Hnutí Hare Krišna Česká republika

Tento článek Šríla Prabhupáda vydal poprvé v roce 1956 v Novém Dillí v Indii na stránkách časopisu „Back to Godhead" (Návrat k Bohu), který založil v roce 1944. Nabádá zde indické čtenáře, aby se snažili „všechno zaměstnat v transcendentální službě Pánu," nebo´ „jedině to může přinést vytoužený mír."

Nejvyšší Pán je popsán ve zjevených písmech jako sac-cid-ananda-vigraha. Sat znamená „věčný“, cit znamená „plně si vědomý”, ananda znamená „blažený" a vigraha znamená „osobnost". Pán, Nejvyšší Bůh, který je jeden jediný, je tedy věčná blažená osobnost s plným vědomím vlastní totožnosti. To je stručný a výstižný popis Nejvyššího Pána, Jemuž se nikdo nevyrovná a Jehož nikdo nepředčí.

Živé bytosti neboli džívy jsou nepatrné vzorky Nejvyššího Pána, a proto v jejich činnostech vidíme touhu po věčné existenci, touhu po dokonalém poznání a snahu různými způsoby dosáhnout štěstí. Tyto tři vlastnosti živé bytosti lze v nepatrné míře nalézt i v lidské společnosti, ale stokrát více si jich užívají bytosti pobývající na vyšších planetách, které se nazývají Bhúrlóka, Svarlóka, Džanalóka, Tapólóka, Maharlóka, Brahmalóka a tak dále.

Ale dokonce i požitek na vyšších planetách v hmotném světě, který je tisíckrát vyšší než požitek na této Zemi, je popsán jako bezvýznamný ve srovnání s duchovní blažeností prožívanou ve společnosti Nejvyššího Pána. Požitek ze splynutí s neosobní duchovní září je vedle láskyplné služby Pánu v různých náladách neboli vztazích stejně zanedbatelný jako kapka vody ve srovnání s oceánem.

Každá živá bytost chce v hmotném světě dosáhnout nejvyšší úrovně požitku, a přesto zde není nikdo šťastný. Toto neštěstí panuje i na všech výše uvedených planetách, přestože život je tam nesmírně dlouhý a velmi pohodlný.

Takový je zákon hmotné přírody. I když prodloužíme život a pozdvihneme jeho úroveň na nejvyšší mez, přesto budeme podle zákona hmotné přírody stále nešťastní. Příčinou je, že kvalita štěstí, které je nám při rozené, se liší od štěstí získaného z hmotných činností. Živá bytost je nepatrná částečka sac-cid-ananda-vigrahy, a proto má nezbytně sklon k radosti, která je svojí kvalitou duchovní. Živá bytost se však marně snaží získat svoji duchovní radost v cizí atmosféře hmotné přírody.

Ryba vytažená z vody nemůže být nikdy šťastná na souši, ať již se o to snaží jakkoliv – musí mít své přirozené vodní prostředí. Stejně tak nepatrná živá bytost, která je sac-cid-ananda, nemůže získat skutečné štěstí žádnými hmotnými plány, které se rodí v jejím mozku pod vlivem iluze. Živá bytost musí dostat jiné štěstí, transcendentální štěstí, neboli duchovní blaženost. Naším cílem má být tato duchovní blaženost a nikoliv hmotné požitky.

Usilovat o duchovní blaženost je správné, ale není možné jí dosáhnout pouze odmítáním hmotného štěstí. Teoretická negace hmotných činností, jak ji doporučuje Šrípáda Šankaráčárja, může být dobrá pro nepatrnou část obyvatelstva, ale tou nejlepší a nejjistější cestou k dosažení duchovní blaženosti je oddaná služba, kterou doporučuje Šrí Šaitanja Maháprabhu. Oddaná služba dokáže změnit i tvář celé hmotné přírody.

Touha po hmotném štěstí se nazývá chtíč a činnosti založené na tomto chtíči nakonec vedou vždy ke zklamání. Tělo jedovatého hada je velice chladné. Ale pokud se chce člověk ochladit hadím tělem a pověsí si ho na krk, zemře na hadí uštknutí. Hmotné smysly jsou jako hadi a holdování takzvanému hmotnému štěstí zabíjí v člověku vědomí jeho duchovní podstaty. Rozumně uvažující člověk proto bude chtít najít skutečný zdroj štěstí.

Jeden hlupák, který neznal chuť cukrové třtiny, jednou dostal radu od svého přítele, aby zkusil, jak je cukrová třtina sladká. Když se ptal, jak cukrová třtina vypadá, přítel mu dal nedokonalou informaci, že připomíná bambusovou tyč. Tento hlupák se tedy pokoušel vysát sladkou šťávu z bambusové tyče, ale přirozeně ve svém pokusu neuspěl.

Takové je postavení zmatené živé bytosti, hledající věčné štěstí v hmotném světě, který je nejen plný utrpení, ale také pomíjivý a dočasný. V Bhagavad-gítě je hmotný svět popsán jako místo strastí. Usilovat o štěstí je správné, ale pokusy získat ho z mrtvé hmoty pomocí takzvaného vědeckého pokroku jsou iluze. Oklamaní lidé to však nechápou. Gítá (16.13) popisuje, že člověk posedlý chtíčem po hmotném štěstí si myslí: „Dnes mám takové bohatství a podle mého plánu budu mít ještě víc. Tolik mám nyní a v budoucnu se můj majetek ještě zvětší."

Ateistická, bezbožná civilizace je velkým kolosem smyslového požitku a každý dnes blázní po penězích, aby mohl i nadále hrát toto prázdné divadlo. Každý chce peníze, protože peníze slouží ke zprostředkování smyslového požitku. Očekávat mír v takové atmosféře zlaté horečky je utopický sen. Dokud zcela nezmizí šílenství po smyslovém požitku, mír nám zůstane velice vzdálený. Důvodem je to, že každý je svojí přirozeností věčný služebník Nejvyššího Pána, a proto si nic nemůžeme užívat pro svůj osobní zájem. Musíme všechno zaměstnat v transcendentální službě, v zájmu Pána. Jedině to může přinést vytoužený mír. Žádná část těla nemůže uspokojit sebe samu. Může jedině sloužit celému tělu a získat uspokojení z této služby. Nyní se však každý snaží uspokojit pouze sebe a nikdo není připraven sloužit Pánu. To je základní příčina hmotné existence.

Od nejvyššího představitele vlády po nejnižšího metaře na ulici, každý pracuje s myšlenkou na nezákonné hromadění majetku. Ale pracovat pouze pro vlastní zájem je nezákonné a destruktivní. Dokonce i rozvíjení duchovní realizace pouze pro vlastní zájem je nezákonné a destruktivní.

Výsledkem všeho nezákonného vydělávání peněz je, že peníze nikde nechybí. Chybí však mír. Jelikož se veškerá naše lidská energie zaměřuje na vydělávání peněz, výdělečné schopnosti celého obyvatelstva jistě vzrostly. Výsledkem toho všeho však je, že tato neomezená a nezákonná inflace peněz vytváří špatnou ekonomii a vede k výrobě drahých zbraní hromadného ničení, které pak ohrožují všechno, čeho jsme pomocí peněz dosáhli.

Vůdčí představitelé velkých finančních velmocí nyní namísto toho, aby užívali míru, vymýšlejí velké plány, jak se zachránit před moderními zbraněmi, a zároveň se další astronomické sumy peněz vyhazují z oken na další pokusy s těmito hrůzostrašnými zbraněmi. Za tyto pokusy se neplatí pouze velkými penězi, ale také životy mnoha ubožáků, a to všechno svazuje tyto země do přísných zákonů karmy. Taková je iluze hmotné přírody. Touha po smyslovém požitku vede k tomu, že energie se promrhává na vydělávání peněz, které se potom utrácejí na zničení lidské rasy. Podle zákonů přírody tak energie celého lidstva přichází nazmar, protože je odvedena od služby Pánu, který je ve skutečnosti vlastníkem všech energií.

Bohatství pochází od matky Lakšmí neboli bohyně štěstí. Jak vysvětluje védská literatura, úkolem bohyně štěstí je sloužit Pánu Nárájanovi, zdroji všech „narů" neboli živých bytostí. „Narové" mají také sloužit Nárájanovi, Nejvyššímu Pánovi, pod vedením bohyně štěstí. Živé bytosti si nemohou užívat s bohyní štěstí, aniž by sloužily Nárájanovi neboli Kršnovi, a proto každý, kdo po ní neoprávněně touží, bude potrestán zákony přírody a peníze, které takto získá, se stanou příčinou jeho zkázy a nikoliv příčinou míru a prosperity.

Tyto nezákonně nahromaděné peníze jsou nyní odebírány lakomým občanům různými metodami státního zdaňování pro různé národní a mezinárodní válečné fondy, které utrácejí peníze bez jakéhokoliv užitku. Běžnému občanu už nestačí jen tolik peněz, aby dobře zaopatřil svoji rodinu a mohl kultivovat duchovní poznání, což jsou nezbytnosti lidského života. Každý chce neomezené množství peněz, aby uspokojil své nenasytné touhy, a úměrně jeho nezákonným touhám mu nyní jeho nahromaděné peníze odebírají agenti iluzorní přírody v podobě placených lékařů, právníků, výběrčích daní, společností, institucí a takzvaných religionistů, jakož i v podobě hladomorů, zemětřesení a mnoha jiných takových kalamit.

Jeden lakomec, který si pod vlivem iluzorní energie nechtěl koupit časopis Návrat k Bohu, utrácel 2500 dolarů na týdenní příděl léků a potom zemřel. Podobná věc se stala, když jeden muž, který odmítl utratit jediný cent na službu Pánu, promrhal 3500 dolarů na soudní spor mezi členy vlastní domácnosti. To je zákon přírody. Pokud se peníze nezasvětí službě Pánu, působením zákonů přírody musí být utraceny v boji proti právním problémům, nemocem atd. Pošetilí lidé nevidí tato fakta, a zákony Nejvyššího Pána je proto nutně oklamou.

Zákony přírody nám nedovolují přijímat více peněz, než kolik potřebujeme na řádné zaopatření. ąád přírody hojně zásobí každou živou bytost jejím náležitým podílem v podobě potravy a obydlí, ale nenasytný chtíč lidských bytostí narušuje celý řád Všemocného Otce všech životních druhů.

Řízením Nejvyššího Pána existuje moře soli, protože sůl je pro živou bytost nezbytná. Stejně tak Bůh zařídil dostatek vzduchu a světla, které jsou pro živou bytost také nezbytné. Každý si může vzít libovolné množství soli, ale ne víc, než kolik potřebuje. Když si vezmeme více soli, zkazíme si žaludek, a když si vezmeme málo, naše jídlo bude bez chuti. Na druhé straně, když si vezmeme právě tolik, kolik potřebujeme, naše jídlo bude chutné a my budeme zdraví. Touha po bohatství a touha mít víc, než kolik potřebujeme, je škodlivá stejně jako když jíme více soli, než je nutné. To je zákon přírody.