Vylákání Pánduovců z Hastinápuru

Během následujících týdnů si začal Durjódhana se svými bratry postupně získávat lid. Štědře rozdával majetek i pocty a občanům poskytoval veškerou zábavu a požitky. Dhritaráštrovi ministři u dvora na králův popud zároveň nepřestávali mluvit o Váranávatě. Pánduovci slyšeli popisovat půvaby města. „Brzy začne svátek Pašupata. Tamějšímu průvodu se žádný na světě nevyrovná. Slavnostní výzdoba, drahokamy, šperky i pohoštění rozjásají srdce.“ To se mladým princům líbilo. Dhritaráštra, když viděl jejich rostoucí zvědavost, řekl: „Poslední dobou jsem hodně slyšel o Váranávatě. Napadlo mě, že by vám, chlapci, mohla návštěva tohoto města udělat velkou radost. Proč jej se vší vážností nenavštívit? Prokážete dobro tamnímu obyvatelstvu a sami si odpočinete. Poté, co se tam příjemně pobavíte, můžete se kdykoli budete chtít vrátit zpět.“

Judhišthira byl však inteligentní – chápal, že jde jen o úskok, který je má dostat pryč z města. Proč král nepošle do Váranávaty své vlastní syny? Judhišthira si všiml neobvyklé laskavosti, kterou Durjódhana poslední dobou projevoval lidu a věděl, že kuje pikle. Cítil se ale bezradný. Rozhodl se tedy, že pro tuto chvíli bude lepší návrhu krále vyhovět. Jejich postavení bylo vratké. Neměli příliš přátel ani přívrženců a synové krále se jim snažili neustále škodit, jak jen mohli. Snad by jim mohl nějaký čas strávený mimo Hastinápur prospět.

Stanovili den odjezdu Pánduovců. Durjódhana byl radostí bez sebe, že Pánduovci s odjezdem souhlasili, a okamžitě začal spřádat plány. Předvolal si důvěrného rádce Puróčanu, vzal ho za ruku a řekl: „Tento svět a všechno jeho jmění patří stejně tak tobě jako mně. Měl bys dělat vše pro jeho ochranu. Ze všech svých stoupenců nejvíce důvěřuji tobě a plně na tobě závisím. Poslouchej, co je třeba udělat, a to tajně. Nikomu se nesvěřuj s tím, co ti teď řeknu.“ Durjódhana požádal Puróčanu, aby se ihned vydal do Váranávaty. A tam ať s pomocí zkušených a spolehlivých řemeslníků nechá postavit pro Pánduovce prostorné sídlo. Ať je elegantní a plné drahého zařízení, ale ať na stavbu použije výhradně hořlavé látky. „Smíchej ghí a olej s hlínou a velkým množstvím šelaku. Tím omítni zdi, které pak pečlivě přemaluj. Dům pak vyvětrej a provoň, aby nikdo neměl žádné podezření.“

Princ také Puróčanovi nařídil, ať nechá v domě nádoby s ghí a olejem. Chtěl mít jistotu, že dům shoří v několika minutách na popel. Durjódhana Puróčanovi prozradil celý plán, který se Šakunim vymyslel. Puróčana by se měl s Pánduovci setkat ihned po jejich příjezdu do Váranavaty a ukázat jim jejich obydlí. Ať se ujistí, že vědí, že dům byl pro ně vybudován na králův příkaz. Puróčana tam měl bydlet s nimi, aby zmírnil jejich podezíravost. A pak, když to budou nejméně čekat, ať v domě založí požár, zatímco oni budou spát. Puróčana slíbil udělat vše, oč byl požádán. Shromáždil velké množství svých mužů a v rychlém kočáře taženém osly ihned odcestoval do Váranávaty. Jen, co dorazili, zahájili práci na domě.

Přišel čas, kdy i Pánduovci vyrazili do Váranavaty. Na kraji města se setkali s Vidurou, který se díky svým palácovým špehům dozvěděl o Durjódhanově úkladu. Chtěl Judhišthiru varovat, aniž by však jeho vzkazu porozuměl někdo jiný. Došel k princi stále ještě obklopenému lidmi a promluvil k němu jazykem domorodých mléččchů, aby mu nikdo jiný nerozuměl: „Toho, kdo ví, že i zbraně, které nejsou z kovu, mohou být ostré a poranit tělo, tyto zbraně nezraní. Kdo pochopí, že požírač dřeva a slámy nedostihne toho, kdo se nachází v podzemní chodbě ústící v lese, ten přežije. Buď vždy ve střehu. Člověka, který ovládá své smysly, žádný nepřítel nikdy nepřemůže.“

Vidura mluvil několik minut a Judhišthira zběhlý v mnoha jazycích, pochopil význam jeho slov, ačkoli ostatním bylo jeho poselství nesrozumitelné. Když Vidura domluvil, Judhišthira mu odpověděl: „Rozumím.“ Cestou do Váranavaty se Kuntí zeptala Judhišthiry, co mu to Vidura říkal. Judhišthira jí odpověděl, že jejich dům ve Váranavatě bude podpálen a že se způsob útěku ještě dozví.

Když se obyvatelé Váranavaty doslechli, že se k jejich městu blíží slavní bratři Pánduovci, po tisících je vyšli ven přivítat. Lidé spatřili prince vedené Judhišthirou, podobné nebešťanům s Indrou v čele. Uctili a přivítali prince a jejich příchod do města doprovázel zvuk trubek, bubnů a lastur. Bratři pomalu kráčeli po cestě a vzduchem se rozléhalo provolávání slávy. Když dorazili k hlavnímu náměstí, sesedli z vozů a jako první šli pozdravit bráhmany. Po nich pozdravili představitele města, pak bojovníky a obchodníky a nakonec dělníky a služebníky. Když uvítání skončilo, Pánduovce přijal jako hosty jeden z hlavních představitelů města. S Vidurovým varováním na paměti a s pochybnostmi o svém vlastním osudu zde strávili deset dní. Pak jim Puróčana řekl, že jejich sídlo je dokončené. Osobně prince a Kuntí uvedl do domu, který pojmenoval „Požehnaný příbytek“. Při vstupu do domu řekl Judhišthira Bhímovi tichým hlasem: „Podle zápachu, který cítím, je jasné, že dům byl postaven ze šelaku a jiných látek napuštěných ghí a olejem. Puróčana má bezpochyby v úmyslu nás tady upálit. Je to přesně tak, jak mi řekl Vidura. Durjódhana očividně pověřil Puróčanu, aby nás zabil.“

Bhíma mu na to odpověděl: „Proč bychom tedy měli žít v této smrtící pasti? Vraťme se tam, kde jsme byli až doposud.“ Judhišthira Bhímův nápad nepovažoval za moudrý: „Pokud dáme Puróčanovi najevo, že ho podezíráme, může se pokusit o cokoli, jen aby nás zabil. Očividně se neštítí ničeho a je rozhodnutý vykonat vůli nelítostného Durjódhany. Neměli bychom dát najevo sebemenší známky toho, že jsme si vědomi jeho bezbožných úmyslů.“

Když Puróčana odešel, bratři spolu mluvili otevřeně. Judhišthira řekl, že by měli pod domem vykopat tunel, aby mohli v pravý čas uniknout. To byla Vidurova rada. Bhímu a Ardžunu překvapilo, že by měli žít ze strachu z Durjódhany. Proč ho otevřeně nevyzvat? Zvláště rozzlobený byl Bhíma, který si ještě pamatoval na to, jak se ho Durjódhana pokusil otrávit. Poplácal se po svalech na rukou a výhružně řekl: „Jen poruč, drahý bratře, a já Kuruovce v okamžiku rozdrtím svýma rukama.“

Ne, řekl Judhišthira, jejich postavení se v žádném směru nevyrovná postavení jejich bratranců. „Jich je sto a nás pět. Mají postavení, moc, spojence i bohatství. Dhritaráštra své syny nikdy nezavrhne a Bhíšma i Dróna budou vždy stát na straně krále. Nemůžeme Kuruovce vyzvat přímo…“

Judhišthir došel k závěru, že jejich největší naděje spočívá v tom, že zůstanou žít v domě ze šelaku a budou budit dojem, že si žádné nebezpečí neuvědomují. Také by měli trávit čas lovem v lese a hledáním cesty, která je odvede z města. Až Puróčana zapálí dům, mohli by uprchnout, aniž by se o tom kdokoli dozvěděl. Durjódhana je bude pokládat za mrtvé a už je pronásledovat nebude.

Bratři s ním souhlasili. Poté prohlédli dům, aby našli místo vhodné k vykopání podzemní chodby. Tou dobou přišel do domu muž, který se představil jako Vidurův přítel. Řekl Judhišthirovi, že jako horník má zkušenosti s kopáním podzemních chodeb a že ho sem posílá Vidura, který mu prozradil, že tu noc, kdy bude měsíc v novu, má Puróčana v úmyslu zapálit jejich dům. Judhišthira si muže pozorně prohlédl. Nešlo tu o další Durjódhanův úskok? Kopáč ho uklidnil tím, že mu připomenul, jak s ním Vidura mluvil nářečím mléččchů.

Zatímco se horník věnoval práci, Pánduovci trávili dny toulkami v přilehlých lesích. Brzy objevili lesní cestu, která vedla z Váranávaty. Zatímco žili v domě, předstírali kvůli Puróčanovi klid a spokojenost, aby je nezačal podezírat. V noci však spali s připravenými zbraněmi a jeden z nich pokaždé zůstával vzhůru pro případ nečekaného Puróčanova tahu. Nikdo kromě kopáče o jejich plánech nic nevěděl.

Tak uběhl celý rok. Puróčana byl spokojen v domnění, že Pánduovci nemají o jeho záměrech ani ponětí. Když Judhišthira viděl, že ministr nic netuší a zcela jim důvěřuje, řekl svým bratrům: „Předejděme Puróčanu v uskutečnění jeho záměru. Myslím, že bychom sami měli zapálit dům a utéci.“ Podzemní chodba byla dokončena. Judhišthira viděl jejich největší naději v oklamání Durjódhany, když uvěří tomu, že se jeho plán zdařil. To by bratrům umožnilo útěk bez dalšího pronásledování. Měli by pak čas promyslet si své další kroky. Když projednali všechny okolnosti, rozhodli se dům zapálit příští noci.

Následující den se ve Váranávatě slavil svátek. Kuntí rozdávala jídlo a bohatství bráhmanům a mnoho chudých lidí přišlo do sídla Pánduovců prosit o milodary. Řízením prozřetelnosti je také navštívila domorodá žena z kmene Nišádů se svými pěti syny. Služebníci Kuntí, kteří zodpovídali za rozdávání jídla, ženu i její syny usadili a donesli jim jídlo a velké množství vína. Časem se opili a usnuli přímo na místě, kde jedli. Sluhové je nedokázali vzbudit, a proto se rozhodli nechat je tam přenocovat, přestože Pánduovci o tom nevěděli.

Když padla noc, venku vypukla bouře. Pánduovci společně usedli ve svém pokoji a čekali, dokud si nebudou jisti, že Puróčana, který měl pokoj u venkovních dveří, usnul. Judhišhtira potom Bhímovi nařídil, ať dům podpálí. Bhíma vzal pochodeň a zapálil dveře a několik dalších míst, zatímco jeho bratři a Kuntí procházeli podzemní chodbou. Pak rychle vyrazil za nimi a v okamžiku byl celý dům v plamenech.

Když zaslechli hukot ohně, všichni obyvatelé Váranavaty vyšli ven a s hrůzou pozorovali planoucí sídlo. Věděli o soupeření mezi Durjódhanou a Pánduovci a hned uhodli, co se stalo. „To je jistě Durjódhanovo dílo,“ říkali. Využil svého podlého ministra, aby zničil nevinné a nic netušící Pánduovy syny. Hanba tomu hříšníkovi s tak zvráceným úsudekem!“

Naříkající obyvatelé města obklopili planoucí sídlo a zůstali tam po zbytek noci. Když přišlo ráno, polili doutnající žhavé uhlíky vodou a prohledali spálené trosky. Našli pozůstatky Puróčany a také nišádské ženy a jejích synů. Usoudili, že Pánduovci jsou mrtví, a začali hlasitě bědovat a zároveň hanit Durjódhanu a jeho otce. Někteří z nich dokonce zatracovali Bhíšmu, Drónu a ostatní starší Kuruovce za to, že připustili, aby se taková hrozná věc vůbec mohla stát…