dne bila své dítě. Prabhupáda poslal svého sluhu, aby zjistil, proč žena dítě bije. Když se sluha vrátil, vysvětlil, že chlapcův bratr, který dostal břišní tyfus, žadonil na mladším bratrovi o párathu, protože měl hrozný hlad. Chlapci bylo staršího bratra líto a párathu mu přinesl. Když ji ale nemocný bratr snědl, udělalo se mu ještě hůř. Matka pak mladšího chlapce trestala, protože ohrozil bratrův život. Z toho je vidět, že dobrý skutek konaný v nevědomosti vede jedině k utrpení.

Z Prabhupádova deníku:

Co je vědomí Krišny?

1. Vědomí Krišny znamená čisté vědomí.
2. Hmotná existence znamená zastřené vědomí.
3. Chápání těla jako sebe sama je zastřené vědomí.
4. Aby člověk pokročil ve vědomí Krišny, musí nejprve pochopit sebe sama.
5. Přirozené postavení živé bytosti je být věčným služebníkem Krišny neboli Boha.
6. Bůh neboli Krišna znamená Nejvyšší Osobnost a svrchovaná příčina všech příčin.
7. Zapomínání na věčný vztah k Bohu neboli Krišnovi je počátkem zastřeného vědomí.
8. K oživení původního čistého vědomí živých bytostí jsou zde védské spisy.
9. Védské spisy jsou následující:

a. Čtyři Védy.
b. Upanišady v počtu nejméně 108.
c. Filosofie Védánty.
d. 18 Purán.
e. Ramajána (původní od Valmíkiho).
f. Mahábhárata.
g. A všechny knihy následující stejné principy.

10. Bhagavad-gítá je částí Mahábháraty.
11. Původní Véda je Atharva-véda, která byla později rozdělena na čtyři Védy za účelem větší přehlednosti.
12. Mahábhárata se nazývá pátá Véda a je určena pro méně inteligentní třídu lidí, kteří mají raději historii než filosofii.
13. Bhagavad-gítá jako část Mahábháraty je esencí veškerého védského poznání pro méně inteligentní třídu lidí žijící v tomto věku.
14. B.G. je nazývána Biblí hindů, ale ve skutečností je to Bible pro celé lidstvo.
15. V B.G. se rozebírají následující témata:

a. Co je živá bytost.
b. Tato živá bytost není tělo, ale duše.
c. Duše je uvězněna v hmotném těle.
d. Toto tělo podléhá zrození, smrti, stáří a nemocem.
e. Duše je věčná, nikdy se nerodí ani neumírá, ale existuje i po zániku hmotného těla.
f. Živá bytost přechází z jednoho těla do druhého.
g. Může však zastavit tento proces převtělování a dosáhnout věčného blaženého života plného poznání prostřednictvím vědomí Krišny.

16. Co je Bůh.

a. Bůh je individuální osoba. Je vládcem všech ostatních osob v různých postaveních, jmenovitě polobohů, lidských bytostí, zvířat a ptáků, hmyzu, stromů a vodních živočichů.
b. Všechny tyto živé bytosti jsou syny Boha, a jsou tedy všechny Božími služebníky.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda vypráví příběhy

Jeden prostý vesničan chtěl kdysi sloužit tomu, kdo je na světě nejmocnější. Šel tedy za starostou a požádal ho o nějakou práci. Když tak sloužil starostovi, jednou ho viděl, jak odvádí daňové poplatky jakémusi cizinci. I ptal se vesničan, kdo byl ten cizinec, a starosta mu vysvětlil, že se jednalo o guvernérova úředníka. „To je guvernér mocnější než vy?" zeptal se vesničan. „Samozřejmě, že je mocnější než já," odpověděl starosta. „Pokud je tomu tak," řekl vesničan, „pak chci sloužit jemu. Starosta ocenil vesničanovu upřímnost a dal mu doporučení pro guvernéra. Nějakou dobu tedy vesničan sloužil guvernérovi, až jednoho dne přijel vznešený host, doprovázený průvodem jezdců na koních. Guvernér hosta slavnostně přivítal a prokazoval mu všemožnou úctou. Při první příležitosti se vesničan otázal, kdo že je ten vznešený host. „To je králův první ministr," odpověděl guvernér. „A kdo je král?" vyptával se dál vesničan. „Král je vládcem celé této země," odvětil guvernér. „Je velice mocný." „Mocnější než vy?" zeptal se vesničan. „Jistě, já jsem jeho pouhý služebník." „Potom chci tedy sloužit králi." Vesničan byl zručný, a tak, aby se králi zalíbil, poslal ho guvernér do jeho služby. Muž sloužil králi několik měsíců. Potom mu jednoho dne král poručil, aby připravil kočár. Do království totiž přicestoval slavný mudrc a král ho chtěl požádat o radu, jak má vládnout. Když král přišel k mudrcovi, viděl vesničan, jak se mu uctivě klaní. Potom si král sedl a trpělivě naslouchal radám, které mu mudrc uděloval. Když se pak chystal k návratu do paláce, přistoupil vesničan k mudrcovi a zeptal se, zda je on na světě nejmocnější. Mudrc odpověděl, že nikoliv, že je pouhým bezvýznamným služebníkem. „řekněte mi prosím, kdo je tedy nejmocnější?" „Abys našel toho, kdo je nejmocnější, musíš navštívit chrám Nárájana," poučil ho mudrc. Muž se bez meškání vydal na cestu. Byl večer, když konečně dorazil k chrámu, a dveře už byly zamčené. Vesničan na ně bušil tak dlouho, až se objevil chrámový kněz a přikázal mu, aby se vrátil domů a přišel až na druhý den. Jenže vesničan neměl kam se vrátit; ulehl tedy na prahu vrat a usnul. Před úsvitem šli kolem bráhmanové z blízké vesnice. Když spatřili spícího muže, všimli si, že je přikrytý čadarem, jedním z posvátných přehozů náležejících chrámovému Božstvu. „Hleďme ho, zloděje!" zvolali. Rozhořčeně muže vzbudili a vyptávali se, kde sebral ten čadar. Ale užaslý vesničan ze sebe nedokázal vypravit nic než to, že sám neví, kde se čadar vzal. Když pak bráhmanové chtěli otevřít chrámová vrata, zjistili, že jsou zamčená. Teď teprve jim došlo, že čadar přes spícího vesničana přehodil samotný Pán Nárájan, aby se Jeho služebník zahřál. Vyptávali se tedy muže, odkud přišel, a vesničan jim vypověděl historii svého putování. Na to byl přijat do chrámu a seznámen se vším, co musel znát, aby mohl sloužit Božstvu. Tak se vesničan stal služebníkem toho, kdo je na světě nejmocnější.

***

Jednou Šríla Prabhupáda vyprávěl příběh o tom, jak védské vzdělání může člověku přinést spokojenost. Před třemi sty lety žil v Krišnanagaru poblíž Májápuru velmi zásadový, ale také velmi chudý bráhmana. Když se zvěst o učeném bráhmanovi donesla ke králi, Rádžovi Krišnačandrovi, vydal se ho král navštívit. „Bráhmano," pravil král, „jak bych ti mohl pomoci?" „Já od tebe žádnou pomoc nepotřebuji," odvětil bráhmana. „Ale vždyť vidím, v jaké žiješ bídě," namítl král. „Nežiji v žádné bídě. Moji žáci vyžebrají trochu rýže, kterou pak má žena uvaří, a támhle roste tamarindový strom, ze kterého si mohu utrhnout pár lístků a uvařit je. Nejsem chudý." Šríla Prabhupáda pak žákům vysvětlil, že člověk, který poznal Brahman, je spokojený, brahma-bhuta prasannatma. Bráhmana přijímá spokojeně vše, co k němu přichází, a v minulosti si lidé takové nezávislosti na hmotných potřebách nesmírně vážili, dodal Prabhupáda. Moderní vzdělání ale tuto nezávislost zabíjí. Jak Šríla Prabhupáda poznamenal, vyspělá technologie znamená to, že lidé jsou pro přežití závislí na strojích, a proto trpí.

***

Jiný příběh, který Prabhupáda vyprávěl, byl o žonglování se slovy. Před dávnými časy se jeden student dostavil ke své závěrečné zkoušce. Jedna z otázek se ptala na vládu Haridvára Basthy. Student si nic o této historické postavě nepamatoval, ale aby zkušební dobu nějak vyplnil, začal si vymýšlet slova. „Haridvár Bastha byl dobendi laktilizovaný plaktonem z tindy." Tímto způsobem student sepsal celé pojednání. Zkoušejícímu bylo jasné, že si chlapec pouze vymýšlel slova, ale protože chápal, že i vymýšlení slov je známkou určité inteligence, nechal ho zkoušku udělat. Podobným způsobem se vydává spousta nesmyslných vymyšlených knih, ale protože hrát si se slovy vyžaduje přece jen nějakou inteligenci, považují se tyto knihy za cenné.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Šríla Prabhupáda vypráví příběhy

V roce 1977 stavba chrámu v Bombaji postupovala pomalu. Surabhi Swami měl stále stejné vysvětlení – mohou za to opožděné dodávky mramoru, ale ty dorazí už za čtrnáct dní. Když to Šríla Prabhupáda vyslechl již po několikáté, vyprávěl příběh o profesionálním svědkovi, který se živil u soudů, kde svědčil za peníze. Po každé přísaze tento svědek tvrdil, že je starý šedesát let. Když se jednoho dne soudce nad tím pozastavil, jak je možné, že je mu již tolik let šedesát, muž odpověděl, že přeci nemůže porušit, co jednou odpřísáhnul na svoji čest. Tak ani Surabhi Swami nechce porušit své čestné slovo, uzavřel příběh Prabhupáda.

---

Při své návštěvě v Teheránu v roce 1976 vyprávěl Prabhupáda následující příběh: Pán Šiva a jeho choť Párvatí jednou procházeli městem převlečení za obyčejné lidi. Cestou potkali na ulici žebráka. „Dej Pane něco tomu ubožákovi, když tak prosí,“ řekla Párvatí Pánu Šivovi. „To je marné,“ pravil Pán Šiva. „I když mu něco dám, ten nešťastník to nedokáže použít.“ Ale Párvatí dál žadonila, aby něco žebrákovi dal, až Pán Šiva souhlasil. „Vezmi si tohle,“ řekl žebrákovi, a dal mu meloun, ve kterém bylo zlato a šperky, celý poklad. Žebrák si meloun vzal, ale pomyslel si: „K čemu je mi meloun?“ A prodal ho nějakému muži za pár centů. Prabhupáda potom vysvětlil, že my jsme stejně nešťastní. Krišna nám dává dokonalé poznání, ale my, tak jako onen žebrák, ho nedokážeme použít.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás

Živá bytost se odloučila od Krišny

Než se Sačínandana Swami stal oddaným, stýkal se s oddanými v Německu po několik týdnů. Nedokázal se ale rozhodnout, zda se k nim má připojit, protože měl určité pochybnosti a pociťoval určitý vzdor. Rozhodl se proto, že všechny pochybnosti shrne do jediné otázky, jakéhosi testu, kterým zjistí, zda je Šríla Pabhupáda jeho pravým duchovním učitelem. Příležitost položit tuto otázku se mu naskytla při Prábhupádově návštěvě Londýna v roce 1972. „Proč Krišna stvořil máju, když májá slouží jen k tomu, aby nás připoutala ke zrození a smrti?“ zeptal se. Šríla Prabhupáda otázku přeslechl, a jeho tajemník požádal Sačínandanu, aby ji zopakoval. Když to Sačínandana udělal, Práhbupáda se na něj obořil: „Krišna žádnou máju nestvořil. To ty jsi stvořil máju!“ A dále vysvětlil, jak se živá bytost provinila tím, že se odloučila od Boha. Sačínandana byl v hlubokém šoku. Měl pocit, jako by to byla jeho vina, že zapomíná na Krišnu, a že Prabhupáda musel rozbít jeho vlastní iluzi. O několik dní později se rozhodl odevzdat se Krišnovi a stát se řádným oddaným.

---

Při kázání v Japonsku narazili oddaní na jisté problémy. Jedny madráské noviny se toho chytily a zveřejnily zprávu o potížích ISKCONU. V průběhu oslav Džanmáštamí se potom někteří členové Gaudíja Mathu začali o těchto potížích v Japonsku šířit. Jeden celoživotní člen vyprávěl Prabhupádovi, co všechno říkali jeho duchovní bratři a členové Gaudíja Mathu. Prabhupáda ostře odpověděl v tom smyslu, že ISKCON, na rozdíl od Gaudíja Mathu, alespoň něco dělá. Později při jedné ranní procházce v Nelore se někteří žáci Šríly Prabhupády zmínili o tom, jak jiní žáci Prabhupádových duchovních bratrů z Gaudíja Mathu tvrdili, že kdyby Pán Čaitanja chtěl, aby se vědomí Krišny rozšířilo po celém světě, udělal by to sám. Prabhupáda zvedl svou hůl nad hlavu a řekl, že Pán Čaitanja přenechal tuto práci jemu. Hovořil s neochvějným přesvědčením, ve kterém nebyly žádné pochybnosti. Uvedl příklad Ardžuny, kterého Krišna nechal za sebe bojovat, místo aby všechny zabil sám. Řekl, že Pán Čaitanja mu přenechal tuto činnost proto, aby jemu připadly zásluhy.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás