A.Č. Bhaktivaibhava Svámí

Šríla A.Č. Bhaktivaibhava Svámí vstoupil do hnutí Hare Krišna v roce 1970 v Hamburku. O dva roky později dostal od svého duchovního mistra – zakladatele-áčárji ISKCONu A.Č. Bhaktivédanty Svámího Prabhupády první zasvěcení a duchovní jméno Avinas Čandra dás. Potom odešel na rok do Berlína, kde založil nové středisko. Po návratu do Hamburku dostal od Šríly Prabhupády druhé – bráhmanské zasvěcení. Šríla Bhaktivaibhava Svámí je známý jako průkopník v mnoha oblastech. V letech 1976 a 1977 kázal vědomí Krišny na Středním Východě, což bylo velice nebezpečné. Kázal také v zemích východního bloku. Několik let působil jako prezident chrámu na zámku v Rettershofu a Heidelbergu a později jako produkční manažér německého BBT (nakladatelství Bhaktivédanta Book Trust).
 

Od roku 1987 plní na přání GBC funkci duchovního mistra v ISKCONu. V roce 1991 vstoupil do životního stádia odříkání (sannjás). V současné době káže vědomí Krišny ve východní i západní Evropě, USA, na Sibiři a jinde.

Projekty: Film “Mother Ganga” (www.gangamovie.com)

Film “Lost Village” (www.lostvillagemovie.com)

Audio přednášky v MP3: kontaktní osoba Priya-kírti dás, e-mail: vandeham"zavinac"gmail.com

Bhakti Vidjá Púrna Mahárádža

Jeho Svátost Bhakti Vidjá Púrna Swami je původem z Ameriky, pochází z židovského prostředí. Než přijal útočiště u Šrily Prabhupády, strávil nějaký čas v Izraeli. Je vysoce ucelenou osobností. Musel ujít dlouhou cestu, než dospěl k duchovnímu stylu života, ve kterém by mohl žít šťastně. Nyní připravuje v Májápuru kurzy náboženských témat dohromady s filozofií. Je předsedou Šri Rúpánuga Paramárthika Vidjápítha, ISKCON Májápur. Trénuje chlapce v gurukule v dokonalé vaišnavy. Především je učí provádění védských jagní. Káže v různých částech světa a jeho základnou je Májápur.

www.vidyapitha.com

Bhakti Vikáša Svámí

Jeho Svátost Bhakti Vikáša Svámí se narodil roku 1957 ve Velké Británii. Zanechal studií a v raném věku se roku 1975 připojil k ISKCONu. Téhož roku dostal zasvěcení od Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády jako Ilápati dása.

V letech 1976 až 1979 působil v Indii, hlavně v Západním Bengálsku, kde kázal vědomí Krišny distribucí knih Šríly Prabhupády. Následujících deset let strávil v Bangladéši, Barmě, Thajsku a Malajsii, kde pomáhal v začátcích kázání ISKCONu.

V roce 1989 vstoupil do životního stádia sannjásu, obdržel jméno Bhakti Vikáša Svámí a opět se usadil v Indii. Od té doby široce cestuje po celém indickém subkontinentu a přednáší v angličtině, hindštině a bengálštině, se zaměřením na vzdělanou mládež. Také pravidelně cestuje do jiných částí světa. V České Republice káže od roku 1999.

Pokračuje také s psaním knih a časopisových článků. Jeho knihy byly přeloženy do 15 jazyků a vydány v celkovém nákladu přes 400 000 výtisků.

Mezi knihy, které napsal, patří:
Brahmacarya in Krsna Consciousness
A Beginner's Guide to Krsna Consciousness
A Message to the Youth of India, Vamsidasa Babaji
Jaya Srila Prabhupada!
My memories of Srila Prabhupada
Glimpses from Traditional Indian life
Sri Caitanya Mahaprabhu
Ramayana – Story of Prince Rama
Vaishnava Sikha O Sadhana (v bengálštině)

Oficiální stránky: www.bvks.com

Gurudás Prabhu

„All you need is Krishna“ aneb jak se světově známí Beatles na jaře roku 1969 seznámili s členy hnutí Hare Krišna, a jak George Harrison pomáhal šířit zpívání mahámantry po celém světě. Překlad na pokračování z autobiografické knihy Gurudáse Prabhua, nazvané „Vlastním příkladem – důvtip a moudrost A.Č. Bhaktivédánty Swamího Prabhupády“. 

1.Květinové šípy pro George

O tom, že se pokusíme v Londýně zkontaktovat Beatles, hlavně George Harrisona, jsme se s oddanými začali bavit už před odletem ze San Franciska, v létě 1968. K setkání se slavnou čtveřicí došlo necelý rok poté následovně. Undergroundová hnutí, avantgardou dvacátých let počínaje a beatníky padesátých let konče, byla většinou skrytá před veřejností a šířila se jen mezi zasvěcenými, postupně z jedné země do druhé. Underground šedesátých let se v Londýně, stejně jako v San Francisku, šířil explozivně, přímo pred očima veřejnosti. Dveře sklepů a klubů byly otevřené dokořán, lidé houfně opouštěli soukromí svých mansard, aby vyšli do ulic a do parků. Surrealisté se setkávali s rebely, volnomyšlenkáři se přátelili s intelektuály pop-kultury.

V undergroundové rodině byli tehdy také všichni propojeni. Novinář, který psal pro International Times, znal vydavatele časopisu OZ, který znal filmaře (Hoppyho), ten zase měl kontakt na poslance (Toma Driberga), který se přátelil s básníkem (Allenem Ginsbergem), který se znal se spisovatelem (Milesem), co znal disk-jockeye (Johna Peela), který znal hvězdu z televize (Davida Frosta), který znal prince Charlese – a všichni do posledního chtěli poznat Beatles.Včetně nás.

Přibližně v době, kdy jsme se přestěhovali do bývalých kanceláří International Times v Betterton Street 22, prošli Beatles radikálními změnami. Maharisi je částecně zklamal (hlavně když se dozvěděli, že každý měl stejnou, údajně jedinečnou, mantru) a brzy poté veřejně prohlásili, že přestali důvěřovat všem samozvaným světcům, kteří je zahrnovali svými dary. Začali své dosavadní názory a postoje přehodnocovat. Hledali nové cesty.

Organizovali se do společnosti Apple Corporation se sídlem v luxusní londýnské čtvrti Saville Row, v sousedství drahých krejčovství a prodejen značkového pánského oblečení. Začali se vracet ke kořenům, v hudbě i v soukromém životě. Otevřeli prodejnu a boutique v Baker Street, sledovali nové trendy v umění, ve filmu a v hudbě. Zajímali se o nové myšlenky, o underground, podporovali některé projekty a pomáhali různým lidem při jejich realizaci. Byli doslova zavaleni žádostmi a nabídkami různých spasitelů lidstva, geniálních vynálezců a kazetami s nahrávkami amatérských kapel. A pak jsme přišli na scénu my. V prostorách Art Labs jsme společně nacvičili vlastní verzi modliteb z Brahma Samhity, ke které složil hudbu a kterou aranžoval Mukunda. Tucetkrát jsme to zkoušeli a nakonec jsme to nahráli na kazetu na malém přenosném kazeťáku. Profesionální studio s profesionálními hudebníky jsme si samozřejmě nemohli dovolit. Výsledná nahrávka tomu také odpovídala. Znělo to jako skupina nadšenců, kteří zpívají ze srdce, s vervou a oddaností. Kopii nahrávky jsme poslali do Apple Records.

Veřejná výzva Apple novým talentům s novými nápady nás inspirovala k tomu, že jsme začali posílat Beatles pravidelné pušpanam – květinové šípy. Rozjeli jsme akci, ve které jsem jim posílali každý den něco jiného. Tajně jsme doufali, že tak upoutáme jejich pozornost. Největším přáním a touhou nás všech samozřejmě bylo, abychom jednou s Beatlesáky společně nahráli zpívání Hare Krišna.

To byly naše „květinové šípy“. Když se v novinách poprvé objevila výzva „Pošlete nám své nápady“, vložili jsme do obálky s dopisem adresovaným Apple fotku oddaných z New Yorku při kírtanu, s rukama nad hlavou a blaženými úsměvy na rozzářených obličejích. Pod fotku jsme připsali „Pojďte si s námi zazpívat“.

Druhý šíp byl rovněž dopis. Byl k němu priložen článek o Prahládovi Maharádžovi, který nedávno vyšel v International Times. Článek, který jsem sám napsal, popisoval, kterak jedno malé dítě s velkým srdcem dokázalo vzdorovat démonskému otci, který mu chtěl zakázat uctívat Krišnu. Článek doprovázely ilustrace od Gaurasundary a Góvinda Dásí, namalované na malých dřevěných destičkách. Třetí den jsme poslali druhou část příběhu o Prahládovi.

Čtvrtý den jsme poslali chodící, natahovací plastickou hračku jablka, kterou jsme koupili na cestě zpátky ze zpívání Hare Krišna v kostele Všech Svatých v Nottinghill Gate. Na červený povrch jablka jsme zlatou barvou napsali HARE KRIŠNA HARE KRIŠNA KRIŠNA KRIŠNA HARE HARE a poslali jsme ho, spolu s informačním letáčkem „Vědomí Krišny přichází“, kanceláři Apple.

Jamuna navrhla titulní stránku pro International Tribune, kde kaligraficky zpracovala Hare Krišna mantru v dévanágarí. Pátý den jsme proto tuto titulní stránku poslali coby další květinový šíp, spolu s letáčkem, na kterém byla fotografie Prabhupádových očí a na kterém stálo: „Vědomí Krišny je tady!“

Posílali jsme naše květinové šípy v obálkách či v balíčcích Petrovi Asherovi, uměleckému vedoucímu Apple. Pete byl bratr známé herecky Jane Asherové. Neměli jsme tušení, co s našimi „šípy“ dělal, neboť ani on, ani nekdo jiný z Apple Records nás nikdy nekontaktoval. Proto jsme se šestý den rozhodli zajít přímo do Apple a předat náš další květinový šíp osobně. Upekli jsme velikánský jablečný koláč, navrch ozdobený Hare Krišna mantrou z těsta, a přinesli ho do kanceláře Apple ještě horký. Ptali jsme se na naši demo nahrávku, na Peta Ashera, ale nikdo nám nemohl poradit. Pete nebyl k nalezení. Poslali nás tedy s naším jablečným koláčem za Chris O´Dellovou, asistentkou George Harrisona. Byla z Los Angeles, približně stejného věku jako my, a očividně měla radost z nečekaného setkání s americkými krajánky. Povídali jsme si hodně dlouho, dokonce jsme se chteli pustit i do koláče. Ale ten byl samozřejmě jen pro Beatles. Chris slíbila, že koláč Georgovi a ostatním předá a že vypátrá, kam se poděly naše balíčky a dopisy. Dali jsme jí také kopii našeho dema. V té chvíli jsme si samozřejmě nedokázali ani ve snu představit, že o několik týdnů později budeme sedět přímo v domě u George Harrisona, a zpívat s ním Hare Krišna.

 

2.Kontakt!

Jednoho dne zazvonil v Betterton Street telefon. Byl to Rock Scully a chtěl mluvit se Šjámasundarou. Šjámasundara s ním hovořil v rohu pár minut, pak zavěsil, jeho ruce vylétly do vzduchu, začal jásat a křičet „Hare Krišna!“ a tancovat po pokoji. „Páni!“, vyklopil ze sebe konečně, „To byl Rock, volal z Earl´s Court, jejich nového sídla. On a Keasey mají zítra v Apple schůzku s Beatles – a já tam mám být taky!“ Šjámasundara byl značně nervózní, když se příští ráno chystal na schůzku s Beatles. Děvčata upekla koláč, který ozdobila rozkrájeným zeleným jablkem a na který šlehačkou napsala HARE KRIŠNA. Snažili jsme se Šjámasundaru povzbudit a ujišťovali ho, že Krišna mu určitě pomůže. Ještě jsme se ním u schodů stačili rozloučit.

Šjámasundara své první setkání s Georgem Harrisonem popisuje následovně:

„Nejdřív mě do kanceláří Apple nechtěli vůbec pustit. Pak ale přijela v bílém Rollsu Yoko Ono a řekla ochrance, že jsem očekáván. Recepční jsem řekl, že jsem se skupinou ze San Franciska. ,Myslíte támhlety chlápky s těma motorkama,‘ odpověděla poněkud zděšeně a ukázala na schody, které vedly nahoru do prostorné haly. V ní se tísnilo minimálně padesát lidí. Byli mezi nimi známé rockové hvězdy, elegantně oděné dámy, hippies z Carnaby Street, muži s kravatami a v saku. Naše banda ze San Franciska se mísila v davu. Pozdravil jsem se s Rockem a posadil se do zadní části místnosti, na protější strane od dvou dveří, za kterými byli, jak všichni tvrdili, Beatles na poradě, a ze kterých, jak se očekávalo, brzy také vyjdou. Hodiny plynuly, a Beatles nikde.

Konečně Paul, John a Ringo, jeden po druhém, vykoukli ze dveří a pak se rychlým krokem vzdálili k východu. Vůbec se nezastavili a nemluvili s nikým. Za několik minut vystrčil hlavu za dveřmi George. Známé, intenzivní, tmavé oči se pronikavým pohledem rozjely po místnosti a stanuly na mně. Než se kdo nadál, přešel George celou místností a s úsměvem mě pozdravil slovy, ,Hare Krišna! Očekával jsem vás!‘ Posadil se vedle mě a začali jsme se spolu bavit, jako kdybychom se znali odjakživa. Lidé, kteří se kolem nás shlukli, udiveně zírali, zatímco se náš krátký rozhovor rozjel na plné obrátky. Nebyl jsem vůbec nervózní. Naopak jsem se cítil naprosto uvolněně a inspirovaně. George se mi svěřil, jak často poslouchal nahrávku happeningového kírtanu Šríly Prabhupády a oddaných z New Yorku. Vyprávěl, jak se před rokem málem zřítil v malém letadle a že když padali, řval z plných plic ,Hare Krišna, Hare Krišna!‘ V posledním okamžiku, jako zázrakem, letadlo znovu nabralo výšku. Vysvětlil jsem mu některé filosofické otázky a hodně jsme se spolu také zasmáli. Pozval mě k sobě domů do Esheru hned na příští neděli. Na ubrousku načrtl mapku, jak se tam z města dostat. Také já ho pozval do Betterton Street, aby se seznámil s ostatními oddanými, samozřejmě jen pokud bude mít čas.“

 

3.George

Jednoho krásného dne se u nás George zčistajasna opravdu ohlásil. Připravili jsme naši tradiční hostinu a nedočkavě vyhlíželi vzácného hosta. Koncem odpoledne do Covent Garden přiburácelo modré Porsche a zastavilo přímo před naší budovou na Betterton Street. Stál jsem u okna a pozoroval, jak se z kočáru vynořila štíhlá postava George, v džínách a džínové košili. Letmo si ověřil číslo domu a pak zazvonil na náš zvonek. Šjámasundara ho běžel přivítat dole u vchodu. Když přišli nahoru, představil Šjámasundara Georgeovi nejdřív Mukundu, Jamunu a pak mě. Společně jsme ho přátelsky uvedli do našeho Hare Krišna Templu. George si zul boty a položil je u vchodu vedle ostatních. Vešel do chrámové místnosti, složil poklony Pánovi Džagannáthovi a chvíli se kochal pohledem na krásně ozdobený oltář. Stál jsem vedle něj a cítil se jako nějaký vyvolený. Byl znamenitým hudebníkem, světově známou osobností. Hlasem naší doby. Brzy jsem však tento pocit téměř posvátné úcty ze sebe setřásl a navázal s ním vztah jako s každým jiným. Konec konců byl jen jednou z duší na této planetě.

Přešli jsme z chrámové místnosti do jídelny. Představil jsem anglické brahmačárí, Colina, Davida a Tima. Pozdravili George se sepjatýma rukama a působili tak trochu zaraženi přítomností tak proslulého hosta. Krátce před návštěvou George jsme se dohodli, že ho nebudeme nějak uctívat, i když jsem měl pocit, že všichni ho tak či onak vnímali jako poloboha. Byl jsem přesvědčený, že se nemáme k Georgeovi chovat nějak okázale, zato přirozeně a přátelsky. Lidé se na George většinou dívali jen jako na celebritu a také s ním tak jednali. Nebylo to pro něj férové. Chtěli jsme být tací, jací jsme ve skutečnosti byli, prostí a přirození oddaní, praktikující vědomí Krišny. I Šríla Prabhupáda se vždy ke každému choval stejně.

Malatí vyrazila z kuchyne, s rukama ještě polepenýma těstem na samosy. Představil jsem ji Georgovi, „To je Malatí.“ Malatí sklopila oči a pokradmu se na něj usmála. I George a já jsme se usmáli a odpochodovali dál. Měl prostý, téměř nesmělý úsměv. Byl skromným a upřímným člověkem, s dobrým smyslem pro humor, se kterým bylo fajn se bavit. Projevoval velký zájem o nové a neznámé. Byl to jednoznačně duchovně orientovaný človek.

„Kdo je majitelem domu?“ zeptal se.

Řekl jsem, „Krišna,“ a oba jsme se mé odpovědi souhlasně zasmáli.

Položil stejnou otázku jinak: „Na čí jméno je psaný?“

„Na Nigela Samuelse,“ řekl Mukunda.

„Nigel nám laskavě přenechal dvě patra,“ doplnil jsem já.

George se zeptal, „Kdo tady byl předtím, než jste se sem nastěhovali?“

Šjámasundara rekl, „Byla tady původně redakce International Times.“

Malatí dodala, „Teď je tady sklad starších vydání jejich časopisu.“

„O poslední patro budovy se dělí stoupenci Michela X a Černých Muslimů. Je tam také Nigelův antikvariát, který se jmenuje Bibliofil,“ dodal jsem pro úplnost. George se pobaveně usmíval.

Jamuna vyšla z kuchyně a v rukách nesla velký tác s jídlem pro Krišnu. Se svým andělským úsmevem na tváři nás vybídla, abychom ji následovali do chrámové místnosti, kde obřadně tác s jídlem položila na oltář. Vzali jsme do rukou karatály, i George si jich vzal pár. Omotal jsem si látkové prouzky karatalů kolem dvou prstů a pozoroval jsem, jak George činí totéž. „Začněme zpívat!“

Mukunda začal hrát na mridangu svým typickým, houpavým rytmem. Doprovázel jsme ho na karatály rytmickým da da dá, da da dá. George to okamžitě pochytil. Jamuna vedla kírtan svým plným, lahodným a procítěným hlasem. „Hari Hari Bol,“ vykřikovala mezi nápěvy Džanakí. Zpívali jsme dlouho. George byl naším společným zpíváním svatých jmen očividně velmi nadšený.

Malatí pak obětované mahá prasádam odnesla z oltáře do kuchyně a vzápětí pozvala všechny na transcendentální hostinu. Sedli jsme si s nohama skríženýma na zem, kolem obrovského oválného ubrusu. „Máš hlad?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem George. „Tak trochu,“ odpověděl.

V té chvíli Džanakí začala vynášet z kuchyně pakory, Jamuna následovala s lassi, Malatí s ovocem.

Právě včas na prasádam do templu dorazil mladý, intenzivní Angličan. Nechal boty u dveří a se sebevědomým úsměvem usedl vedle nás. „To je Jimmi Doody,“ představil příchozího Mukunda. „Je to umělec a vynálezce,“ dodal, „právě vynalezl nový promítací přístroj, prostřednictvím kterého promítá při koncertech na plátno různobarevné a měnící se obrazce olejových skvrn na vodě.“ George pobaveně naslouchal.

„Je Krišna jediné jméno Boha?“ zeptal se.

„Bůh má mnoho jmen,“ odpověděl jsem. „I ty máš různá jména, podle toho, zdali tě někdo zná jako George, syna, nebo, kdo ví, v budoucnosti i tátu. Pokud někdo s oddaností zpívá kterákoliv autorizovaná jména Boha, je to stejné, jako zpívat Hare Krišna. Krišna se neliší od svého jména. Když řekneme ,Krišna‘, tančí Krišna skutečně na našem jazyce. Je to transcendentální vibrace.“

George chvíli přemítal a řekl, „To je hezké.“ Pak se zeptal, „Proč je Hare Krišna mantra mahá, velká mantra?“

„Protože Pán Čaitanja učinil mantru Hare Krišna snadno přístupnou všem lidem bez rozdílu,“ poznamenala Jamuna, která právě přinesla velkou mísu s šafránovou rýží basmati.

Malatí před každého hbitě položila talíře, zatímco Džanakí ji následovala s vodou v nerezových pohárcích.

Talíře se naplnily kopečky dálu, dvěma různými druhy sabdží, purí a salátem. George jedl s chutí. Jakmile něco dojedl, jedna z dívek mu bez vybízení dala na talíř další porci. Když už víc nemohl, dal George ruce nad talíř, že má dost. Malatí mu mezi dlaně ještě stačila vsunout pár purí, jak to odkoukala od matádží ve východoindických komunitách v Londýně, kde jsme byli častými hosty. Všichni se jejímu gestu zasmáli. V duchu jsem se obával, že se někdo pokusí v tomto žertování pokračovat. Bohudík, všichni zůstali zdrženliví a zachovali se naprosto dokonale.

Zdálo se, že George se chystá k odchodu.

Zavedl jsem ho k umyvadlu, a jak jsme tam stáli, bok po boku, byl pro mne v té chvíli více prítelem, nez idolem celé generace.

Mlčky jsem mu podal čistý ručník. Podíval se mi přímo do očí a řekl, „Moc mě to tady inspiruje.“

 

Vrátili jsme se do jídelní místnosti a George se se všemi rozloučil slovy, „Bylo to s vámi fajn, a prasádám bylo výtečné. Nápoje lassi mi chutnaly nejvíc.“

Odpověděli jsme něco na způsob, „Bylo nám skutečně velkým, velkým potěšením. Pevně doufáme, že přijdeš zas.“

Když si obouval tenisky, řekl ještě, „Musím teď do Wardour Street Studios pracovat na nějakém hudebním mixu, ale byl bych rád, kdybyste se stavili u mě doma v Surrey, byli mými hosty a mohli bychom si zase krásně zazpívat.“ „Jasně! To by bylo hezké!“ zajásali jsme jedním hlasem.

------------------------------------

„His example – The Wit and Wisdom of A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupada“ by Gurudas (R. Siegel). Vydalo nakladatelství Torchlight Publishing, Inc, Badger CA. USA 2004, (Všechna práva vyhrazena.)

Přeložil Džajgurudéva dása s laskavým svolením autora.

Kadamba Kánana Svámí

Kadamba Kánana Svámí je žákem Džajádvaity Svámího. K ISKCONu se připojil v roce 1978 krátce po odchodu Šríly Prabhupády z tohoto světa. V letech 1978 – 1984 byl zaměstnán mnoha organizačními záležitostmi ISKCONu. Poté odcestoval na jeden rok do Austrálie a po návratu zpět do Indie nesl zodpovědnost za konstrukci samádhi Šríly Prabhupády v Májápuru.
Měl rád průkopnickou práci v Indii a ze všeho nejvíce chtěl zůstat ve svatém dhámu. V letech 1990 – 1995 zastával funkci chrámového prezidenta Krišna-Balaráma mandiru ve Vrindávanu. Poté začal cestovat a kázat po celém světě. V roce 1997 přijal sannjás (odříkavý životní řád).

Nyní kromě kázání v Evropě, jižní Africe, Indii a Austrálii stále dohlíží na chod vrindávanského chrámu i velkého projektu farmy ve Španělsku.

Mahádjuti Prabhu

Narodil se v listopadu 1947 v Kanadě. Když mu byly 2 roky přestěhoval se s rodiči do Idaha v USA. Jeho otec byl geolog, proto bydleli v těžební oblasti ve skalistých horách. Vyrůstal v ponurém prostředí, zdaleka ne kosmopolitním způsobem. Údolí, ve kterém leželo těžební městečko, obklopovaly divoké vysoké hory. V lesích bylo možné potkat medvědy, jeleny a vlky. V zimě tam ležely hromady sněhu a v létě vládlo vedro a sucho. Většinu dětství neopustil toto údolí. Jeho první kontakt s vnějším světem nastal koncem 60. let, když začal studovat na univerzitě v Oregonu. V tomto období se začal odcizovat okolní společnosti a začal se více sdružovat s podobně cítícími mladými lidmi, kteří ale také tíhli k marihuaně a psychedelickým drogám. Nedokončil studium a stal se z něho hippie.

V jednu chvíli se rozhodl již nestarat o své hmotné tělo a chtěl to také dokázat Bohu svým půstem dlouhým 49 dní, jehož následkem téměř zemřel. Odjel se zotavit na Havaj, kde se začal věnovat hatha-józe a meditaci. Nakonec začal zpívat Haré Krišna mahámantru, potkal oddané a v roce 1971 odešel do chrámu. Po 3 nebo 4 měsících navštívil tento chrám Šríla Prabhupáda. V té době již byl Mahádjuti Prabhu zapojen do sankírtanu (distribuce knih). Asi po roce se vrátil na pevninu USA, kde se připojil k sankírtanové skupině, která se specializovala na distribuci kompletů Prabhupádových knih do knihoven (Sankírtan Library Party). Vedoucím této skupiny byl Satsvarúpa Máhárádža a jejími členy byli tři další brahmačárí – Šubhánanda dása, Mahábuddhi dása a největší distributor, Ghanašjáma dás, z něhož se později stal Bhaktitírtha Svámí. Skupina postupně získala více oddaných a více autobusů.

Později navštěvoval různé chrámy. Jednou se i oženil, ale jeho rodinný život netrval dlouho. V roce 1983 odjel do Londýna, do chrámu na Soho Street. Jeho první služba byla nábor nových bhaktů do chrámu. Mezitím navštívil ještě jednou USA a poté se věnoval kazatelským programům v Evropě. V roce 1992 se stal viceprezidentem chrámu a manažerem restaurace v Soho Street. Od roku 1995 začal organizovat pravidelné harinámové skupiny procházející ulicemi Londýna. Od roku 1996 do roku 2007 by místním chrámovým prezidentem a od roku 2007 cestuje a káže, kamkoliv je pozván.

Sestavil Kášya dás
Editoval Jan Mareš

Prithu dás Adhikárí

Narodil se v Meppenu v Německu v roce 1946. V šedesátých letech minulého století studoval komparativní náboženství na Bonnské universitě a sociologii na Marburgské universitě. Členem ISKCONu se stal v lednu 1972. Ze začátku v Německu rozdával knihy Šríly Prabhupády a otvíral chrámy. Později se jeho kazatelské aktivity rozšířili hlavně do USA, Irska a Indie a také i do dalších zemí.

Jeho zvláštní zájem spočívá ve studiu historie Ježíše v porovnání s vaišnavskou tradicí Indie. Na toto téma dal nesčetně seminářů, přednášek a publikoval stejně tak článků. (Viď. www.omjesus.net)

Suhotra dás Tapóvanačárí

Narodil se v roce 1950 v Massachussetts v USA. V roce 1972 se stal žákem A.Č. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády. Několik dalších let distribuoval jeho knihy, nejprve jako člen „Radha-Damodar Sankirtan Party“ a poté jako člen „BBT Library Party“. Později hodně cestoval, zvláště po východní Evropě a Skandinávii, a rozšiřoval filozofii vědomí Krišny.

Od poloviny 90. let začal psát knihy (např. Substance and Shadow, Transcendental Personalism, Dimensions of Good & Evil). Od roku 2001 trávil více času v Indii a mimo jiné téměř denně publikoval svůj internetový časopis In2-MeC.

Suhótra Mahárádža byl známý svou brilantní znalostí nejen védské filozofie a také svým originálním a velice inspirujícím zpíváním Hare Krišna mahá-mantry a to i v netradičních hudebních provedeních.

Z tohoto dočasného hmotného světa odešel v dubnu roku 2007.

Internetové stránky: www.suhotraswami.net

« Zde » naleznete přednášky a články Suhotry Mahárádže v textové podobě…

Pokud máte zájem koupit jeho knihu využijte nabídku knih.

***

Rozhovor se Šrílou Suhotrou Mahárádžem pro Krišnův zpravodaj

1. Jak jste se stal oddaným?

Oddaným jsem se stal v říjnu nebo v listopadu 1971, kdy jsem přišel do chrámu ISKCONu v Bostonu v USA, ačkoliv jsem žil v osm set mil vzdáleném Detroitu. Zajímavé je, jak jsem přišel do bostonského chrámu. Žil jsem s několika přáteli v domě na periférii Detroitu. Několikrát jsem viděl oddané a naučil jsem se mahá-mantru. Přitahovalo mě to, ale byl jsem ještě příliš pohroužený ve svých vlastních spekulacích, než abych se odevzdal vědomí Kršny. Pak jednoho dne navečer, asi v šest hodin, jsem viděl v centru Detroitu oddané na harinámu. Spontánně jsem se přidal ke kírtanu. Pozvali mě do chrámu, a tak jsem zpátky jel s nimi v autě. Byla to moje první návštěva chrámu ISKCONu. Zůstal jsem na árati, večerní přednášku a potom jsem dostal trochu prasádam. Všechno bylo tak zváštní, ale úžasné. Zapůsobila na mě čistota a jas všech a všeho. Než jsem ten večer odešel, koupil jsem si časopis Back to Godhead (Návrat k Bohu). Doma jsem ho se svými přáteli znovu a znovu četl. Po několika dnech jsem se rozhodl, že bych se měl nastěhovat do chrámu – ale kvůli mému sklonu spekulovat jsem si myslel, že bych měl jít do chrámu v Bostonu a ne v Detroitu. Všiml jsem si, že časopis byl publikován v Bostonu. Časopis mi připadal velice zajímavý a tak jsem došel k závěru, že oddaní z Bostonu musí být velcí filozofové. Sám jsem se taky pokládal za velkého filozofa, a tak jsem chtěl být s lidmi stejného kalibru. Ve skutečnosti jsem byl jen pyšný hlupák. Přesto byl Kršna ke mně laskavý. Neměl jsem však dost peněz a byl už pozdní podzim – kdykoliv mohl začít foukat studený zimní vítr. Jak uskutečnit šílený plan – cestovat napříč USA z Detroitu do Bostonu? Ještě ten den, kdy jsem se rozhodl, že chci jet do Bostonu, přijel za mnou přítel, dálkový řidič. Zmínil se, že zítra ráno jede do Bostonu. Kršna mi zařídil cestu zadarmo! Po několika týdnech v bostonském chrámu jsem vše začal milostí oddaných brát trochu vážně a rozhodl jsem se odevzdat celý svůj život Kršnovi. Můj život v chrámu byl na začátku jen experiment. Měl jsem v plánu odejít tak po třech měsících, až budu “zduchovnělý”. Ale oddaní z Bostonu mě zachránili před mou bláznivou spekulativní myslí a já jsem nakonec zůstal natrvalo.

2. Můžete být tak laskav a vyprávět o Vašem zážitku ve společnosti Šríly Prabhupády?

Když jsem viděl poprvé Šrílu Prabhupádu, byl ke mně velice laskavý. Bylo to v Bostonu, v létě roku 1972. Zástupce vedoucího chrámu mě požádal, abych Šrílovi Prabhupádovi přinesl prasádam. Jako nový bhakta a jsem byl velice nervózní, abych se nedopustil nějakého přestupku proti Jeho Božské Milosti, ale Prabhupáda mě milostivě povzbudil. Při třech příležitostech během svého krátkého pobytu v Bostonu mi ukázal, že ví, co se děje v mém srdci. Nemohl jsem si pomoci a musel jsem ho přijmout jako svého věčného duchovního mistra. O několik let později, v New Yorku, projevil uznání za službu, kterou jsem mu prokazoval rozdáváním knih. Ve skutečnosti byl ke mně Šríla Prabhupáda takto milostivý po všechny moje roky v ISKCONu. Když o tom uvažuji, prostě žasnu. Bez něho bych byl ztracený. Povahou nejsem vůbec oddaný. Jestliže mě někdo vidí jako oddaného, tak to, co ve skutečnosti vidí, je jen milost Šríly Prabhupády.

3. Všiml jste si nějaké zvláštní vlastnosti u českého publika při Vašem kázání v Čechách, které by mohli využít ve službě Kršnovi? Liší se snad Češi od ostatních lidí, které potkávám na cestách?

Myslím, že ne. Všude mají lidé nějaké dobré vlastnosti a nějaké špatné vlastnosti. At už jsou jejich vlastnosti jakékoliv, vidím, že všichni jsou zmateni v podstatě stejnou iluzí. Dneska si někdo myslí, že je Čech, Němec nebo Američan, zítra změní tělo a myslí si, že je pes. Tak je to všude. To, co všichni potřebujeme, je zpívat upřímně Haré Kršna a osvobodit se od máji, iluze. Možná mě to nějaký Čech může naučit. Byl bych mu velice vděčný.

4. Můžete prosím poradit čtenářům Kršnova zpravodaje, jak zvýšit vědomí Kršny a jak je pak šířit ostatním?

Velkou překážkou v pokroku ve vědomí Kršny je závist. Podle naší filozfie je závist ,,původním hříchem". Hmotné otroctví začíná závistí duše vůči Kršnovi. Pak se rozšiřuje i na všechny živé bytosti, které jsou Kršnovými nedílnými částmi. ,,Zvyšování vědomí Kršny" a “šíření vědomí Kršny” znamená zbavit se závisti. To je vše. Prakticky toho dosáhneme, když se budeme scházet, abychom společně zpívali, tančili, mluvili o Kršnovi, přijímali prasádam a tímto způsobem budeme čistě inspirováni přinášet toto hnutí nesobecky ostatním pro JEJICH prospěch, ne pro náš. Čím více se spolu můžeme sdružovat jako oddaní a Kršna je naším jediným zájmem, tím více se naše srdce oprostí od závisti. A tak bude naše společnost přitažlivá pro ostatní. Pak se automaticky zvětší počet oddaných, protože čím dál tím vice lidí onemocnělo sobeckou závistí, která je základem zcela prohnilé stavby moderní materialistické civilizace. V centru duchovní civilizace je Bůh, a ne já. Ti, kdo mají dost odvahy zříci se “aham-mameti” (já, mně a moje), budou zakladateli duchovní civilizace, která bude brzy vzkvétat na této planetě.

(Vyhotovila Džajašrí déví dásí)

Šríla Danavír Gósvámí Máhárádža

Danavir Gósvámí (Dr. Dane Holtzman) se narodil v roce 1949 v Los Angeles. Na Kalifornské univerzitě v Los Angeles (UCLA) vystudoval sociologii a ekonomii. Při studiích vynikal v atletice a Národní univerzitní atletickou společností (NCAA) byl vybrán jako nejlepší hráč roku 1970. V témže roce ve městě Santa Cruz zvítězil v mezinárodním dvoučlenném plážovém volejbalovém turnaji.

11. června 1970 se setkal s Jeho Božskou Milostí A.Č. Bhaktivédántou Svámím Prabhupádou a v únoru 1971 od něho přijal zasvěcení. V témže roce byl jmenován chrámovým prezidentem pobočky ISKCONu v Portlandu ve státě Oregon. Poté se stal národním obchodním ředitelem ISKCONské společnosti „Spiritual Sky Scented Products“ („Vonné produkty duchovního nebe“). V této funkci působil do října 1974, kdy byl vyzván k založení prvního světového Bhakta programu (výcvikového programu pro začínající oddané) v chrámu ISKCONu v Los Angeles. Pod vedením Šríly Prabhupády pak pokračoval v zakládání Bhakta programů na dalších místech v Americe, Evropě, Africe, Indii atd. V současné době je tento komplexní vzdělávací systém standardem pro nové oddané v celém ISKCONu.

V roce 1980 Danavir Gósvámí založil „Friends of Lord Krishna“ (FOLK – „Přátelé Pána Krišny“), síť nezasvěcených kongregačních členů v Anglii, pravděpodobně první svého druhu v ISKCONu. Později se stal představeným ISKCONu ve Skotsku, Izraeli, Řecku, na Kypru, v Holandsku a v Belgii. V roce 1987 byl zvolen do 30-ti členné Správní komise (Governing Body Commission), nejvyššího správního orgánu ISKCONu, a byl autorizován jako zasvěcující duchovní učitel.

V roce 1989 se vrátil do Ameriky, aby se podílel na řízení Krišna Festu, celonárodního putovního védského kulturního festivalu zahrnujícího hudbu, přednášky a multimediální divadlo. V roce 1990 založil trvalé středisko ISKCONu v izraelské Osafii, aby šířilo nauku o vědomí Krišny mezi izraelskými Drúzy.

V ISKCONu získal tituly Bhakti-šástrí a Bhakti-vaibhava a v roce 1996 získal na Floridské védské akademii magisterský a doktorský titul v oborech vaišnavské filozofie a vaišnavské správy. Danavir Gósvámí vyučoval na pěti hlavních amerických univerzitách, přednášel na více než 100 akademiích a v mnoha rozličných náboženských institucích, a také vystupoval v nesčetných televizních a rádiových debatních pořadech. V současné době působí jako ISKCONský globální ředitel Ministerstva školení nových oddaných a je zakládajícím prezidentem Rupanuga Vedic College (RVC) v Kansas City, Missouri.

Šríla Džajapatáka Svámí

“Přišel jsem do vaší země s posláním a vás všechny dobré duše mi poslal Krišna.” Šríla Prabhupáda

Jednou z dobrých duší, které Krišna poslal Šrílovi Prabhupádovi, je Jeho Svatost Tridandí Bhikšu Džajapatáká Svámí Mahárádža, který sloužil Šrílovi Prabhupádovi jako “nesobecký dělník” v průběhu posledních 33 let.

Narození, dětství a vzdělávání

Džajapatáká Svámí se narodil jako John Gordan Erdman 9. dubna 1949 (ékádaší po Rámanavamí) v Milwaukee (Wisconsin, USA) Johnu Hubertovi a Lorraine Erdmanové. Narodil se do bohatého prostředí. Otec jeho otce založil velkou továrnu na barvy, což byl v době jeho narození multimilionový podnik. Později byl JS Džajapatáká Svámí Mahárádža rád, že již jeho jméno – Gordan John (Gour Dhan Jan) – naznačovalo, co Šríla Prabhupáda potvrdil, že on a další dva oddaní byli dříve společníky Pána Čaitanji a že se narodili na západě, aby napomáhali šíření vědomí Krišny po celém světě.

Když bylo Džajapatákovi Mahárádžovi 11 let, na doporučení svého děda si sám vyléčil onemocnění kůže voláním jména Boha. Ve 14 téměř bez námahy absolvoval mezi nejlepšími ze třídy St. John's Akademii, což byla přípravka na universitu. Několik významných univerzit v Americe mu nabízelo stipendium včetně školného, knih, stravy, ubytování a vedlejších výdajů. Nastoupil na Brownovu universitu. Zde, jako čerstvě zapsaný, byl tak pohnut přednáškou o životě Buddhy, že ztratil veškerý zájem o studia a začal hledat duchovního učitele. Po nějaké době hledání a odříkání dospěl k závěru, že se bude muset dostat do Indie, aby svého učitele našel.

V době, kdy se připravoval na odjezd do Indie, se setkal s oddanými Jeho Božské milosti A. č. Bhaktivédánty Svámího Prabhupády, zakladatele-áčárji Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny, v okamžiku, kdy prováděli kírtan a rozdávali v parku časopis Back to Godhead. Když k němu přistoupil jeden oddaný, aby si vzal výtisk BTG, překvapil ho pohled na tilak na jeho obličeji a se zvláštními pocity se rozběhl. Po několika minutách běhu se zastavil a uvažoval nad tím, co viděl a jak moc ho to ovlivnilo. Byl to zážitek vidět něco po velmi dlouhé době, probuzení něčeho, co spalo a bylo skryto v jeho paměti. Šel zpátky do parku, ale oddaní už byli pryč!

Tady začalo jeho pátrání po oddaných z Hare Krišna. Protože ISKCON nebyl moc známý, nemohl je po dlouhou dobu najít. Středisko ISKCONu nakonec nalezl až během příprav na Ratha-játru v San Franciscu. Přišel do chrámu, kde JM Džajánanda Prabhu právě vyráběl vůz (rathu) pro Džagannátha. Džajánanda Prabhu přilákal JS Džajapatáku Svámího Mahárádže do služby při přípravě rathy. Později se setkal se Šrílou Prabhupádou, který jej povzbudil pozváním na prasádam s ním a ujištěním, že získal víc než jen štědrou porci.

Za pouhé dva měsíce po návštěvě ISKCONu se HH Džajapatáká Svámí Mahárádža rozhodl zavázat principům ISKCONu. Džajánanda Prabhu mu oholil hlavu a všichni byli překvapeni, když viděli, že během dvou měsíců od doby, kdy přišel do kontaktu s ISKCONem, si oholil hlavu a připojil se. V roce 1968 Gordan John přijal v Montrealu první zasvěcení. Přijal jméno Džajapatáká dása brahmačárí a velmi brzy poté mu bylo v New Yorku uděleno druhé zasvěcení.

O několik let později, když Šríla Prabhupáda projednával nesnadnou situaci v Májápuru, poznamenal:

Džajapatáká Mahárádža: Dal jste mi jméno Džajapatáká. Doufám, že se toto jméno vyplní, že bude vítězství.

Prabhupáda: Už se tak stalo.

Džajapatáká Mahárádža (tehdy Džajapatáká dása) začal konat mnoho služeb pro ISKCON a Šrílu Prabhupádu. První a nejdůležitější byla služba presidenta ISKCONu v Montrealu. Šríla Prabhupáda mu v dopise napsal: Myslím, že v současné době nemůžeš opustit Montreal… Tvoje služba zde je příliš cenná.

V Montrealu se Jeho Svatost věnoval službě tištění knih a jejich zasíláním do ostatních středisek ISKCONu po celém světě. V dopise ze 6. října 1968 mu Šríla Prabhupáda psal: “Zajímám se o zahájení tisku, takže pokud bys to mohl zařídit, tak to bude velmi pěkné.” Jeho služba pro Bhaktivédanta Book Trust pokračovala v Indii a pokračuje dodnes, kdy je jedním ze členů správní rady BBT.

Později na pokyn Šríly Prabhupády odešel HH Džajapatáká Svámí Mahárádža do Toronta, aby zde otevřel středisko. Když Džagadíš převzal středisko v Torontu jako president, HH Džajapatáká Svámí Mahárádža napsal Šrílovi Prabhupádovi a dotazoval se ho na svou službu. Šríla Prabhupáda mu řekl, aby odešel do Indie na dlouhé vízum, protože “je zde zapotřebí udělat velký kus práce”.

Už jen let Džajapatáky Mahárádže do Indie naznačuje, že je expertem v cestování na nejdelší vzdálenosti za nejmenší možné výdaje. Letěl 48 hodin “nejlevnějším letem v historii” na trase Montreal – Londýn – Brusel – Bombaj – Kolkata.

V Kolkatě se Džajapatáká Mahárádža začal učit bengálsky tím, že chodil nakupovat ovoce a zeleninu. Společně s ostatními oddanými vedl domácí programy, organizoval pandálové programy a osobně chodil na nágar sankírtan a rozdávat knihy i přesto, že ve městě panovalo tolik násilí.

Oddaní brzy nalezli nové místo v Májápuru a Šríla Prabhupáda přicestoval 29. srpna 1970 do Indie. Když přijel, bylo známo, že už ve Spojených státech udělil sannjás 9 osobám. Jednoho dne Šríla Prabhupáda zavolal Džajapatáku dáse a zeptal se ho, jestli by přijal sannjás a on odpověděl: “Ano Prabhupádo, cokoli si přeješ.”

A tak v den nejpříznivějšího Rádháštamí v roce 1970 v Kolkatě Šríla Prabhupáda osobně provedl ohňovou oběť a Džajapatáká dás obdržel sannjás. Tento dvanáctý sannjásí žák Šríly Prabhupády byl od té doby známý jako Tridandí Bhikšu Džajapatáká Svámí.

Příjezd do Májápuru a věčná služba svatému Dhámu

Když ISKCON dostal pozemek v Májápuru, HH Džajapatáká Swámí Mahárádža tam šel na pokyn Šríly Prabhupády. Když do Májápuru poprvé přijel, vědom si toho, že je ve svaté zemi, poklonil se a namočil si hlavu do chladného bahna Gangy, aby obdržel požehnání, vzpomínaje, jak Akrúra, když vstoupil do Vrindávanu, viděl otisky lotosových nohou Krišny ve svatém blátě Vrindávanu.

 

V Májápuru bylo s JS Džajapatákou Svámím dalších pět oddaných. Protože neměli dostatek prostředků, JS Džajapatáká Svámí se začal zabývat zemědělstvím. Prostudoval několik knih, naučil se různé metody a získal nejlepší úrodu. Místní farmáři byli překvapeni a chtěli se od něho učit. To pomohlo vytvořit trvalý vztah s místními lidmi. Mahárádža je učil moderní techniky zemědělství a farmáři ho učili bengálsky Začal vést lekce v bengálštině, kde několik jeho posluchačů ho opravovalo a brzy se začal v tomto jazyce zdokonalovat. Džajapatáká Mahárádža se chtěl učit i v roce 1968, když byl na západě, ale tam se to zdálo být zbytečné. Jeho touha se automaticky splnila, když ho Šríla Prabhupáda poslal do Bengálska.

Život v Májápuru byl na počátku velmi odříkavý a plný různých druhů nebezpečí. Oddaní spali na zemi v chatrčích z trávy. Protože žili ze své vlastní úrody, museli jíst tu samou zeleninu po tři měsíce. Jednou, když zde byl Šríla Prabhupáda, se na jeho toaletě objevila kobra. Prabhupáda zavolal na Džajapatáku Mahárádže a on velmi rychle zajistil Prabhupádovo bezpečí. Posléze získali skladiště tvořené třemi místnostmi u hlavní brány.

Džajapatáká Mahárádža brzy začal dohlížet na stavební práce v Májápuru, kdy se postavila umělecká budova ve tvaru lotosu. Ale závistivé kruhy začaly přinášet oddaným množství problémů. Se svolením Šríly Prabhupády a policie JS Džajapatáká Svámí držel zbraň na ochranu oddaných a majetku ISKCONu. Jak jeden oddaný, který s ním v tom čase byl, poznamenal: “On (Džajapatáká Mahárádža) byl znamenitý střelec”.

Džajapatáká Mahárádža také zformoval různé týmy oddaných, které se nazývaly Krišnův tým, Ardžunův tým, atd., aby v noci držely hlídky. Džajapatáká Mahárádža byl velmi pečlivý ve veškeré své službě v Májápuru. Byl velmi opatrný, aby se ani anna zbytečně neutratila. Pracoval tvrdě ve dne v noci a často se opozdil alespoň o dvě hodiny na prasádam. Oddaní, kteří pro něj pracovali, vždy věděli, že když za ním přišli s nějakou záležitostí, on ji nejen vyřešil, ale také jí přidal nový rozměr. Jeden oddaný, který s ním pracoval od začátku, poznamenal: “Existuje velmi málo lidí, kteří se o ISKCON Májápur starají z hlouby svého srdce.” Zkušenost, loajalita a kapacita Džajapatáky Mahárádže ohledně služby Májápuru nemají obdoby.

Kázání v Indii

Džajapatáká Svámí se souhlasem Šríly Prabhupády zažádal o indické občanství. To znamenalo, že nemohl opustit zemi. Využíval čas k cestování po Bengálsku do vesnic, kde kázal a rozdával knihy. Šríla Prabhupáda řekl Džajapatákovi Mahárádžovi, aby rozdával 10 000 velkých a 100 000 malých knih každý měsíc.

Dal základ jedinečným způsobům distribuce knih, jako jsou rozdávání na tržišti, pandálové programy, festivalové programy a náma hatta. Mahárádža si předsevzal kázat nejen ve městech, ale také na vesnicích.

Království Boha

Šríla Prabhupáda měl vizi Chrámu védského planetária, které se postaví v Májápuru. Mluvil s vědci a řekl jim, aby to vyřešili podle 5-tého zpěvu a vybudovali planetárium. Také Džajapatákovi Mahárádžovi řekl, aby to promyslel.

Jednou, když Džajapatáká Mahárádža vešel do pokoje Šríly Prabhupády, ten mu řekl: “Dal jsem ti Boží království. Nyní ho rozvíjej” Džajapatáká Mahárádža to shledal jako vážný a současně humorný příkaz.

Během období počáteční výstavby Šrí Májápur čandródaja Mandiru byla hlavní Božstva chrámu, Šrí Šrí Rádha Mádhava, přenesena do Májápuru a Džajapatáká Mahárádža v nich poznal Božstva ze snu, který měl před lety, když kázal na Západě.

V roce 1977 ISKCON Májápur napadli místní venkované. Snažili se všechno odstranit a oddaní byli uvězněni. Tehdy JS Džajapatáká Svámí Mahárádža mobilizoval místní a zorganizoval velký průvod z Májápuru k samádhi čanda Kaziho a poté ke chrámu Džagannátha. Pochodu, který se skládal ze 168 kirtanových skupin, se zúčastnilo kolem 25 000 lidí.

Námahatta

V roce 1970 v Los Angeles předtím, než Džajapatáká Mahárádža přišel do Indie, se Prabhupáda zastavil před kostelem a řekl, že v budoucnu bude v chrámech jen několik oddaných, ale mnozí budou praktikovat ve svých domovech. V té době to bylo těžké pro Džajapatáku Mahárádže pochopit, protože většina oddaných žila v chrámu a žádné kongregace nebyly.

Tak či tak, protestní pochod se založením 168 kírtanových skupin, služba rozdávání knih, pandálové programy, domácí programy a zápis doživotních členů mu pomohly pochopit, že je mnoho lidí, kteří se zajímají o vědomí Krišny a potřebují, aby se jim věnovalo více péče.

Aby zaměstnal všechny tyto oddané a poskytl jim výcvik, nejprve JS Džajapatáká Svámí Mahárádža zvažoval vytvoření ISKCONské sankírtanové organizace (ISO). Šríla Prabhupáda dal tomuto projektu nejen své požehnání, ale také řekl, že by vesničané mohli přicházet do chrámu, zůstat zde několik dní, získat představu o vědomí Krišny, vrátit se do svých vesnic a zavést tam to samé.

Po odchodu Šríly Prabhupády obdržel JS Džajapatáká Svámí Mahárádža Gaudíja Patriku od Bhakti čáru Mahárádže, která podrobně popisuje systém kázání námahatta. To Džajapatáku Mahárádže inspirovalo k zavedení, rozšíření a rozvoji této metody kázání.

V nedávné době Džajapatáká Mahárádža také vyvinul systém kázání Bhakti Vrikša, které napomáhá námahatta kázání tím, že umožňuje kázat v širším měřítku a dává oddaným intenzivní a osobní výcvik tak, že každý dostává šanci se cvičit, aby se stal čistým oddaným, zatímco se zabývá kazatelskými činnostmi.

Loď Nitái Pada Kamala

Jeden oddaný v Májápuru cestoval lodí po Ganze z Padmy a to Džajapatáku Mahárádže přivedlo na myšlenku o lodní párty. Od zainteresovaných oddaných dostal svolení a z New Yorku poslali dostatečnou částku na koupi lodi. Džajapatáká Mahárádža osobně koupil pro Májápur loď Habrah v Diamond Harbouru. Zde je zajímavá konverzace, která poukazuje na zájem Šríly Prabhupády o tento způsob kázání:

Džajapatáká: Chtěl bys dnes vidět góšalu či loď, Šrílo Prabhupádo?

Prabhupáda: Kterým směrem je loď? Rovně?

Bhavánanda: Loď je u Hular Ghátu.

Prabhupáda: Loď stojí zato vidět. (smích) [prerušeno]

(Ranní procházka 17. ledna 1976, Májápur.)

Šríla Prabhupáda pojmenoval loď “Nitái Pada Kamala”. Zanedlouho se v Májápuru objevila souprava Božstev Gaura Nitái a Šríla Prabhupáda Je na lodi osobně instaloval.

Jídlo pro život

Šríla Prabhupáda napsal oddaným v Májápuru: “Chci, abyste rozdávali prasádam alespoň stovkám osob denně a v širokém měřítku rozhlašovali po celé provincii Nadia, aby lidé přicházeli a přijímali prasádam zdarma.” V roce 1973 jim Šríla Prabhupáda napsal, že je potěšen zprávami o rozdávání prasádam. V roce 1974 chtěl Prabhupáda pavilon v Májápuru, kde by mohlo přijmout prasádam tisíc lidí najednou.

V roce 1978, když záplavy zpustošily západní Bengálsko, Džajapatáká Mahárádža několikrát riskoval život, když čelil záplavám v nevhodných člunech, aby doručil záchranné dodávky potravin vesničanům, kteří uvízli na vrcholech stromů a střech. Tato a bezpočet další nesobecké služby pro masy v Indii mělo za následek, že desítky tisíc vesničanů poslalo petici ústřední vládě, aby udělila Džajapatákovi Mahárádžovi indické občanství. To bylo uděleno ministerstvem vnitra v roce 1978.

Džajapatáká Mahárádža je světovým prezidentem ‘Food for Life’ a ISKCONských Programů potravinové pomoci. Následovník Advaity Ačárji vybral Džajapatáku Svámího Mahárádže, aby organizoval každoroční program masového rozdávání prasádam v Šántipuru.

Májápur Mandala Parikrama a poutní místa

Májápur Šríly Prabhupády je centrem, kde se oddaní z celého světa mohou shromažďovat a získat duchovní sílu k pokračovaní ve svém kázání. V roce 1974 se konal první festival Gaura Púrnimá. Festivalu se zúčastnily čtyři stovky oddaných z Ameriky, Anglie, Evropy, Jižní Ameriky, Austrálie, Indie a dalších částí světa.

Tak poprvé v roce 1974 JS Džajapatáká Svámí Mahárádža vedl skupiny oddaných na parikramu (pouti) na místní svatá místa. Tato návštěva Májápuru představovala první polovinu poutní cesty oddaných po Indii; po deseti dnech měli naplánováno odjet do Vrindávanu.

Mandala Parikrama v Navadvípu od té doby pokračovala a počet zúčastněných oddaných se každoročně zvyšoval po tisících. Během těchto parikramů se JS Džajapatáká Svámí Mahárádža stará nejen o duchovní prospěch všech oddaných, ale také jako dokonalý hostitel o jejich pohodlí.

Džajapatáká Mahárádža také nedávno zavedl ‘Ganga Safari’ za účelem návštěv těch svatých míst spojených s Pánem čaitanjou, která jsou přístupná pouze po proudu řeky. Vede i okružní jízdu po svatých místech Indie a sousedních zemí, aby dal místním lidem šanci poznat, jak jsou ‘cizinci’ šťastní, když následují vědomí Krišny a více vystavil oddané vlivu poutních míst. Tohle všechno je organizováno velmi pěkně a efektivně.

Doživotní prezident Charity Trustu Bhaktivedanty Svámího

5. listopadu 1977 odjel Džajapatáká Mahárádža do Vrindávanu, aby se zde setkal se Šrílou Prabhupádou. Prabhupáda mu řekl: “Já zakládám Charity Trust Bhaktivedanty Svámího” a dodal: “Ty jsi doživotním předsedou.” Džajapatáká Mahárádža tehdy také dostal od Šríly Prabhupády mandát pro sjednocení rodiny Sarasvata, ochranu svatého dhámu Pána Čaitanji a službu poutníkům.

Počátek nekončících cest a povinností GBC

Devět let po příchodu do Indie dostal konečně Džajapatáká Mahárádža v roce 1979 indické občanství. Šjámánanda Prabhu dal Jeho Svatosti ‘lístek kolem světa’ a povzbuzoval ho k cestovaní. Potom kolem roku 1980 ho pozval Hridajánanda Mahárádža k návštěvě Jižní Ameriky. Takto začaly jeho návštěvy Jižní Ameriky – Chile, Peru, Bolívie. Později přibyl Ekvádor a další místa Jižní Ameriky.

V roce 1982 na požádání Hridajánandy Mahárádže, Balavanty Prabhua a Rúpanúgy Prabhua vytvořil Džajapatáká Mahárádža základnu v jihovýchodních USA. To, co začalo jen jako návštěva, brzy vedlo k zavedení funkce GBC pro tuto oblast, do které byl jmenován.

V roce 1984 opustil Hansadúta ISKCON a hrozilo, že se Malajsie od ISKCONu odtrhne. Tehdy Džajapatáku Mahárádže poslali do Malajsie, aby situaci zachránil a strávil zde 21 dní na jeden zátah, což byl rekord. Společně s Hari Šauri Prabhuem byli schopni situaci zachránit. Od té doby Jeho Svatost dohlížel na kázání v Malajsii. Později se přidal Singapur.

JS Džajapatáká Svámí Mahárádža je také GBC pro Assám. Velké karatály (whompers), které velmi přispívají k extázi jeho kírtanů, jsou v Assámu tradičním typem karatálů a zde je Jeho Svatosti darovali. Přestože se na ně v Assámu hraje odlišným způsobem než je pro Džajapatáku Mahárádže obvyklé, rozvinul svůj způsob hry na karatály.

Džajapatáká Mahárádža začal jako GBC ve východní Indii včetně Biháru, Urísy a Bengálska. Od roku 1980 do roku 1999 byl GBC pro jihovýchodní USA a také pro Jižní Ameriku. Také byl GBC pro Ekvádor, Peru, Bolívii a Chile. Džajapatáká Mahárádža slouží jako co-GBC na dálném Východě. Je také zmocněncem pro kongregační kázání a pro kongregační rozvoj, viceprezidentem World Hindu Federation a organizátorem rodiny Sarasvata

Přeložil bhakta Libor
Editoval Jan Mareš