Zasazování semínka (3. část)

Díky Svámího přítomnosti, přednáškám a kírtanům se o bývalé prodejně začalo běžně mluvit jako o „chrámu“ – přestože to stále byla jen holá, nevlídná místnost. Chlapce z Mottovy ulice proto napadlo, že by ji mohli vyzdobit. Všechno se podařilo provést v naprosté tajnosti a hoši teď čekali, co tomu Svámí řekne. Když večer vkročil do místnosti, aby zahájil kírtan, a spatřil nově vyzdobený chrám (dokonce tam doutnaly i vonné tyčinky), pochvalně zvedl obočí. „Děláte pokroky,“ řekl a rozhlédl se s širokým úsměvem po místnosti. „Ano,“ dodal, „toto je vědomí Krišny.“ Jeho náhlá radostná nálada byla chlapcům tou nejlepší odměnou za jejich horlivou snahu.

Bhaktivédánta Svámí se rozhlédl po skupině svých následovníků. Dojalo ho, že mu nabídli čestné místo na sezení a že se pokusili vyzdobit krámek, který teď patří Krišnovi. V New Yorku začalo vyrůstat semínko bhakti a bylo přirozené, že on jako zahradník, který o křehký výhonek pečuje, byl dojatý Krišnovou milostí.

Léto roku 1966 se přehouplo do srpna a Bhaktivédántovi Svámímu se dařilo výborně. Newyorčané si stěžovali na vedra, ale jemu, který byl z Vrindávanu zvyklý na čtyřicetistupňová horka, to nedělalo žádné potíže. „Je to jako v Indii,“ liboval si, když chodil po bytě bez košile, a cítil se očividně jako doma.

V zadním pokoji svého bytu býval Bhaktivédánta Svámí obvykle sám, zejména v časných ranních hodinách, mezi druhou a čtvrtou, kdy téměř všichni ještě spali. V těchto časných hodinách vládlo v jeho pokoji ticho a on pracoval sám v důvěrné atmosféře svého vztahu s Krišnou. Sedával na podlaze za svým pracovním stolem vytvořeným z kufru a uctíval Krišnu tím, že psal překlady a komentáře Šrímad-Bhágavatamu. Ale týž zadní pokoj sloužil také jako místo pro různá setkání a každý, kdo přišel a zaklepal na Svámího dveře, byl vítán a mohl s ním kdykoli osobně pohovořit.

Krišna k němu nyní přiváděl tyto upřímné mladé lidi, kteří se naučili vařit, přepisovali jeho práci na stroji, pravidelně naslouchali jeho přednáškám, zpívali Hare Krišna a chtěli stále víc.

Keith vařil v kuchyni oběd jako obvykle, až na to, že dnes s ním u sporáku stál Svámídží a sledoval ho při práci. Náhle se Keith zamyslel a vzhlédl od vaření: „Svámídží, mohl bych se stát vaším žákem?“ „Ano,“ souhlasil Svámídží. „Proč bys nemohl? Budeš se jmenovat Krišna dása. Tento krátký rozhovor byl první žádostí o přijetí za žáka a prvním Svámídžího příslibem zasvěcení…

Bhaktivédánta Svámí při oficiálním obřadu zasvětil několik žáků, provedl svatební obřad, rozdával veřejnosti Krišna-prasádam atd. „Kdybych měl prostředky,“ řekl svým stoupencům, „mohl bych pořádat takové velké slavnosti každý den.“

V blízkosti chrámu, na Východní Desáté ulici, bydlel i básník Allen Ginsberg. Jednoho dne našel ve schránce zvláštní pozvánku. Byl to leták, který po okolí chrámu rozšiřovali Svámídžího chlapci.

Netrvalo to dlouho a Allen se skutečně jednoho večera objevil před chrámem ve svém minibusu značky Volkswagen, doprovázen svým spolubydlícím Peterem Orlovskym. Ginsberga mantra Hare Krišna přitahovala už několik let…

Platnost Svámídžího víza měla brzy vypršet, a tak Hajagríva požádal Allena Ginsberga, aby Svámídžímu pomohl. Původně přijel Svámídží do Ameriky s vízem na dva měsíce a neustále si ho obnovoval. Tak to šlo po celý rok, ale poslední Svámího žádost o prodloužení byla zamítnuta. „Potřebovali bychom nějakého advokáta pro přistěhovalce,“ vysvětloval Hajagríva. „Dám vám na něj peníze,“ ujistil ho Allen…



(Vybráno z knihy Prabhupáda.)