INDIE 2009 - Delhi

bhaktin Jitka

Na úvod chci jen předeslat, že po všech těch báječných a strhujících reportážích z Indie z per Ródasí, Lóka Sarangy či Vrindávan Priji, které oddaní jistě dobře znají, bych se jen stěží odvažovala psát něco o této svaté zemi. Jsem velice nekvalifikovaná a nanejvýš pokleslá a oddaní mě vedle sebe trpí jen ze své milosti, ale Kášja prabhu mě požádal, abych pro web harekrisna.cz napsala i já pár dojmů z cest a protože mu za mnohé vděčím, tady je výsledek.

“Ty hele, tak jeď do Indie,” řekla mi v půli prosince 2008 Rása Bihárí. Bylo jsem uprostřed Prabhupádova maratonu, a i když Purušóttama Kšétra prabhu a Uttará déví dásí rozdávali dvakrát až třikrát tolik co já, přesto jsem se cítila velice blaženě a do máji zabořená přece jen o trochu méně, než u mě bývá zvykem. Snad skrze její ústa promluvil Nejvyšší Pán, možná rozpoznala, že potřebuji trochu postrčit, jinak do té Indie, jako už tolik let, opět neodjedu. Trochu mě zaskočila, ale hned jsem jí odpověděla: „Jo, tak dobře.“ I když jsem bohužel stále ještě příliš samostatná a navíc i bývám docela ráda sama, tolik jsem toho už o Indii věděla, že mi bylo jasné, že by tam člověk neměl jezdit sám. A zvlášť pokud má ženské tělo. Navíc, jak se později ukázalo, nejde tu jen o bezpečnost. Bez pomoci oddaných, kteří nebyli v Indii poprvé jako já, bych toho tolik nevěděla, že bych byla úplně ztracená a o spoustu úžasných zážitků bych přišla docela. „Jedou farmářky, tak se k nim můžeš připojit,“ usmála se Rása Bihárí a šla. Zůstala jsem tam stát celá tumpachová. Tolik věci mi oddaní říkají a já, podle toho, jestli chci nebo nechci slyšet, následuji. Okamžitě se ozvala moje mysl: „Nemáš na to lakšmí, nemůžeš si to dovolit.“ Už jsem si poměrně zvykla své drahé mysli příliš nenaslouchat a tak jsem si řekla, že to zkusím. A když to nevyjde, bude to prostě stejné jako každý rok. Zavolala jsem Uttaře. Uttará byla nadšená, že jedu a řekla mi ale, ať zavolám Divja Kišórí. Divja Kišórí byla nadšená, že jedu a řekla mi ale, ať zavolám Ródasí. A ta byla taky moc ráda. A tak jsem byla moc ráda i já.

A začala jsem se chystat na cestu. Vyptávala jsem se všude možně oddaných, kteří už v Indii byli, co si mám vzít, co si vzít nemám, na co se mám připravit a co je důležité a jak je řečeno v jedné otázce ve Šrímad Bhágavatamu, chtěla jsem, aby mi řekli i to, na co jsem se třeba ani nezeptala. Každá dotazovaná osoba se na chvíli zasnila, ve vzpomínkách se vrátila na chvíli zpět do Indie, a pak začala nostalgicky vyprávět, jaké to tam bylo, tenkrát… Za všechny vzácné rady jsem byla velice vděčná, ale jako moje největší dobrodějka se jako už tolikrát ukázala být Préma Prija déví dásí, dobrá duše Balaráma, kde jsem s ní několik let sloužila Krišnovi.“Sepsala jsem ti takový seznam,” řekla mi s praktičností. A musím říct, že seznam se maximálně osvědčil. Jóga Mája, moje parťačka na cestě, si ho nemohla vynachválit.

Prémin seznam: zubař (tzn. nechat si spravit před cestou zuby), zámek s kódem (obyvatelé společného pokoje se nemusí neustále hledat, kvůli klíči od zámku, když nemají společný program), repelent AUTAN, šňůry na moskytiéru, nožík, sluneční brýle, opalovací krém s UV filtrem, budík, nesmývatelný fix (bez něho by mi kbelík na mytí na parikramě nenávratně zmizel už hned první den), řetěz a zámek do vlaku, lékárničku – dezinfekci, obvazy, náplasti, šátek na Priznitzův obklad, špunty do uší (v Indii nedocenitelné!), baterku, šňůru na prádlo a kolíky, pemzu a masážní krém na nohy (parikrama dá docela zabrat), kšiltovku a taštičku na lakšmí, která se dá dát pod oblečení (aby se nemusely nechávat na pokoji a zároveň nelákaly všechny kapsáře, které cestou potkám).

Divja Kišórí mi laskavě zajistila letenku, máma mi (jako už tolikrát) půjčila, abych měla něco sebou a už jsem si pomalu začala stříhat metr. Čím víc se blížil datum odletu, tím víc jsem se těšila ale zároveň i vnitřně tuhla. Naneštěstí jsem produkt naší západní nekultury a než se mi alespoň trochu rozsvítilo v té mé pomotané hlavě, stačila jsem se namočit do tolika hříšných činností až hrůza. A místa, která jsem se chystala navštívit, jsou posvátná. Proto jsem se docela obyčejně bála, jaké reakce mě v Bháratě, Indii, očekávají… Pak ale přišel poslední týden sankírtanu a úplně poslední pán v Mladé Boleslavi si vzal Bhagavad Gítu, Mahábháratu, Skrytou slávu Indie, Šrímad Bhágavatam 1.1, dvě kuchařky 108 receptů od Góvindy (jednu pro sestru), Návraty a šestery sušenky Gópínáth. Bylo to neuvěřitelné, nikdy se mi ještě nic takového nestalo, a já v tom cítila Krišnovu blízkost a konečně mi došlo, že jedu za Ním („Uctívám Góvindu, prvotního Pána, který nádherně hraje na flétnu, jehož oči připomínají okvětní lístky rozkvetlého lotosu, jehož hlavu zdobí paví pero, jehož překrásná postava je zbarvena odstínem modrého mraku a jehož jedinečný půvab okouzluje milióny Amorů.“) a začala jsem se hrozitánánsky těšit. A pak jsem odletěla do Dillí.

Madan Gópál z Belpukuru

DELHI

Na mezinárodním letišti Indíry Gándhíové v Dillí jsme přistáli něco po půlnoci. Protože jsem se k výpravě připojila o něco později, neměla jsem letenku do stejného letadla, a tak jsem musela asi dvě hodiny počkat. Pak dorazil zbytek výpravy ve složení Gadádhara prabhu a Dajápara prabhu a Divja Kišórí, Uttará a Jóga Mája. A náčelník výpravy Níla Mádhava prabhu a paní náčelníková Ródasí nás už očekávali v chrámu Šrí Šrí Rádhá Pártha-Sarathi v jihovýchodní části Dillí. V mapě Dillí, která byla zdarma k mání na letišti o našem ISKCONském chrámu psali: „Velvyslanec z duchovního světa, který se tyčí nahoře na kopci. Oáza posvátna a spirituality, je navštěvován milióny Indů i cizinců, kteří uctívají a vysoce oceňují nádherná Božstva. Restaurace U Góvindy v ISKCONu je jediné místo pro čistě satvickou indickou kuchyni v duchovním prostředí.“ „Not bad,“ pomyslela jsem si a má zvědavost jen vzrostla.

Vyměnili jsme si lakšmí a dostali spoustu tisíc v bankovkách s Mahátmou Gándhím. Kurz je totiž přibližně 2 rupie za korunu. Jen jak se později ukázalo, jeden druh pětistovek Indové chtěli brát a druhý ne. Ale nakonec jsme to stejně utratili všechno. Naši zkušení prabhus sehnali taxíka a vyrazili jsme.

