Všechny služby jsou přijímané

„Pokračujte prosím ve vaší krásné službě a netrapte se pocitem zbytečnosti. Je pravda, že Krišna dal někomu příležitost sloužit Mu darem slova, někomu schopností obchodovat, někomu kuchařským uměním a tak dále, ale všechny tyto různé služby Krišna přijímá stejně. Na transcendentální úrovni jsou všechny služby stejně dobré. Nemůže být řeč o něčem vyšším nebo podřadnějším. Jako lidé jsme nepatrní, příliš toho ve skutečnosti udělat nemůžeme. Můžeme ale věnovat svůj čas a energii, a to je vše, čeho si Krišna všímá. Vidí, že tento chlapec nebo dívka tráví svůj čas v Mé službě, a to Ho těší. Doufám, že se vám oběma daří dobře.“

Dopis Hamsadútovi dásovi a Himávatí-déví dásí, 3. března 1968

„Nepřipadá tedy v úvahu, že by jedna činnost byla důležitější než jiná, nebo že by uctívání Božstva bylo důležitější než sankírtan. Někdo ale dokáže určitou činnost vykonávat lépe než jiní, a tak je pro něj tato činnost důležitější. Celkově však nelze říci, že by některý z devíti postupů byl důležitější než ostatní, s výjimkou naslouchání, zpívání a vzpomínání na Krišnu, které jsou v tomto věku pro lidi obecně nepostradatelné. Služba Božstvům, na kterou se mě ptáš, začíná vždy, když si Je připomeneš a zároveň Jim nabídneš své služby. Veškeré činnosti, slova, všechno je možné obětovat Božstvům jako službu, a toto obětování spojené se vzpomínáním na Božstva bude narůstat s tím, jak jej budeš praktikovat.“

Dopis Pradžápatimu dásovi, 16.června 1972

„Nemyslete si, že když někdo provádí uctívání Božstev a jiný pracuje na zahradě, že je v tom nějaký rozdíl. Ne. Ten, kdo pracuje jako zahradník, je stejně dobrý jako ten, kdo obléká Božstvo. Protože na absolutní rovině mezi nimi není rozdíl, jako ve světě materiálním, kde jeden pracuje jako nadřízený a druhý jako podřízený, a mají rozdílnou mzdu a službu. Ne, v duchovním světě nic takového neexistuje. V duchovním světě i malý mravenec slouží Krišnovi. Když bude na květině hozené ke Krišnovým lotosovým nohám mravenec a políbí tyto Krišnovy lotosové nohy, bude stejně dobrý jako púdžárí. Takový je duchovní svět.“

Přednáška k Šrímad-Bhágavatamu 6.1.1, Havaj, 8. června 1975

   Šríla Prabhupáda dokázal hovořit s vážností, která i obyčejným slovům propůjčovala důležitost, přesahující jejich bezprostřední, zdánlivý význam. Sám jsem to zažil několikrát.
   Například při našem druhém setkání, v indickém Suratu, jsem doprovázel oddané jako fotograf pro časopis Asia Magazine. Vstoupil jsem tedy do jeho místnosti, abych udělal další fotky. Když jsem si sedl vedle Prabhupády, náhle se na mě otočil a řekl: „Chceš se stát oddaným?“ V té době jsem nosil ještě knír a dlouhé vlasy. Přestože mě on i vědomí Krišny přitahovalo, odpověděl jsem „Myslím, že ne.“
    Prabhupáda řekl: „Tak potom musíš jít pryč.“ Cesta do Indie z New Yorku mě stála spoustu peněz a úsilí, a Prabhupádova výzva k odchodu mě šokovala. Prostě jsem nebyl schopen odejít, a on už se dál o ničem nezmínil. Uvědomil jsem si, že Prabhupádovy výroky jsou nadčasové a že nejsou nutně určeny jen pro danou chvíli. Pochopil jsem, že když někdo není oddaný, nemůže zůstávat ve společnosti oddaných delší období.
    Podobnou situaci, kdy Prabhupáda podotkl něco spojeného se současností, ale přitom to platilo i pro budoucnost, jsem zažil s Pabhupádou ještě jednou. Bylo to při instalaci Božstev Rádhy a Krišny v Paříži v roce 1973. Fotografoval jsem velký kírtan, který tam při té příležitosti probíhal. Sotva skončila instalace Božstev, odložil jsem foťák a připojil se ke kírtanu. Když jsem se po chvíli dostal při tanci před Prabhupádu, pokynul mi, abych k němu přišel, že mi chce něco říci. Dost mě mě to v tom rámusu a mačkanici zaskočilo. Naklonil jsem se k němu co nejblíž a slyšel jsem, jak říká: „Ten fotoaparát bys nikdy neměl odkládat.“ Hned jsem zase začal fotit. Prabhupádova slova jsem samozřejmě pochopil jako momentální výzvu, ale když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že ji mínil i pro budoucnost, že bych neměl přestávat se svojí prací. Nikdy bych neměl odložit svůj fotoaparát.

Jadubara dása Adhikárí


Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás