Védánta a věda - úvod

Sanskritské slovo védánta je složeno ze dvou slov: véda (poznání) a anta (konec). Védánta tedy poukazuje na konečné poznání. Je důležité podotknout, že védánta nepoukazuje jenom na Védánta-sútru, ale patří k ní i védská literatura shrnující závěry Véd – zvláště se pak jedná o Bhagavad-gítu, Šrímad-Bhágavatam a Upanišady. Tato duchovní věda je základem veškerého poznání – jak je uvedeno v Mundaka Upanišadě (1.1.1): sa brahma-vidjá sarva-vidjá pratišthá.

Ve védántě nikdy nedochází k rozporu mezi vědou a spiritualitou. To je jedinečné v indickém myšlení. Je to díky skutečnosti, že věda hlavně studuje hmotnou přírodu, zatímco védánta studuje jak hmotnou, tak i duchovní přírodu. Duchovní příroda zahrnuje hlubší studium skutečností nacházejících se za hranicemi hmotné přírody, jde dále za hranice atomů a molekul. Védánta zachycuje existenci duše (átma) a vědomí (čétana), které je vlastností duše. Jinými slovy védánta poskytuje propracovaný základ, aby demonstrovala, že existuje jiný rozměr reality, včetně skutečnosti existence Boha, který může vnímat duchovními smysly a duchovní myslí. Proto vědec, který si osvojil určitý základ védánty, nemá potíž s tím, aby v poskytování poznání viděl odlišné úlohy vědy a spirituality. Obě se navzájem doplňují. V současnosti většina vědců nezkoumá spiritualitu, a proto vyvstává důležitá potřeba vnést do vědeckých studií toto paradigma spirituality.

Nicméně vědecký a intelektuální obsah védské literatury ale přitahoval pozornost některých z nejvýznamnějších vědců. Za zmínku stojí taková jména jako Erwin Schrödinger, Robert Oppenheimer a Albert Einstein. Myšlenkové vzory současných hledačů Absolutní Pravdy i výzkumníků v oblasti pátrání po konečné realitě byly značně ovlivněny vědeckým myšlením. Vědecké poznání zakládající se na empirických datech se během posledních třech století exponenciálně rozvíjelo. Moderní učenci dychtí porozumět poznání na vědecké bázi.

Sútra je definována jako aforismus nebo formule, která podstatu poznání vysvětluje pomocí minimálního počtu slov. Ve své jazykovém a filozofickém vyjádření musí být univerzálně aplikovatelná a bezchybná. Védánta-sútra se skládá z aforismů, které ve velice kondenzované podobě odhalují závěry Véd. Byla sestavena Šrílou Vjásadévou, avatárem Nejvyššího Pána zplnomocněným pro sepsání védské literatury. Pro pochopení Absolutní Pravdy je představena velice vědecky na základě logiky a argumentu. Mezi učenci je Védánta-sútra známa jako Brahmasútra, Šarírakasútra, Vjásasútra a Bádarájanasútra.


Rané komentáře Védánta-sútry

Jelikož je Védánta-sútra složená z aforismů, potřebuje komentář či vysvětlení. Mnoho učenců popisuje, že prvním a přirozeným komentářem Védánta-sútry je Šrímad-Bhágavatam. Pochází od samotného autora Védánta-sútry Šríly Vjásadévy. Ve skutečnosti první sloka Šrímad-Bhágavatamu začíná přímo aforismem Védánta-sútry, džanmádjasja jatah (Védánta-sútra 1.1.2). Nejvyšší Pán je Absolutní Pravda a původní příčina všech příčin tvoření, udržování a ničení projevených vesmírů. Je nezávislý, protože za Ním nestojí žádná příčina. Nejprve sdělil védské poznání do srdce Brahmy, původní bytosti ve vesmíru, džanmádj asja jató ’nvajád itarataš čárthéšv abhigjah svarát téné brahma hridá ja ádi-kavajé muhjanti jatsúrajah (Šrímad-Bhágavatam 1.1.1). Šrímad-Bhágavatam je znám také jako Bhágavata Purána. V Garuda Puráně je to potvrzeno následovně:


púrnah so ‘jam atišajah
arthó ‘jam brahma-sútránám / bháratártha vinirnajah
gájatrí-bhášja-rúpó ‘sau / védártha-paribrimhitah

puránánám sáma-rúpah / sákšád bhagavatóditah
dvádaša-skandha-juktó ‘jam / šata-viččhéda-samjutah
granthó ‘stádaša-sáhasram / šrí-bhágavatábhidhah


„Tato Purána je dokonale úplná. Je výkladem k Védánta-sútře a ustanovuje význam Mahábháraty. Je komentářem ke Gájatrí a dovršuje poselství Véd. Je Sáma Védou mezi Puránami a byla vyřčena přímo avatárem Boha. Toto dílo skládající se z dvanácti zpěvů, stovek kapitol a osmnácti tisíců veršů se nazývá Šrímad-Bhágavatam.“

Šrímad-Bhágavatam je nejúplnější teistická věda o Bohu dostupná v historii lidské civilizace a kultury. Je zralým plodem na stromě védského poznání. Tato vznešená literatura pokrývá široké pole poznání včetně kosmologie, fyziky, biologie, sociologie, politologie, umění, kultury, etiky a hlavně předává poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství. Jedná se o univerzální a věčné poznání. Šrímad-Bhágavatam byl sepsán zhruba před pěti tisíci lety, i když moderní učenci tomuto dílu přisuzují různou dobu vzniku. Samotný Šrímad-Bhágavatam (1.3.43) ale udává nejranější datování:


krišné svadhámópagaté dharma-gjánádibhih saha
kalau našta-drišám éša puránárkó ‘dhunóditah


Tato Bhágavata Purána září jako slunce. Vzešla bezprostředně poté, co se Pán Šrí Krišna vrátil do své říše doprovázen náboženstvím, poznáním atd. Těm, kteří vlivem temné nevědomosti věku Kali pozbyli schopnosti vidět, tato Purána přinese světlo.

Pán Šrí Krišna se vrátil do své říše právě tehdy, když končila Dvápara-juga a začínala Kali-juga. Nyní z věku Kali uplynulo něco málo přes pět tisíc let. Proto datování doby sepsání Šrímad-Bhágavatamu do období před pěti tisíci lety má své pádné opodstatnění.

Védánta sútra byla poté v pozdějších dobách komentována dalšími áčárji (učiteli). Komentář Šrípady Šankaráčárji nazývaný Šarírakabhášja (okolo 8. stol. n. l.) patří k výkladům impersonalistické a monistické školy. Komentář Šrípady Rámánudžáčárji (11. stol. n. l.) zvaný Šríbhásja patří k výkladům školy specifické jednoty (višištádvaita). Komentář Šrípady Nimbárkáčárji (přibližně 12. – 14. stol. n. l.) patří ke škole jednoty a dualismu (dvaitádvaita). Komentář Šrípady Madhváčárji (13. stol. n. l.) se řadí ke škole dualismu (dvaita). Šrípada Vallabháčárja (15. – 16. stol. n. l.) také přispěl svými komentáři k Védánta-sútře. Komentář Baladévy Vidjábhúšany (18. stol. n. l.) se nazývá Góvindabhášja. Jedná se o hlavní komentář Brahmá-Madhva-Gaudíja sampradáji (učednické posloupnosti), v níž se zjevil i Čaitanja Maháprabhu. Čaitanja Maháprabhu vyložil vědeckou a filozofickou nauku ačintjábhédábhéda tattvy (nauku současné jednoty a odlišnosti. V této filozofii se jedná o syntézu pohledů škol advaitské i dvaitské (neboli vaišnavské) védánty (advaitská škola učí o neosobním aspektu Boha a dvaitská hovoří o osobním aspektu Boha a o existenci oddělené identity individuální živé bytosti a Boha.)


(Z anglického originálu Vedanta & science od Bhakti Svarúpy Dámódary Svámího přeložil bh. Miroslav Krejz.)