INDIE 2009 - Májápur

Po celonoční jízdě vlakem jsem vystoupili v megaměstě Kalkatě. I když jsem se zprvu tohoto nočního přesunu hodně bála, nakonec jsem se nechala ukolébat drncáním pražců a vědoma si přítomnosti obou prabhus, bezstarostně jsem si schrupla, maje ovšem věci přivázány řetězem k sedačkám.

Kalkata, ve které žije přes 11 miliónů lidí, spíše než město připomíná hlučný, zakouřený mordor, ve kterém se množí slamy a krysy a beznaděj. Jen to, že se tu narodil Šríla Prabhupáda, džagat guru, ve mně mírnilo nechuť k tomuto městu, která se ve mně nevysvětlitelně zrodila. Možná, že víc než město samotné mi vadil ten takzvaně moderní životní styl, který se tak lišil od poklidného až ospalého Džagannáth Purí. Když jsme po třech hodinách jízdy stále ještě projížděli zaprášenými ulicemi Kalkaty, znovu a znovu jsem v duchu velebila Šrílu Prabhupádu. Jen díky němu je tu něco, co jde proti proudu tohoto šíleného nelidského trendu sebezničení ve jménu zisku a pohodlí pár jedinců na úkor desetitisíců ožebračených zmatených lidských bytostí.

Přes tyto existenciální úvahy však ve mně převládalo nadšení nad tím, že konečně uvidím Šrí Májápur dhám. Májápur Čandródaja mandir vybudovaný za cenu tolika útrap a těžkostí popsané v lílámritě Šríly Prabhupády Satsvarúpem dásou Gósvámím. Chrám, který stojí jen díky lásce žáků Šríly Prabhupády ke svému drahému učiteli, který svou milostí zachránil celý svět.
Šríla Prabhupáda v Pušpa samádhi v Májápuru

Po přejezdu rozkvétající jarní indickou krajinou plnou slunce a květů jsme dorazili do země zlatého avatára, nejmilostivější inkarnace pro tento věk, spojení Rádhy a Krišny v podobě Pána Gaurángy, do chrámu obrovské Panča-tattvy a Rádhy-Mádhavy a osmi hlavních gópích. Hned po příjezdu jsme zahlédli milé tváře českých oddaných, Ratna Mály matádží, Madhuradi Patiho prabhua a Tulasí. Okamžitě nám poradili, kam jít a kde můžeme po téměř dvacetihodinovém trmácení se složit hlavy.

Před námi byl velkolepý mahá-abišék. Omývání Božstev Pána Čaitanji a Jeho společníků smetanou, mlékem, ovocnými šťávami, medem a vodou z Gangy.
Překrásné obrovské múrti Šrí Krišny Čaitanji

To se nám s Jóga Májou stalo téměř osudným. Přestože jsme samotný obřad prošvihly mylně informováni o jeho počátku prohlížením si samádhi, rozdávání čaranámrity jsme stihly. „Krišno, já se chci očistit,“ poprosila jsem a přihýbala si stále dokola z plastové láhve, až mi v břiše žbluňkalo dobře tři čtvrtě litru vody z Gangy. Jóga Mája, i když na tom není duchovně zdaleka tak špatně jako já, se přidala a tak jsme pily a pily a těšily se na tu očistu. A Krišna vyslyšel naše volání. V mém případě jsem se pak očišťovala dva týdny prostřednictvím zeleného průjmu, který ze mě odnesl hodně špatného.
Krása staveb bere dech

Celý chrámový areál, včetně chrámové budovy, Božstev a samádhi člověka ohromí svou velkolepostí, zvláště když si uvědomí, jaké to tu bývalo v 70. letech, kdy se oddaným podařilo tento pozemek získat. Bhavánanda prabhu v životopise Šríly Prabhupády říká: „V období dešťů jsme se tam museli brodit bahnem přes pole. Všude se to hemžilo hady, bylo to opravdu divoké.“ Prabhupáda si přál, aby se Májápur stal hlavním duchovním městem světa. „Ze světových velkoměst zůstanou jednoho dne jenom ruiny a lidstvo bude hledat útočiště ve městech postavených po vzoru Májápuru. Výstavba Májápuru se stane předělem v dějinách lidstva, počátkem éry, ve které bude svět žít s vědomím Krišny.“ (Prabhupáda, Satsvarúp dás Gósvámí).
Prabhupádův slavný vůz Ambassador

Jednoho odpoledne mě vzala Divja Kišórí na důkladnou prohlídku Pušpa (květinového) samádhi Šríly Prabhupády. V základech této budovy jsou květy z girlandy, kterou měl Šríla Prabhupáda na sobě, když 14. listopadu 1977 opustil ve Vrindávanu tento svět. Když jsem zbaběle postávala před nápisem NO ENTRY, usmála se na mě se slovy: „Neboj a pojď.“ Vystoupaly jsme na střechu budovy a prohlíželi si celý nádherný areál i Gangu tekoucí pár desítek metrů od vstupní brány. „Okouzlující krása májápurského projektu ISKCONu umožní každému upřímnému návštěvníkovi pochopit, že duchovní svět se ve skutečnosti nalézá zde.“ (Prabhupáda, Satsvarúp dás Gósvámí).
Ochránce dhámu Pán Nrisimhadéva

Byla jsem ráda za její společnost, protože nás čekalo další odloučení. Ródasí se svým manželem odjeli už přímo z Dillí do Kóčínu, města v jižní Indii, kde se náš guru mahárádža, Bhaktivaibhava Svámí, podroboval ájurvédskému léčení a oni dva tam jeli vystřídat v roli jeho osobních služebníků jiné jeho drahé žáky, Jašómatisútu prabhua a jeho ženu Pušpa Priju.
Divja Kišórí, redaktorka Náma Hatty a úžasná zpěvačka

Divja Kišórí se svým manželem, neuvěřitelně vtipným glosátorem všech situací, se chystala na cestu do Gáji a Bódhgáji. Chtěli tam absolvovat jakýsi obřad týkající se jejich rodinného života a tak naše skupinka sestávala již jen z Gadádhara prabhua, našich farmářek Uttardží a Jóga Máji a mě. A před námi byla svatá pouť po devíti ostrovech, Šrí Navadvípa Mandala Praikrama.

***

27. února roku 523 Gaurábdy (2009) jsme se vydali do Jóga-pithu, rodiště Pána Čaitanji, asi 2 km cesty od Šrí Májápur Čandródaja mandiru, kde je onen slavný nímový strom, pod kterým se narodil sladký chlapec Nimáj. Byli jsme tam požádat o požehnání před cestou vyžadující trochu úsilí a odhodlání. Průvodkyní mi byla čerstvě zasvěcená Paridžáta déví dásí, která se zde po půl roce pohybovala jako ryba ve vodě. Věděla vše, co mám dělat, a já si užívala její veselé společnosti, kterou jsem už tak dlouho postrádala. A na druhý den to skutečně vypuklo. „From blisters to bliss,“ řekl nám s úsměvem Lókanáth mahárádž. Od puchýřů k blaženosti.
Zářivý Lókanáth mahárádž

A vyzval nás, ať jdeme celou cestu bosky, boty nás tak nebudou dělit od přímého doteku se svatým dhámem. Sám si to rázoval samozřejmě bos velice svižně a byl příkladem nám všem, abychom ho následovali. Naneštěstí jsem si hned první den ukopla palec a tak se ho snažila mít v čistotě, abych k očistnému průjmu nepřidávala další komplikaci. Už tak toho bylo dost. Třetí den jsem se ale rozhodla, že už to stačí, strhla si obvaz, zasypala si palec posvátným prachem a konečně zahodila boty. Nebylo to příliš inteligentní a jen milostí Krišny mi to nezhnisalo, ale kde je touha, tam je cesta, a tak jsem mohla alespoň zbytek pouti absolvovat řádným způsobem.
Vyjeli jsme lodí po Ganze

Po více než třicet let provázel oddané zde v Májápuru všemi milovaný Džajapatáka mahárádža. Letos mu však jeho zdravotní stav způsobený nešťastnou mozkovou mrtvicí nedovoloval absolvovat celou pouť s námi a tak se s námi alespoň dvakrát podělil o své cenné realizace. Má ochrnutou dolní čelist a oddaní ho přivezli na vozíku, ale když si sundal sluneční brýle, z jeho tváře na nás zářily dva jasně svítící drahokamy. A pak, doprovázen modlitbami vaišnavů, odejel na další léčení. Hlavním vůdcem poutníků byl letos tedy Lókanáth mahárádž doprovázen například Bhakti-čaitanjou mahárádžem, Bhakti-sidhantou svámím a dalšími svatými muži.
Hari-Hara – nemohla jsem z něho spustit oči

Vyrazili jsme loďkami po Ganze směrem k Hari-Hara kšétře. Toto Božstvo, spojení Pána Višnua a Pána Šivy bylo více než dva roky namalované na zdi bytu, ve kterém jsem bydlela. Můj tehdejší spolubydlící Pepa, zamilovaný do zvuku jména Ha-ri-Ha-ra a do toho úžasného propojení Pána Šivy, jehož vlasy jsou gandža, a Krišny, kterého zbožňoval pro jeho prasádam, ho tam namaloval a tak tam bydlel s námi. Pán se zjevil v této podobě, aby projevil, jak drahý mu Pán Šiva je. Pokud člověk opouští tělo na tomto místě, přijde k němu osobně Pán Šiva a zašeptá mu do ucha jméno Pána Gaurángy a tím mu zaručí, že odejde do duchovního světa.

Každý z devíti ostrovů se vztahuje přímo k jednomu z devíti způsobů oddané služby. Hari-Hara kšétra se nachází na Gódrumadvípu (kírtanam). Tam jsme i přenocovali. Žasla jsem nad dokonalou organizací celé pouti. Bylo nás přes dva tisíce, přesto jsme vždy našli své věci přepravené autobusy a v naší oddělené části megastanu sloužící pro všechny matádží jsme si užívali relativního pohodlí. Nejtvrdší zkouškou pokory a odříkání byla takzvaná koupelna.
Zosobněná pokora Jóga Mája nikdy neztrácela dobrou náladu

Obrovský barel naplněný vodou z Gangy a pod ním řada kohoutků. U nich se mělo umýt a vystřídat na tisíc žen. Během mžiku se přilehlé okolí proměnilo v bezednou bažinu plnou vody a mydlinek. A nemít podepsaný kbelík, jak mi poradila dobrá duše Préma Prija, jistě bych již první den zaplakala. Bylo to poněkud drsnější, i co se týče vzájemného chování, než jsem mezi oddanými zvyklá, ale opět jsme to přijali jako součást naší očisty. Ale bylo to těžší než plahočení se pod rozpáleným a žhnoucím indickým sluncem. Hlavně na naše ega.

Ráno po mangala árati jsme vyráželi mlžným oparem a před sebou měli zhruba deset kilometrů.
Nikdo z nás už pak nebyl jako dřív

Neustále jsme se zastavovali na dalších a dalších svatých místech, kde nás čekalo transcendentální vyprávění z lotosových úst našich vznešených průvodců. Procházeli jsme krajem, kde všichni byli oddaní, špalíry místních obyvatel lemovali náš dvoutisícový průvod a stále a odevšad se ozývalo: „Hare Krišna“ a „Hari Ból.“ Bylo až dojemné vidět, jak si obyvatelé Navadvípu berou prach z nohou evropských oddaných, protože chápali, že vlastnosti, charakter a chování jsou nad původem či zrozením. Šel s námi slepec, babičky o holích i jistě velice bohatý doktor se zlatými hodinkami. Stejně jako já či kdokoli jiný sykal bolestí, když se mu do čerstvých puchýřů na nohou zabořil kamínek. Nezáleželo na tom, kdo jsme či si myslíme, že jsme, ale že chceme svou podstupovanou námahou potěšit Krišnu, pohlédnout na všechna ta úžasná Božstva rozesetá na několika čtverečních kilometrech, kterými jsme za těch pár dní prošly, a hlavně a především, očistit naše životy a docílit změny v našich srdcích.
Takhle se pěstuje rýže

Navštívili jsme Ám-ghát, místo kde Pán Čaitanja zasadil mangovou pecku a z ní okamžitě vyrostl strom nesoucí zralá manga, která neměla pecku ani slupku. Oddaní je okamžitě sklidili a nabídli Krišnovi a po celý rok si užívali těchto zázračných plodů. Po roce mangový strom opět zmizel. Přišli jsme do Madhjadvípu (smaranam) a Kóladvípu (páda-sévanam). Za hlasitého a nadšeného kírtanu jsme prošli městem Navadvíp, kde je Božstvo Šrí Dháméšvary Maháprabhua, které uctívala od svých 16, kdy její manžel přijal sannjás, do svých 96 let, kdy opustila tělo, manželka Pána Čaitanji Višnu Prija déví dásí.

Byli jsme v bhadžan kútiru Gaurakišór dáse Babádžího i Džagannátha dáse Babádžího, přešli jsme postupně do Ritudvípu (arčanam), Džahnudvípu (vandanam), Módadrumadvípu (dásjam) a Rudradvípu (sakhjam). Viděli jsme rodiště Sárvabhaumy Bhattáčárji a bydliště jeho bratra Vidjáváčaspati prabhua. V Bélpukuru jsme si nechali ukrást srdce nádherným Madan Gópálem uctívaným kdysi Nílámbarou Čakravartím a Šačímatou, dědou a mámou Gaura Hariho. Přespali jsme v Džagannáthově chrámu, provozovaném ISKCONskými oddanými, a tak už tolik nevadilo, že nejsme docela čokoládově hnědí a mohli jsme si Je prohlížet do alelujá.
Východ slunce nad Gangou

Všechna ta svatá místa se dříve či později začala slévat do jednoho neuvěřitelného pocitu pocty, že můžu kráčet na místech, kde se odehrávalo tolik úžasných zábav Pána Čaitanji a Jeho společníků. Nebylo to něco abstraktního, o čem se tak hezky čte v knížkách. Bylo to tady, na dosah ruky a my se nořili hloubš a hloubš do svých srdcí a naše vědomí bylo čím dál víc pohroužené do vědomí Božího plánu, který s námi má, a do způsobu záchrany, který nám po Pánu Čaitanjovi seslal. Způsobu, který nám může pomoci vymanit se z tohoto nekonečného zapletení v iluzi, ve které toneme po tolik životů. A nemysleli jsme jenom na sebe. Rozdávali jsme lidem časopisy Back to Godhead a knihy Šríly Prabhupády v bengálštině a doufali, že i oni se pevně chytí záchranného lana, které nám tak velkolepě a milostivě nahodil Šríla Prabhupáda.
Sankírtan jagja kí džaj!

Jak se blížil konec naší slavné svaté pouti, blížila jsem se konci i já. Po tolika dnech průjmu, kterým ze mě vše odešlo dřív, než si moje zesláblé tělo mohlo cokoli vzít z toho, co jsem do něj dávala, jsem se vlekla jen jako svůj vlastní stín. Chodidla plná podebraných puchýřů a lýtka v křečích z věčného sezení na bobku. Zanítilo se mi pravé ucho a v krku mě pálilo jak čert. Připadala jsem si jako postavička z komiksu, kterou právě majzli něčím po hlavě. Snažila jsem se hlavně dojít. Poslední den, před dojemným setkáním mezinárodní a bengálské skupiny opět v Jóga-pithu, jsem viděla dům Murári Gupty i Khól Bhanga Dangá, místo, kde vojáci Čánd Kaziho rozbili mridangu, na kterou zde hrál Pán Čaitanja, ale vše jsem vnímala už jen jako ve snách. Čekala jsem jen až dorazím do Šrívas Angan a budu moci nabrat bhaktin Lence posvátný prach z tohoto místa. Modlila jsem se ke Krišnovi, ať neomdlím dřív, než dokážu splnit svůj slib. Pak jsem si vzala rikšu, odjela do našeho hotelu a spala dva dny jako zabitá.

