Uvnitř vězeňských zdí

Bonnie Dixon, Tucson, AZ

Během čtyř měsíců ve vězení jsem měla k dispozici hodně času. První tři týdny jsem byla v okresní vazbě a pak následoval přesun do vězení, kde jsem byla další tři týdny zavřená před tím, než jsem se dostala na vězeňský „dvůr“.

Během toho všeho byl Krišna přítomen a otvíral dveře, o kterých bych si myslela, že jsou pro ženy zavřené. Na začátku jsem se procházela po vězeňském dvoře každé ráno i každý večer. Během toho jsem odříkávala mantru, aniž bych pozorovala ubíhající čas. Chtěla jsem být blízko Krišnovi, to vím určitě. Mým prvním zážitkem bylo, že ke mně chodily ženy a ptaly se, co to zpívám a proč? Vysvětlovala jsem, že toto je způsob, jak miluji svého Pána.



Stále se tomu divím. V další chvíli píšu mantru na útržky papíru znovu a znovu a učím ženy, jak to zpívat! Já! A oni se učí! Chtěli vědět více o Krišnovi, cítila jsem se zahanbeně.

Pořád ještě ve vězení jsem napsala mantru jedné mladé ženě. O dvacet minut později ke mně přiběhla s pláčem. Jediná slova z jejích rtů byla: „Krišnova písnička?“ Domnívala jsem se, že to ztratila. Tak jsem jí řekla, ať nepláče, že jí to ráda napíšu znovu. Ona řekla: „Ne, mám to zde.“ Proč brečela? Měla před sebou 11 měsíců a já jsem jí dala tuto mantru. Přešlo 20 minut, co to zpívala a procházela se po dvoře, když ji zavolali do přijímací kanceláře, že jí byl snížen trest a že je propuštěna v tom samém okamžiku. Podívala jsem se do nebe a pronášela několik kol. Pak jsem řekla: „Krišno. Ona si odseděla 20 minut. Posloucháš mě, že jo?“ Zajisté poslouchal. Tato žena nadále zpívá a vzpomíná na Krišnu.

Tato zkušenost přicházela znovu a znovu na každé úrovni během mého uvěznění. Pořád jsem pokračovala ve zpívání v průběhu celého dne, na všech místech. Když jsem byla na vězeňském dvoře, procházejíce se půl míle, zpívala jsem. Ženy se vyptávaly, já jsem odpovídala. Od brzkého začátku, každé ráno, každý večer, přišlo několik žen a procházely se spolu se mnou a zpívaly jména Pána Krišny. Jsem dojata silou Krišnovy lásky.

Přítel z chrámu mi poslal čtyři knížky, jelikož věděl, že miluji Krišnu. Do vězení vám může být poslána kniha jenom z knihkupectví nebo nakladatelství. I pak to musí projít „držbou“, kdy musíte stát několik hodin v řadě, než ji dostanete. I s Biblí z kostela je to stejné. Ale tentokrát to tak nebylo. Když jsem přišla k okénku na dvoře vyzvednout si poštu, strážník mi podal velkou žlutou obálku. A tam byly – čtyři knížky o Krišnovi z chrámu od mého přítele. Podívala jsem se na strážníka a řekla mu: „Pane, jsou v tom knihy. Nemusím je dostat přes ,držbu'?“ On řekl: „Dnes ne,“ a zavřel okno!

Během těchto zkušeností byl Krišna se mnou. A píšu to, aby všichni věděli, že mezi námi zapomenutými za zdmi vězení je touha po Krišnovi. Nebylo chvíle, kdybych nepsala mantru pro ženy, aby se ji učily. Nebylo chvíle, kdybych nesdílela s ženami tu trochu, co vím a nezpívala s nimi. Za vězeňskými zdmi je hlad po Krišnovi, pamatujte si to prosím. Mimochodem, ty knihy jsou pořád ve vězení. Přecházejí od jednoho vězně k druhému. Krišnu milují.



Krišnova láska zasahuje nade vše, co můžu chápat a co si můžu představit. Tyto ženy jsou ve vězení z různých důvodů – od řízení pod vlivem alkoholu až po vraždu. Viděla jsem z první ruky sílu lásky ve vědomí Krišny a jak to tyto ženy změnilo. Oni se cítí při zpívání Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare, Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare příjemně. Tyto pravdy, které píšu o vězeňské zkušenosti, nejsou o mně. Jednoduše opakuji zážitky Krišnovy lásky, které jsem měla to požehnání sledovat.

(z knihy Holy Jail od Čandramauli Svámího)

Přeložil Kášya dás
Editovala Džalangí déví dásí