Příjezd na Západ – pokračování (1. část)

Byla neděle říjen 1966 a bylo teplé počasí, které přilákalo do parku spoustu lidí. Téměř všechny lavičky byly obsazené. V parku se scházeli také hippies, nápadně odlišní od všech ostatních návštěvníků. Vousatí bohémové s dlouhovlasými dívenkami ve vyšisovaných modrých džínách představovali tehdy ještě nezvyklou podívanou. Do tohoto chaotického dění vstoupil Svámídží, aby zde se svými stoupenci vedl kírtan. Tři nebo čtyři oddaní vyslaní napřed vybrali v parku vhodné místo, rozprostřeli na zem orientální koberec darovaný Robertem Nelsonem, posadili se na něj a začali hrát na karatály a zpívat Hare Krišna. Okamžitě vedle skřípěním zabrzdila parta kluků na kolech a spolu s dalšími kolemjdoucími zvědavci vyčkávala, co se z toho vyvine.

Svámídží zatím v doprovodu šesti žáků putoval z obchůdku přes město do parku. Řidiči zpomalovali, aby si mohli celé dění lépe prohlédnout, a jejich spolucestující se nakláněli k okýnkům, jako by nemohli věřit svým očím. Z oken domů natahovali hlavy další zvědavci, kterým Svámídží se svými žáky poskytoval zábavnou podívanou jako nějaký maškarní průvod. Zvláště portorikánští tvrdí hoši si nemohli odpustit jízlivé poznámky. „Čau Buddho!“ křičeli. „Zapomněl sis převléct pyžamo!“ Jiný pronikavě ječeli, napodobujíce válečný pokřik Indiánů z hollywoodského westernu.

„Nazdar Arabové!“ vykřikl jeden z provokatérů a začal poskakovat v domnění, že napodobuje orientální tanec. Nikdo na ulici neměl ani ponětí o hindské kultuře a zvycích, natož o vědomí Krišny. Přestože bylo putování skupinky do parku hodně dobrodružné, Svámídžího jako by se všechny ty urážky vůbec netýkaly. Díval se na svět duchovním zrakem – každého viděl jako duši a kromě toho viděl Krišnu jako svrchovaného vládce všeho. Chaos velkoměsta v něm navíc nevyvolával strach ani z čistého světského hlediska, byl přece z Kalkaty zvyklý na ledacos.

Když Svámídží dorazil do parku, kírtan již probíhal asi deset minut. Vyzul si své bílé sandály, jako by byl doma v chrámu, a přisedl si na koberec k oddaným, kteří přestali zpívat a pozorovali ho. Pak začal zpívat mantru Hare Krišna. Zpívání mantry trvalo již hodinu a půl, aniž by Svámídží polevil ve svém nasazení.

Jejich hraní přitahovalo stále více přihlížejících. Několik hippies se posadilo na okraj koberce, snažili se napodobit sed se zkříženýma nohama, poslouchali, tleskali, zkoušeli se připojit a kruh kolem Svámídžího a jeho žáků se stále rozrůstal.

Bylo to něco nového, něco, čeho se mohl zúčastnit úplně každý. A společnost shromážděná v parku to viditelně přijímala. Zájem o kírtan vzrostl natolik, že se i prodavač zmrzliny přemístil blíž, aby se mu zvýšil odbyt.

Zdálo se, že zpívání bude trvat neustále, ale nakonec ho Svámídží přerušil. Postavil se a všem bylo zřejmé, že chce něco říci. Byly čtyři hodiny odpoledne a teplé podzimní slunce stále ještě ozařovalo park. Kolem panovala mírumilovná nálada a z posluchačů dýchal klid a pozornost, navozené soustředěním na mantru…

Když se Svámídží vrátil do obchůdku, zjistil, že na chodníku před výkladní skříní už stojí hlouček lidí z parku – mladí lidé na něho čekali, aby jim odemkl dveře do „Nejlepších dárků“. Chtěli se dozvědět víc o tanci a zpívání, o tom, kdo je ten postarší Svámí a jeho žáci, kteří vytvořili v parku tak skvělou náladu.

Když se konečně vrátil do svého bytu, bylo už hodně pozdě. Jeden z chlapců mu donesl šálek horkého mléka a kdosi poznamenal, že by měli zpívat v parku každý týden. „Každý den,“ opravil ho Svámídží. I když v místnosti bylo pořád ještě půl tuctu lidí, lehl si na svoji tenkou podložku. Ještě několik minut pokračoval v rozhovoru, ale potom jeho hlas začal v útržkovitých větách slábnout. Zdálo se, že usíná. Bylo deset hodin večer. Hoši se po špičkách vytratili z pokoje a potichu za sebou zavřeli dveře…


(Vybráno z knihy Prabhupáda.)