Neodolatelná chuť

Prabhupáda vyprávěl, jak jeho duchovní učitel jednou otvíral centrum vědomí Krišny v Barmě. Když tam smažil chutná purí v ghí, všichni nájemníci vybíhali před dům a ucpávali si nos. Stěžovali si: „Co to vaříte? Takový odporný zápach!" Ti samí nájemníci ovšem milovali pochoutku zvanou nakil. U každého vchodu měli velkou zakrytou nádobu, a když v okolí pošlo nějaké zvíře – psi, kočky, krysy, cokoliv – vhodili ho do nádoby. Po dvou až třech letech se těla rozložila a vznikla tekutá substance. Tato tekutina se pak cedila do lahví a při slavnostních příležitostech se po troškách přidávala do jídla. Pokaždé, když někdo takovou nádobu otevřel, celé okolí zaplavil naprosto nesnesitelný zápach, který bylo pak cítit ještě celé dny. Přesto tomu tamější lidé dávali přednost před vůní čistého ghí. 

„Tak vidíte," dodal Prabhupáda, „jak jedná příroda. Popadne je za ucho a potrestá je. Nesmějí jíst chutnou potravu. Příroda jim nakáže: ,Budete jíst odpadky jako prasata.` Takovým osobám pak nechutnají ani taková jídla jako rasagullá a sandéš. Mají raději výkaly."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás