Praktická filozofie



Na jedné ze svých cest v mladších letech potkal Šríla Prabhupáda na vlakovém nádraží Howrah v Kalkatě muže, který si vezl napůl ohořelý kus dřeva na topení. Prabhupáda chápal mužovo myšlení: „Toto je můj majetek, který se mi podařilo zachránit." Bez ohledu na to, jak bezvýznamný věci vlastníme, přikládáme jim všichni velkou hodnotu, protože, jak si myslíme, „jsou naše". Prabhupáda řekl, že to je materiální choroba, kterou trpí všichni lidé.

***

V červnu roku 1977 ve Vrindávanu hovořil Šríla Prabhupáda o épadku života lidské společnosti. Doložil to příkladem babičky jednoho ze svých žáků, která radila jeho matce, aby syna zabila. Pak Prabhupáda vyprávěl o ženě jednoho z jeho duchovních bratrů, která byla svému muži nevěrná. Její syn to odhalil a pohrozil, že to řekne otci, načež ho matka otrávila. Když se to její muž dozvěděl, spáchal sebevraždu. Šríla Prabhupáda závěrem dodal, že v tomto věku neexistuje žádná kultura, žádné vědomí Boha, žádné náboženství a žádné zásady dobrého chování. Řekl, že jedinou nadějí pro západní civilizaci je zpívat Hare Krišna.

***

Ještě v roce 1966 vyprávěl v New Yorku Šríla Prabhupáda příběh o hledání štěstí. Jeden muž kdysi líčil svému příteli, jak sladce chutná cukrová třtina a jakým požitkem je její žvýkání. Přítel nikdy cukrovou třtinu neviděl, a tak se ptal, jak vypadá. Muž odpověděl, že třtina vypadá „jako bambusový prut“. Jeho prostomyslný druh pak začal žvýkat různé druhy bambusových prutů, ale nikdy žádnou sladkost neokusil. Podobně se materialisté snaží najít štěstí a radost v požitcích z materiálního těla, ale žádné skutečné štěstí ani radost nenacházejí, vysvětlil Šríla Prabhupáda. Pomíjivý zážitek materiálního štěstí je pouhá jiskřička na noční obloze, zatímco skutečné štěstí je jako slunce, které plane na obloze a všechno osvětluje.

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás