Šríla Prabhupáda cestuje letadlem

Jedinečný druh líly Šríly Prabhupády představuje jeho jednání v nezvyklých a někdy vyčerpávajících situacích při cestách letadlem. Oddaní, kteří Prabhupádu doprovázeli, často trpěli tím, že vidí svého duchovního učitele v tak nevhodných podmínkách. Šríla Prabhupáda byl například zvyklý jíst o samotě, ale v letadlech to nebylo možné. Seděl samozřejmě ve stejné řadě se svými žáky a ostatními cestujícími. Po skončení jídla obvykle vyzval své žáky, aby se podělili o zbytky. Oddaní často cítili, že jíst v Prabhupádově přítomnosti je přestupek, ale Prabhupáda trval na tom, že musí prasádam uctít, tak jako to udělal on. Vždycky se staral, aby o oddané bylo dobře postaráno. Někdy cestující v protější řadě pozorovali oddané při jídle a všimli si, že jedí zbytky z talíře jejich učitele. Na takových situacích bylo úžasné to, že oddaní museli díky Prabhupádově přítomnosti setrvávat v transcendentálním vědomí, bez ohledu na světské mínění karmích. Při jedné příležitosti, když Šríla Prabhupáda letěl z Venezuely, měl s sebou jen praženou rýži zabalenou v hliníkové fólii. Když mu jeho služebník řekl, že nemají nic jiného a ptal se ho, zda nechce něco z jídelníčku v letadle, Prabhupáda odpověděl: „Ne, máme svoje prasádam. To úplně stačí.“
Prabhupádův služebník rozbalil fólii a prostřel ji na stolek před Prabhupádu. Šríla Prabhupáda snědl asi tak polovinu a potom rýži předal dvěma žákům sedícím vedle něj. Sotva se oddaní chtěli pustit do jídla, šla kolem uličkou stevardka. Se zájmem pohlédla na celý výjev, nabrala si plnou hrst rýže a ochutnala ji. „Skvělé,“ řekla nevinně. „Co to je?“
Prabhupádův služebník odpověděl: „To je pražená rýže.“
Prabhupáda vzhlédl na stevardku a usmál se. Stevardka mu vrátila úsměv a povídá: „Je to moc dobré.“
„Jsem rád, že vám to chutná,“ řekl Prabhupádův služebník.
„Dostali jste ještě něco jiného k jídlu?“ ptala se stevardka.
„Víte, my jsme vegetariáni,“ řekl Šrutakírti. „Jíme pouze takové věci jako ovoce.“
„Ah tak, zajdu do první třídy a přinesu vám košík ovoce,“ řekla.
Za chvilku byla zpátky s košíkem, noži a skleničkami. Ptala se, jestli by si přáli ještě něco jiného.
„Prabhupádo, nechtěl byste mléko?“ ptal se Šrutakírtí.
„Ano,“ řekl Prabhupáda, „horké mléko“.
Dostat sklenici horkého mléka je obvykle v letadle problém, ale tentokrát byla stevardka ztělesněná ochota. Za chvíli se vrátila s teplým mlékem. Všechno se dělo zcela spontánně, od první chvíle, kdy si letuška nabrala prasádam z Prabhupádova talíře. Oddaní v chrámu by obvykle pro Prabhupádovo mahá-prasádam skočili z věže, ale i tahle stevardka, která si nabrala plnou hrst jen z rozmaru, získala hned inspiraci, aby prokázala Šrílovi Prabhupádovi službu.
„Tak tedy bylo něco,“ poznamenal Šrutakírti, když stevardka odešla.
„To je přirozené,“ řekl Šríla Prabhupáda. „Ženy mají mateřské sklony k takovému chování.“ 

---

Při jiném letu, z Japonska na Havaj, si Šríla Prabhupáda přál mít jinou výměnu se stevardkou. Četl si právě v nějakém časopise o women´s liberation, hnutí za osvobození žen. Otočil se k oddanému sedícímu vedle a řekl: „Zavolej stevardku. Řekni jí, že jestli se chce osvobodit, musí si ostříhat hlavu dohola jako my. Pak bude osvobozená.“
Oddaný vedle Prabhupády nevěřil svým uším.
„Jen ji zavolej,“ trval na svém Prabhupáda. „to stojí za tu legraci. Řekni jí, aby si oholila hlavu.“
Prabhupáda vypadal, že míní svoji žádost zcela vážně, ale oddaný, který ho doprovázel, to odmítl udělat.