Indická doprava mi vyrazila dech. Bylo úplně jedno, že je kolem třetí ráno. Jezdí se naproti jako v Anglii, a jezdí se o sto šest. V jednom pruhu se vedle sebe vejdou kolo, rikša, motorikša, auto až dvě, a někde třeba i kráva, i když těch jsem v Dillí na silnici moc neviděla. To hlavně až později, kdy si v klidu leží uprostřed cesty a moudře přežvykují. Každý, kdo má klakson, tak troubí, takže všichni. Zato ale nenadávají. Všechen ten stres z řízení, který ze sebe čeští řidiči uvolňují za volantem nepublikovatelnými výrazy, si indičtí řidiči zmírňují neustálým a uši rvoucím troubením, tútáním, houkáním, zvoněním a všemi těmi šílenými zvuky, bez nichž by to ani nebyla Indie. Na první pohled se to neorganizované bezhlavé ježdění zdálo absolutně nepochopitelné, ale později jsem si uvědomila, že jezdit v Indii mohou jen skutečně výborní řidiči, kteří mají velice rychlé reakce a dokonale ovládají svůj vůz. Za celou dobu jsem neviděla jedinou nehodu. Řidiči se pokaždé v poslední nanosekundě před hrozící srážkou vzájemně vyhnuli a jakoby nic pokračovali dál. Zábava pro silné nátury a fanoušky adrenalinových záležitostí. K chrámu Šrí Šrí Rádhá Pártha-Sarathi jsme dorazili v půl čtvrté ráno.
Chrám Rádhy a vozataje syna Prithy, Ardžuny, jehož vůz řídil Pán Krišna v bitvě na Kurukšétře.

Po chvilce čekání dorazil Níla Mádhava prabhu a omlouval se, že nešla elektřina a že se musel oblékat potmě, proto to malé zpoždění. Jeho tilak i dhótí byly ale bez vady, po tolika letech oddané služby to dokáže zřejmě i poslepu. Přivítal nás poklonami a já se najednou cítila stejně dobře, jako bych byla v chrámu na Zličíně u našich Šrí Šrí Nitáj Navadvípačandry. Pak nás odvedl do úzké temné uličky nedaleko chrámu, do které bych s žádným neznámým indickým průvodcem nešla za nic na světě. Byl tam ISKCONský dům pro hosty. Ještě mi pomohl s taškou těžkou jak hrom, vezla jsem tam med od Padmavatí pro její tajnou lásku, pro Pána Balaráma ve Vrindávanu. Níla Mádhava prabhu pokaždé udělá něco úžasného. Ať svými sladkými melodiemi pro Pána Krišnu, svými bharatami v jogurtu, na které vzpomínám i dnes, po více než tři čtvrtě roce, nebo když se na Džannmáštamí v čele kírtanu roztančil jako gópí. Když jsme nad ránem konečně uléhali k prvnímu spánku v Indii, došlo mi, že to není jen tak, vstát uprostřed noci a jít se postarat o ospalou unavenou skupinku poutníků. A být u toho nekonečně milý a pokorný. Tohle je něco, co se nedá nikde koupit. Je to možné získat jen milostí jednoho z největších hrdinů sankírtaných zábav Pána Čaitanji.

“Až přijedete do Dillí, vezmu vás přejíst do Góvindy,” slibovala mi před odletem Ródasí. Jen co jsem se ráno probudila, už jsem se začala těšit. A ještě víc na ní. A samozřejmě nejvíc na Božstva. Protože jsme si unaveni letem přispali, byla Božstva naneštěstí zavřená a tak jsme zamířili rovnou do proslavené Góvindy, která je přímo v chrámovém, mimochodem obrovském, komplexu. “Tam se vám bude líbit,” mrkla na mě s Uttarou Ródasí. Ví, že máme rádi prasádam, a to hodně. Góvinda už na první pohled slibovala příjemný zážitek, všude vládla dokonalá čistota, nevím jestli se to ještě používá, ale za komančů se podobně zařízená restaurace řadila do řekněme II. cenové skupiny. Prostě lepší třída. A hlavně, po celé, té delší, stěně restaurace stála jedna nerezová nádoba vedle druhé a nabízela nepřeberné druhy salátů, sabdžís, dálů, pickles atd.
Pestré prasádam v Góvindě v Dillí

Začali jsme si nabírat a nabírat. Ani už jsem nedošla ke sladkým preparacím. Nemělo to cenu, talíř už tak přetékal k prasknutí. Sedli jsme si k jednomu obrovskému stolu a mluvili a jedli a bylo to jako o nějakém rodinném svátku, jen s tím rozdílem, že jsme se na sebe všichni usmívali a byli “vraživí”. Možná proto, že na talířích chyběli krocani, kapři, husy a další jiné bytosti. Jak jsme se později s Uttarou shodly, bylo to jedno z našich nejlepších jídel v Indii. Nesmím ovšem zapomenout na mahá prasádam od Pána Džagannátha v Purí a famózní smažený lilek v bhadžan kútiru Džagadánandy prabhua tamtéž. Ale o tom později. Posilněni chutným prasádam a dobře naladěni milou společností jsme vyrazili nakupovat. Není to sice příliš devocionální činnost, ale každý z nás jsme měli seznam miliónu věcí, které jsme měli v Indii zakoupit jak pro sebe, tak pro ostatní oddané a přátele Krišny. Chtěli jsme to mít co nejdříve z krku, abychom se pak právě mohli věnovat už jenom těm devocionálním zábavám. A navíc, Božstva byla stále zavřená, a tak i při tom nejzuřivějším nakupování jsme měli být do daršanu o půl deváté určitě nazpět. 

Kdo měl chuť a odvahu, mohl si pořídit něco na zub i na ulici

Ródasí nám nejdříve ukázala, jak se nenechat od každého oholit jen proto, že jsme bílí. Po chvíli dramatického dohadování se (na Ródasí bylo stejně vidět, že se tím spíš baví), následného posledního slova: „A bas!“ a definitivního odchodu jsme se dostaly na požadovanou cenu a s úsměvem na rtech nasedly do miniaturní rikši, do které se vejde až 12 Indů. Pro nás čtyři (Jóga Máju, Uttaru, Ródasí a mě) to bylo ale jen taktak, a vyrazily jsme do Saree Silk House, největšího obchodního domu se sárími v Dillí. 

Sárí všude, kam se podíváš

Čtyři patra plná pruhů látek nejrozmanitějších barev a materiálů nás okouzlila. Navíc naše farmářky mají obě před svatbou, takže vybíraly ty nejhezčí a nejslavnostnější pro svůj den D. Ródasí, která se v Indii a ve všem indickém dokonale vyzná, nám byla jako už tolikrát předtím i potom úžasnou poradkyní, a tak jsme celé rozesmáté odcházely obtěžkány taškami, nadšené, jak jsme dobře pořídily.

Odtud jsme vyrazily na trh, na kterém se prodávají řemeslné výrobky snad všech států Indie. Měli jsme se tam setkat i se zbytkem výpravy. S Dajáparou prabhu a s Divja Kišórí – byli kupovat nové brýle, až jí ty staré seberou ve Vrindávanu z očí dotěrné opice. A s Níla Mádhavou prabhu. Jen Gadádhara prabhu, jako pravý panditdží zůstal doma a studoval šástry.
Ukoptěné malé princezny v Dillí

Na trhu jsme si pomalu začali zvykat na v Čechách nezvyklou až dotěrnou pozornost prodávajících. Jakmile jste se jen na něco podívali, už do vás hučeli a brebentili, aniž byste měli zájem cokoliv koupit. Znovu a zas musím vyzdvihnout milost našich průvodců, protože díky jejich času a energii, kterou nám věnovali, se taková banální věc jako nakupovací odpoledne změnilo v úžasný výlet za krásami a zajímavostmi Indie. Pomalu se už ale začal blížit večer a my se myšlenkami opět přenesli k Šrí Šrí Rádhá Pártha-Sarathi a vydali se bláznivě hlučnou indickou dopravou zpět.
Transcendentální krasavci Šrí Rámačandra a Jeho bratr Lakšmana zlomili srdce nejedné oddané

Šťastni, že už máme nakupování za sebou jsme konečně stanuli tváří tvář našim prvním „indickým“ Božstvům na indické půdě. Jen jsem tam tak stála a přemýšlela, jako později ještě tolikrát, nad velikostí a genialitou Šríly Prabhupády. Jak dokázal na Západ, do zemí opilců a masožroutů, přenést vědomí Krišny se vším, co k tomu patří, s uctíváním Božstev a celou vaišnavskou kulturou. Jak se mu podařilo udělat z amerických bláznivých hippíků upřímné a moc pěkné oddané Krišny a rozšířit všechnu tu nedocenitelnou transcendentální literaturu i s jejich pomocí po celém světě. A jak dokázal, že taková pokleslá ztracená duše jako já tu teď stojí se slzami v očích a stále nemůže uvěřit tomu, že se ocitla tak blízko všem svatým dhámům, které jsme hodlali navštívit. Májápuru, Vrindávanu a hlavně Džagannáth Purí, kam už zítra ráno odlétáme. Šríla Prabhupáda kí džaj!

(bude pokračovat)