***

Jelikož zbytek naší výpravy se nepotřeboval tolik očišťovat, zvládli celou parikramu mnohem lépe a zatím co jsem dobíjela baterie, odjeli na Ékačakru. Místo, kde strávili bratři Pánduovci část svého vyhnanství a kde se mnohem později narodil Pán Nitjánanda. A před námi byl nejslavnější svátek, zlatý úplněk, den zjevení Pána Čaitanji. Kde jinde ho lépe oslavit, než v místě jeho narození. No, pravda je, že jsem záviděla českým oddaným, kteří měli letos během oslavy společnost Bhaktivaibhavy mahárádže, který po dlouhých letech slavil Gaura púrnimu v Praze.

Ranní přednášku v onen slavný den v angličtině (byli i v ruštině a bengálštině) měl můj oblíbený Bhaktipurušóttama Svámí. Také jsem se opět setkala se Šjáméšvarí matádží. Předala jsem jí od českých oddaných dárky pro Božstva a ona si nejen dokonale zapamatovala od koho co je, ale ještě mi pro ně předala dary nazpátek. Oddanost lze posuzovat podle toho, jak osobním způsobem oddaný jedná. Podle této definice je tato vaišnaví na nejvyšší možné úrovni. Je NEUVĚŘITELNĚ osobní. Je moc ráda, že může sloužit Krišnovi v tomto svatém dhámu a modlí se o to, aby to tak zůstalo až do smrti. Šťastná to žena! Ten den jsem zpívala víc kol než obvykle, věděla jsem, že je to nadlouho můj poslední den v tomto svatém dhámu. Také jsme se s Jóga Májou vypravily naposledy ke Ganze a pokropily si hlavy její vodou. A nemohly jsme si nechat ujít návštěvu góšaly. Indie je plná krav, býků a telátek, potulujících se ulicemi sem a tam. Některá zvířata mají nafouklá břicha ze všech těch plastů, které snědla s vidinou pochutnání si. Trochu mi připomínají divoké a volné hippies. Nikdo jim neubližuje, ale také se o ně nikdo nestará. Zato krávy, býci a telátka v péči oddaných, překypují zdravím, srst se jim leskne a zrovna z nich čiší spokojenost i jistota, že určitě na žádném talíři neskončí.
Krišnovy krávy nejsou obyčejné bytosti

Odpoledne se začal připravovat další abhišék. Poučena z předchozího velice očistného působení čaranámrity jsem se rozhodla pro pozvolnější tempo přijímání této velevzácné tekutiny. Venku vedle budovy byly postaveny tři pódia. Dovnitř bychom se v žádném případě nevešli, samotný areál chrámu byl přeplněn k prasknutí oddanými z Indie i zbytku světa. Na jednom z pódií stála Šjáméšvarí, na druhém Pritivardhana prabhu, český učitel v májápurské gurukule. Bylo milé vidět v Indii známé tváře, ať to byla Jana Bhadžana nebo čeští prabhus (bhaktové Zdeněk, Ríša a Leoš nebo Mandalíbhadra prabhu, kuchař z Góvindy na Palmovce).

Za doprovodu několikahodinového kírtanu se Božstva polévala a polévala a pak se zasypávala tisíci pestrobarevnými okvětními plátky. A pak plátky létaly všude dokola a do toho svítil obrovský zlatý plný měsíc a my šli na hostinu a vzpomínali na jistě mnohem opulentnější prasádam v pražském chrámu na Zličíně a náhle se mi zastesklo po všech těch milých oddanných, bez kterých jsem letos slavila příchod Pána Gaurángy…

A ráno jsme vyrazili opět do Kalkaty, abychom přelétli do Dillí. Čekalo nás místo nejsvatější, místo Krišnových zábav  – Vrindávan.