Hnutí Hare Krišna Česká republika

(Esej psaná pro seminář „Kristus ve světle hinduistické teologie“ v Absolventské teologické unii (Graduate Theological Union) v roce 1997. Seminář vedl profesor Francis X. Clooney, S. J., který se později stal mým doktorandským konzultantem. Jedná se o výzkumnou esej, předběžné myšlenky na téma, které by mohlo být dále rozvíjeno.)

Když jsem uvažoval o tom, jak Bede Griffiths zkoumá Bhagavad-gítu ve svém křesťanském komentáři „Řeka soucitu“ (River of compassion), byl jsem poněkud znepokojen jeho snad až příliš zjednodušeným porovnáváním Bhagavad-gíty s židovsko-křesťanskou tradicí v souvislostech doby a historické autentičnosti. Píše, že zatímco kosmické náboženství (např. indické) hovoří o periodičnosti času, náboženství Izraele se nezajímá o odhalení Boha v kosmu, ale v historii, a tato myšlenka je v současných studiích Bible neustále zdůrazňována. V souvislosti s názory vybranými z knihy Marcuse Borga „Opětovné první setkání s Ježíšem: Ježíš v dějinách a podstata současné víry“ (Meeting Jesus again for the first time: the historical Jesus and the heart of contemporary faith) mě to nutí k tomu, abych probádal, jak je možné eliminovat tento rozdíl v kontextu s tím, co Borg nazývá biblickými „makro-příběhy“. Tak bude možné tyto dvě rozdílné tradice přiblížit k jejich vzájemnému prospěchu.
(Pozn: Měl bych zmínit, že mnoho osob jak s křesťanským, tak hinduistickým pozadím sestavilo na téma Bhagavad-gíty a křesťanské teologie již tolik srovnávacích prací a pokoušeli se i o vzájemné sjednocení. Zde uvádím jen několik postřehů ze stanoviska, které se nachází někde mezi těmito dvěma tradicemi.)

Borg určuje v kontextu současné debaty o narativní teologii tři základní vyprávění, která definují židovsko-křesťanskou náboženskou zkušenost: exodus, příběh exilu i návratu a kněžské příběhy. Ke shrnutí každého z nich jej inspiruje bádání Williama Jamese z poslední kapitoly jeho knihy „Druhy náboženské zkušenosti" (The varieties of religious experience). Všechny náboženské tradice v podstatě přichází se dvěma tvrzeními popisujícími situaci člověka, ve které se nachází. První tvrzení hovoří o lidské nesnázi, rozpoznání toho, že „s našimi životy je něco v nepořádku“. Druhé tvrzení poskytuje řešení tohoto problému. Borg vidí odchod, vyhnanství a kněžské příběhy (příběhy vedoucí od otroctví ke svobodě, od vyhnanství k návratu a od hříchu k vině a odpuštění) jako „ustanovující pastorální náčiní, z nichž každá část oslovuje jiný rozměr lidských podmínek“.

Navrhuji tedy následující: (použiji přitom výrazů „kosmické“ a „historické“ náboženství) Pokud uznáváme vhodnost „kosmické“ (tzn. nelineární neboli „holistické“) dimenze lidské existence, potom by doplňkové příběhy takového kosmického náboženství mohly být přidány k „pastorálním načiním“, které pochází z jiné než biblické tradice. Jedná se právě o vyprávění z Bhagavad-gíty, která je součástí velkého indického eposu Mahábhárata. Mahábhárata i Bhagavad-gítá jakožto příběhy mají svůj začátek, prostřední část a konec – svou vlastní linearitu, směr – a tím pádem i svou „historii“, která stále přetrvává v lidské kultuře jako hluboká literatura chápaná jako lineární příběh, který je významným rysem lidského dramatu.

Bhagavad-gítu bych charakterizoval jakožto vyprávění, jako příběh rozvíjející se „od zmatení k rozhodnutí“, který nás svou dialogovou strukturou vede k zaměření se na učednictví a následovnictví jako na princip, který nás posunuje vpřed. Ardžunův přístup k učednictví nám v tomto kontextu chvílemi může připomínat vyprávění o Ježíšovi. I když spolu tyto dva obrazy učednictví kontrastují, možná ale také jistým způsobem jeden druhého doplňují. Potom my sami můžeme tento princip učednictví lépe chápat a praktikovat. (Jestliže spojíme dohromady pastorální náčiní z těchto dvou tradic, určitě by mohlo být využito k ustanovení principu učednictví a jeho udržování!). V tomto kontextu, souběžným sledováním těchto vyprávění můžeme proniknout k hlubší podstatě našeho lidského podmínění. Tak můžeme důsledněji pochopit milost Pána, který se sám vyjevuje v tolika lidských nesnázích.

Zatímco problém lidstva je v biblickém vyprávění vyjádřen jako otroctví, vyhnanství a hřích či pocit viny, děj Bhagavad-gíty se otevírá problémem zmatenosti. Ardžuna trpící tím, co bychom dnes označili jako nervové zhroucení, je stále ještě dost duchapřítomný, aby hledal objasnění a porozumění u svého vozataje a průvodce Pána Krišny, který mu vysvětluje jeho řádnou povinnost válečníka a člověka. Ardžuna konfrontován s tím, že bude muset zabít na bitevním poli své příbuzné, je emotivně rozrušený, ale stále může zdravě uvažovat. Je mu jasné, že nic kromě duchovní přeměny nevyřeší jeho dilema. Jeho vnímavost k morálním otázkám a připravenost k takové proměně jej kvalifikuje, aby mohl následovat vedení Krišny.

Aby Krišna mohl předat svému žákovi transcendentální poznání, navrhne před samotným začátkem bitvy na Kurukšétře didaktickou přestávku. Během našeho čtení a naslouchání Krišnovým instrukcím jsme sami vybízeni k tomu, abychom pozvedli zbraně transcendentálního poznání a bojovali v našich vlastních velkých bitvách proti iluzi. Tak nám Krišna ukazuje cestu jak se stát, jak píše R. C. Zaehner, „atlety ducha“. S rostoucí bhakti (neboli oddaností) při praktikování karma-jógy, gjána-jógy a dhjána-jógy získáváme opět postavení věčného následovnictví nebo služebnictví Pánu v úplném podřízení se Jeho vůli…