Zasazování semínka (2. část)

Letní večer byl teplý a dveře do obchodu i zadní okna byly otevřené dokořán. Mladí lidé v černých džínách a sportovních košilích se širokými šedými pruhy odložili svoje sešlapané tenisky u vchodu a usadili se na podlahu. Malá místnost byla prázdná. Nebyl zde žádný nábytek, obrazy, koberce, dokonce ani žádná židle. Pouze na podlaze leželo několik prostých slaměných rohoží. Uprostřed visela ze stropu jediná žárovka. Úderem sedmé, když už se v místnosti sešlo asi dvanáct lidí, se najednou otevřely boční dveře a vstoupil Bhaktivédánta Svámí. Přítomným mladým lidem připadal jako meditující Buddha, kterého znali z různých obrázků.

Když poznal velkého, vousatého Howarda, usmál se. „Přivedl jsi své přátele?“ „Ano,“ odpověděl Howard svým zvučným hlasem. „Výborně!“

Bhaktivédánta Svámí se vyzul ze svých bílých sandálů, posadil se na tenkou rohož tváří ke shromážděným mladým lidem a pokynul jim, aby si také všichni posadili. Rozdal několik párů mosazných činelků a krátce předvedl rytmus: raz…dva…tři. Začal hrát a místností se rozlehlo pronikavé cinkání. Pak začal zpívat: Hare Krišna, Hare Krišna, Krišna Krišna, Hare Hare/Hare Ráma, Hare Ráma, Ráma Ráma, Hare Hare. Nyní byla řada na jeho posluchačích. „Zpívejte,“ vyzval je. Někteří již mantru znali, zatímco ostatní se postupně přidávali, až po několika opakováních zpívali všichni společně.

Zpívání se zdálo být jednoduché a přirozené. Bylo to sladké a nemohlo nikomu uškodit. Bylo to svým způsobem úplně fantastické.

Bhaktivédánta Svámí zpíval, ponořen do své vnitřní extáze, zároveň pozoroval své různorodé shromáždění. Zúrodňoval novou zemi. Cinkání činelků a sborový zpěv mantry Hare Krišna mohutněly a rozléhaly se večerem.

Přednáška Bhaktivédánty Svámího je velmi jednoduchá, ale pro nepokojnou mládež je i to moc filozofické. Po prvních Svámího slovech se někteří neomaleně zvedají, nazouvají si u vchodu boty a vracejí se na ulici. Jiní už odešli hned po zpívání. Přesto je to zatím nejlepší skupina, kterou Bhaktivédánta Svámí kdy měl.

Automobily projíždějí nepřetržitě kolem a jejich řev přehlušuje každé slovo, které Bhaktivédánta Svámí pronese. Dveře jsou dokořán a Svámí zde sedí na břehu valící se řeky oxidu uhelnatého, asfaltu, dunících pneumatik a nekonečných vln automobilů.

Jednu věc zdůrazňuje neustále: vše, co děláte ve vědomí Krišny, i kdyby to byla úplná maličkost, je pro vaše věčné dobro. Nezáleží na tom, co člověk dělal v minulosti, zda jednal hříšně. Nemusí být hned zpočátku dokonalý. Ale pokud se zapojí do služby Krišnovi, pak se očistí.“

Posluchači zůstávají sedět na zemi před Svámím, jeden z chlapců mu přináší jablko, dřevěnou misku a nůž. Zatímco přítomní pořád ještě sedí, přihlížejí a přemítají o účincích zpívání, jako by se jednalo o nějakou novou drogu. Svámí rozkrojí jablko až je z toho hromádka malých kousků. Jeden kousek si vezme a pak požádá jednoho z hochů, aby nechal misku kolovat. Také účastníci shromáždění tiše přežvykují své kousky jablka…

(Vybráno z knihy Prabhupáda.)