Pouze on je mohl vést (3. část)

Jednoho dne Malátí vpadla do Svámídžího bytu, vytáhla z nákupní tašky drobnou věcičku a postavila ji před Svámího na stůl. „Svámídží, nevíte, co to je?“

Bhaktivédánta Svámí pohlédl dolů a spatřil dřevěnou figurku, velkou asi deset centimetrů. Vypadala jako nějaká panenka s plochou hlavou, černým veselým obličejem a velkýma kulatýma očima. Měla krátké ruce natažené kupředu a jednoduchý zelenožlutý trup bez viditelných nohou.

Svámídží před malou figurkou bez meškání sepjal do dlaně a sklonil hlavu na znamení úcty. „Přinesla jsi Šrí Džagannátha, Pána vesmíru,“ řekl s úsměvem a oči mu jen zářily. „To je Krišna. Děkuji mnohokrát.“ Svámídží byl bez sebe radostí a Malátí s ostatními žasli nad svým štěstím, že mohou vidět Svámídžího tak spokojeného. Zeptal se, zda někdo neumí vyřezávat ze dřeva. Šjámasundar přiznal, že dříve dělával dřevěné sošky. Svámídží ho tedy požádal, aby podle malých figurek Džagannátha, Balaráma a Subhadry vyřezal asi metr vysoké kopie.

Šjámasundar koupil tři velké dřevěné špalky a Svámídží mu nakreslil náčrtek s mnoha podrobnostmi. Podle malých sošek pak Šjámasundar vypočítal nové rozměry a pustil se na balkoně svého bytu do vyřezávání.

Večer, kdy měla být Božstva instalována, zaplnili oddaní a hippies místnost k prasknutí. Slavnostní a posvátnou náladu podtrhovala přítomnost Svámídžího. Byla to výjimečná událost. Pohledy všech se soustředily na právě dokončená Božstva postavená na oltáři. Stála tam v záři reflektorů na sekvojovém podstavci pod žlutým baldachýnem. Neměla na sobě šaty ani ozdoby, ale za to byla čerstvě pomalovaná jasnými barvami. Také Svámídží vzhlížel stejně jako ostatní na vysoký oltář a nespouštěl z Nich oči.


Poté zahájil obřad instalace Božstev. Bylo zde vše, co je nezbytné pro duchovní život: chrám, oddaní, knihy, Božstva, prasádam. Svámídží si přál, aby toho přítomní mladí lidé využili.

Nejprve začal Svámídží učit provádění obřadu Hajagrívu. Oddaný podle jeho pokynů již připravovali podnos s velkou svící. Obřad, který Svámídží plánoval, měl být jednoduchý: oddaní a hosté budou postupně přicházet a jeden po druhém obětují před Božstvy plamen svíce krouživými pohyby.

Svámídží začal hrát na kartály a zpívat mantru Hare Krišna na populární melodii, kterou sám do Ameriky uvedl. „Přímo před Ně,“ volal a naznačoval Hajagrívovi, aby si stoupl více před Božstva. Oddaní a hosté začali vstávat a tančit s rukama nad hlavou. Houpali se rytmicky ze strany na stranu tváří k zářícím, osobním podobám Božstev a zpívali.

„Žádám vás ještě o jednu věc, vás, všechny oddané – kdykoli půjdete do chrámu, přineste nějaké ovoce nebo květinu. Pokud můžete donést větší množství ovoce nebo květin, tím lépe. Pokud ne, doneste alespoň jeden plod a jednu květinu. To není nic nákladného. A nabídnete je božstvům. Žádám vás tedy, až půjdete do chrámu, přineste něco. Jakékoliv ovoce. Nemusíte nosit žádné drahé ovoce. Přineste cokoli. Cokoli, co si můžete dovolit. Jedno jablko a jednu květinu.“


Na základě Svámídžího výzvy začali oddaní a hosté přinášet na oltář Pána Džagannátha oběti. Přicházeli hippie a nechávali na oltáři všechno možné: obilný klásek, půl bochníku chleba, krabičku sušenek, pár plněných cukrátek, nebo svíčky, květiny a ovoce. Když se rozneslo, že dříve než člověk něco použije pro sebe, měl by to nejprve obětovat Bohu, začali sem někteří hippies přinášet nové oblečení, a než si je poprvé vzali na sebe, obětovali je s modlitbou Pánu Džagannáthovi. Z obyčejného krámku se stalo něco cennějšího: Nové Džagannáth Purí.

Svámídží nastoupil s několika žáky do auta a vyrazili na letiště. Na letišti někteří z nich plakali. Ale Svámídží je ujišťoval, že se vrátí, pokud připraví festival Ratha-játry. „Musíte uspořádat průvod po hlavní ulici,“ řekl jim. „Udělejte to co nejlépe. Musíme přitáhnout hodně lidí.“

Od doby, kdy na toto letiště přiletěl, uplynuly teprve dva a půl měsíce. Tehdy ho zde vítala početná skupinka zpívajících mladých lidí. Nyní se stali jeho žáky, i když si svoji duchovní totožnost a své závazky si uvědomovali zatím jen mlhavě.

Bhaktivédánta Svámí se něžně rozloučil s jednou skupinkou a vydal se na východ, kde ho očekávala druhá skupina ve zcela odlišné náladě – v náladě radostného očekávání…


(Vybráno z knihy Prabhupáda.)