Nektar Šríly Prabhupády

„Na harmonium se může hrát při bhadžanu, pokud je přítomen někdo, kdo na něj umí hrát melodicky. Ale pro kírtan a árati se nehodí." Dopis z 11.ledna 1976

***

V brooklynském chrámu se Prabhupáda jednou zúčastnil kírtanu, kterí prováděli jeho žáci. Zpívat a hrát pro Prabhupádovo osobní potěšení představovalo pro oddané dokonalé naplnění jejich snahy. Dhíra Krišna, který měl nacvičené různé těžké rytmy na mridangu, předváděl teď při kírtanu, jak rychle a složitě dokáže hrát. Ale Šríla Prabhupáda hudbu přerušil a vyzval bubeníka, aby se řídil podle oddaného, který předzpívává. Potom opět zahájil kírtan, jenže celá příhoda se opakovala. Prabhupáda musel znovu a znovu zastavovat kírtan a vyzývat bubeníka k následování vedoucího hlasu. Při jiné příležitosti Prabhupáda řekl: „Buben by neměl být hlasitější než zpěv." V roce 1966 v New Yorku přinesl jeden chlapec gramofonovou desku s nahrávkou slavného indického hráče na sitár. Sotva se ozvaly první tóny, Prabhupáda se začal usmívat. Chlapec se zeptal: „Líbí se vám ta hudba?" Šríla Prabhupáda odpověděl: „To je hudba pro smyslový požitek." Chlapce se to dotklo a řekl: „Co tím myslíte? V Indii hrají takovou hudbu v chrámech." Ale Prabhupáda trval na svém: „Ne, tohle je hudba pro uspokojování smyslů a ten hudebník není nic jiného než pouhý obchodník." Chlapec na to odsekl: „No ale vy jste také býval obchodník." Prabhupáda se zasmál a řekl: „Mám snad kvůli tomu, že jsem kdysi chodil nahý, chodit nahý i teď?" „Dobrá, ale co kdyby se ten hudebník chtěl stát oddaným?" zeptal se chlapec. „Mhm, to by bylo velice hezké, kdyby se k nám přidal," řekl Prabhupáda. „Ale ať už je to jak chce, tato hudba je jen pro smyslový požitek."

***

Nestávalo se to příliš často, ale někdy se Šríla Prabhupáda při přednáškách dostával do stavů extatického vytržení. Došlo k tomu například jednou v sanfranciském krámku, když Prabhupáda líčil náladu odloučení od Krišny, jak ji prožíval Pán Čaitanja. Stalo se to také v indickém Górakhpuru, když Prabhupáda seděl před Božstvy Rádhy a Mádhavy a hovořil o Krišnových zábavách. A opakovalo se to také při přednášce v Los Angeles. Prabhupáda řekl, že jeho žáci jsou mladí a mají ještě spoustu příležitostí ke kázání, zatímco jeho život už nemá žádnou cenu, protože „Jsem starý člověk, který může každou chvíli zemřít." Sotva tato slova dořekl, nedokázal už dál pokračovat a byla znát patrná změna v jeho vědomí. Některým z oddaných, kteří tyto Prabhupádovy stavy zažili, se zdálo, jakoby se před jeho zrakem náhle otevíral duchovní svět a Krišna s ním promlouval takovým způsobem, že Prabhupáda nebyl mocen dalšího slova. Poté, co k takové události došlo před velkým shromážděním v Majápuru, žádali oddaní Šrílu Prabhupádu, aby jim vysvětlil, jak se mají při takových příležitostech chovat. Když se Šríla Prabhupáda v Majápuru dostal do vytržení, celé shromáždění strnulo a v bezdechém tichu čekalo na další pokyn od svého duchovního učitele. Ale náhle jeden ze sanjásínů vpadl do ticha zpěvem „nama om višnu-pádája…" Zpočátku se k jeho zpěvu nikdo nepřipojil, ale když nepřestal, začali se ostatní přidávat a Šríla Prabhupáda procitl ze svého meditativního transu. Po skončení obřadu se názory oddaných na chování onoho sanjásína značně lišily. Někteří tvrdili, že to bylo urážlivé. Nakonec oddaní požádali Prabhupádova tajemníka Brahmánandu Swamiho, aby celou věc vyřešil dotazem u Prabhupády. Brahmánanda Swami se Prabhupády zeptal, zda si vzpomíná, jak se toho rána při přednášce propadl do hlubokého mlčení. Šríla Prabhupáda odpověděl ostýchavě, téměř zahanbeně: „Nestává se mi to příliš často." „Ale když se to stane, " zeptal se Bráhmananda Swami, „co bychom měli dělat? Máme zůstat zticha nebo bychom měli zpívat džapu?" Prabhupáda řekl: „Ano, prostě zpívejte. Stačí, když budete zpívat Hare Krišna. To je v pořádku." Brahmánanda se potom otázal, zda bylo správné to, jak si jeden z žáků dnes ráno počínal, zda měl zpívat. „Ano," řekl Prabhupáda, „to bylo správné." Šríla Prabhupáda nepřikládal celé události velkou váhu a z toho oddaní pochopili, že by se neměli pouštět do velkých spekulací. Nemohli pochopitelně zapomenout na to, co viděli, ale zároveň by neměli dělat žádnou senzaci z toho, že Prabhupáda upadá do extatických stavů. Docházelo k tomu, ale nebyla to jeho hlavní metoda, kterou by učil nebo dával za příklad. A zpívání Hare Krišna bylo při takové příležitosti správné.

***

V Hyderabádu, po pandálovém programu s přednáškou, zůstal jeden indický mladík na noc u oddaných. Druhého dne ráno vstoupil společně se zasvěcenými oddanými do Prabhupádova pokoje a usedl poblíž Prabhupády. Sotva Prabhupáda chlapce spatřil, ukázal beze slova na dveře. Mladík rovněž nic neřekl, vstal a opustil místnost. Šríla Prabhupáda se potom obrátil k jednomu sanjásínovi a prohlásil: „Nejprve musí umýt všechno nádobí." Vysvětlil, že Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura vždy nejprve zkoušel upřímnost uchazečů o přijetí tím, že je požádal, aby umyli nádobí. V Japonsku jel Šríla Prabhupáda jednou na visuté dráze. Sedadlo před ním bylo nejprve prázdné a Bhúridžana dása vyzval Prabhupádu, aby si tam dal nohy, protože prostor mezi sedadly byl stísněný. Prázdné sedadlo bylo nicméně původně rezervováno pro jednoho z Prabhupádových žáků, Bhánua dáse, a zřízenci visuté dráhy trvali na tom, že každý musí sedět na svém místě. Bhúridžana se opět obrátil na Šrílu Prabhupádu, tentokrát celý rozechvělý. „Šrílo Prabhupádo, na to místo si musí sednout jeden z oddaných. Dal byste prosím své lotosové nohy zase dolů?" „Ano," odpověděl Šríla Prabhupáda, „dám nohy dolů, aby si oddaný podobný lotosu mohl sednout."

***

Šatadhanja Maharádž hovořil se Šrílou Prabhupádou v jeho pokoji v Májápuru, když náhle uviděl, že po Prabhupádově stole se hemží mravenci. Vstal a začal mravence jemně smetat ze stolu svým přehozem. Prabhupáda, který poklidně seděl opřený zády o podušky a přihlížel, podotkl: „Dřív bys je zabíjel, ale nyní jsi očištěný."

Přeložil Oldřich Janota
Editoval Punya-pálaka dás