Prabhupádovo neustálé kázání

Navečer si Prabhupáda přál přijímat hosty. Navrhovali jsme, aby nepřijímal lidi, kteří by plýtvali jeho časem. Souhlasil, ale potom se pokaždé rozhněval, když jsme někomu návštěvu odepřeli. Cítil, že smyslem jeho existence je kázat těmto lidem, že je to jeho povinnost. Prabhupáda žil ve vnitřním míru a nikdy nebyl netrpělivý nebo znuděný, ale když někde vládl přílišný klid a nebyla příležitost kázat, chtěl odjet tam, kde by se něco dělo. To byl také projev jeho touhy dosáhnout co nejvíce. Sám již dosáhl dokonalosti v seberealizaci a lásce ke Krišnovi – jeho cestování sloužilo pouze prospěchu ostatních. 

Cítil, že je nutné, aby cestoval a nikdy se nezastavoval. Když dorazil na nějaké nové místo, byl ihned připraven se setkat s místními lidmi. Jeho pokoj se naplnil návštěvníky a Prabhupáda jim dokázal kázat celé hodiny. V tomto ohledu bylo jeho jednání ohromující. Lidé vcházeli do jeho pokoje ve dne v noci

  • jednotlivě, nebo i v celých skupinách. Prabhupáda s nimi vždy rozmlouval o

Krišnovi; vycházel z Bhagavad-gíty, nechával své žáky citovat jednotlivé verše, odpovídal na otázky a kázal stejně jako na svých přednáškách. Na rozdíl od nich však měly tyto neformální rozhovory více neobvyklou náladu. Prabhupáda kázal celé hodiny základní filosofii pro pokoj plný lidí, pak si vzal trochu prasádam a rozdával ho.

Když cestoval na některá místa, jako například v Evropě, kde mohl promlouvat k velkému počtu lidí a přivádět je k oddané službě, jeho kazatelské nadšení ještě vzrůstalo. Ke kázání patřilo povzbuzovat žáky ISKCONu všude, kam dorazil, a zároveň psát knihy. Kázání rovněž zahrnovalo jeho vůli udržovat a šířit ISKCON ve všech jeho aktivitách. Vylíčit duch Prabhupádovy kazatelské činnosti v celé jeho šíři je téměř nemožné. Jeho nadšení neznalo hranic a dodnes je živým pramenem inspirace pro všechny kazatele ISKCONu.

Prabhupáda neustával v kázání ani tehdy, když byl nemocný nebo se necítil dobře, když lidé, ke kterým promlouval, dávali najevo opovržení nebo nezájem, když už jeho tělo bylo příliš staré, ani když musel kvůli kázání změnit svůj časový rozvrh nebo když byly problémy v jeho ISKCONu. Rozmlouval vsedě od svého nízkého stolku, se zaujetím, které se mu někdy zračilo v rozšířených očích nebo v gestikulaci rukou. Občas upil trochu vody, téměř neslyšně zpíval džapu ve chvílích, kdy nemluvil, a zaměřoval se na jednotlivé hosty, dokud je úplně nepřesvědčil o svých argumentech. Kázal svoje teze se stejným zaujetím, i když to byly argumenty, které již vysvětloval tisíckrát předtím. Nebyl proto jen pouhým učencem, ale čistým oddaným, který se snažil přesvědčit každého, že se musí změnit – že se musí změnit celý svět.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás