Nenávist Kuruovců roste (1. část)

Přišel čas, kdy měli princové opustit Drónovu školu. Na závěr svého výcviku ještě měli dát guruovi odměnu v podobě dakšiny, kterou si guru tradičně určoval sám. Dróna shromáždil prince a řekl: „Přeji si jen jedno. Jděte a zajměte krále Drupadu. Přiveďte mi ho jako zajatce.“ Princové odpověděli: „Jak si přeješ.“ Věděli o nepřátelství jejich gurua vůči králi. Drupada a Dróna spolu vyrůstali jako děti pod ochranou rišiho Agnivéši. Drupada slíbil, že až jednou zdědí království, polovinu z něj věnuje svému drahému příteli Drónovi. Později, když už byli oba dospělí, šel Dróna za Drupadou a připomněl mu jejich přátelství i slib. Když před sebou Drupada viděl stát chudého Drónu řekl: „Ó ubohý bráhmano, jak mě můžeš považovat za svého přítele? Stará přátelství nic neznamenají. Přáteli mohou být jen sobě rovní. Jsem mocný král a ty nuzný bráhmana, k němuž se štěstí otočilo zády. Nesnaž se křísit již dávno mrtvý vztah.“ Drupada se pak Drónovi vysmál a nabídl mu nepatrnou almužnu. Hluboce uražený Dróna opustil Paňčálu, Drupadovo rozsáhlé království, plný myšlenek na pomstu. Teď přišel její čas. Dróna očima přelétl prince, které naučil již vše, co uměl, a věděl, že Drupada bude své nadutosti brzy litovat.

Princové nasedli na kočáry a rychle se vydali do Paňčály. Doprovázeni početným oddílem jezdců na koních se brzy objevili u hlavního sídla Drupady – města Kámpilji. Durjódhana a jeho bratři se předháněli v tom, kdo povede útok. S tasenými zbraněmi se přihnali k branám města a s válečným pokřikem vrazili po hlavní cestě dovnitř, zatímco vyděšení občané se schovávali do svých domů. Dróna s Pánduovci zatím čekali před branami. Ardžuna bratrům navrhl, aby neútočili společně s Kuruovci. „Mocného Drupadu nepřemůžou. Až se Durjódhana vrátí s nepořízenou, měli bychom zahájit útok my.“

Drupada zaslechl útočící Kuruovce, jak se probíjejí městem, a na svém ohromném bílém kočáře okamžitě vyrazil z paláce. S radostným jásotem, že má příležitost k boji, vyrazil v čele své armády bránit město. Své nepřátele zasypal mocnými šípy a pohyboval se tak rychle a lehce, že si Kuruovci mysleli, že proti nim stojí mnoho Drupadů najednou. Na svém kočáře se nebojácně vřítil mezi ně, s lukem neustále napnutým do kruhu a dlouhými spalujícími šípy, jež létaly do všech stran. Paňčálové rozeznívali tisíce lastur, trubek a bubnů a ten zvuk připomínal řev strašlivého lva. Kuruovští princové začali pod zásahy Drupadových šípů vrávorat. Když občané uviděli v čele bitvy svého krále, opouštěli své domy a vrhali po Kuruovcích kyje, palcáty a oštěpy. Prince obklopily tisíce útočníků a pomalu začali podléhat přesile. S křikem se dali s Paňčály v patách na útěk z města.

Pánduovci se neubránili smíchu. Ardžuna řekl pohrdavě Judhišhirovi: „Tady přicházejí pyšní Kuruovci, které rozprášil Drupada. Měli jen silná slova. Je na čase dát se do boje. Zůstaň tady. Já půjdu s ostatními.“ Judhišthira s Drónou zůstali na místě a ostatní čtyři bratři se hnali ke Kámpilji. Bhíma se řítil dlouhými skoky kupředu s vysoko napřaženým kyjem, zatímco Ardžuna uháněl v kočáře za ním s Nakulou po jednom a Sahadévou po druhém boku. Paňčálové již na ně čekali a zatarasili městské brány řadou slonů. Bhíma na ně zaútočil svým kyjem. Bhíma mezi paňčálskými bojovníky kroužil jako zuřící tornádo. Sloni, kočáry i pěšáci padali po tisících. Pánduovci zahnali síly zpět jako honák ženoucí stádo krav. Ardžuna, dychtivý potěšit svého učitele, vypustil na ohromné zástupy Paňčálů laviny šípů. Jeho přímo letící šípy vytvořily nekonečný proud a neomylně zasahovaly nepřátelské vojáky. Ardžuna připomínal všepohlcující oheň, který přichází na konci každého věku.

Drupada spěchal do čela svých vojáků, kteří se s řevem připomínajícím lvy znovu shromáždili k boji, a pod vedením svého krále zahájili proti Pánduovcům mohutný protiútok. Šípy, šipky, oštěpy a kyje pršely na čtyři bratry, ale Ardžuna všechny střely svými šípy odrážel. Paňčálové ho rozzuřili svým divokým útokem a on bojoval s dvojnásobnou silou. Jeho nepřátelé nebyli schopni postřehnout prodlevu mezi vytažením šípu z toulce a napnutím luku ke střelbě. Sám Drupada spěchal se svým hlavním generálem Satjadžitem Ardžunovi vstříc. Stejně jako král byl i Satjadžit schopen bojovat s tisíci jinými bojovníky naráz. Zasáhl Ardžunu tisícem prudce letících šípů a hlasitě zařval. Ardžuna se útoku postavil a zasáhl Satjadžita deseti šípy a zároveň mu třemi dalšími rozbil luk na kusy. Drupada rychle přispěchal svému generálovi na pomoc. Mezi králem a Ardžunou pak následovala mohutná výměna šípů a jiných střel. Ardžuna postupně Drupadu přemohl. Bhíma mezitím působil zkázu mezi Drupadovými vojáky. Ardžuna na něho zavolal, ať přestane bojovat. Dosáhli svého a zajali Drupadu. Vojáci viděli nepříznivou situaci, v níž se jejich král ocitl, a strachem uprchli. Ardžuna pak přivlekl Drupadu na svůj kočár a rozjel se zpátky k Drónovi.

Když Dróna spatřil zajatého krále, usmál se: „Tak co, mocný králi, už si přeješ obnovit naše staré přátelství? Zdá se, že tvé království teď patří mně.“ Drupady se jeho slova dotkla a zrudnul. Klopil oči k zemi, zatímco Dróna pokračoval: „O svůj život se bát nemusíš, neboť jsem bráhmana a mojí povinností je vždy odpouštět. Již od dob našeho dětství jsem k tobě choval náklonnost.“ Dróna pak Ardžunu požádal, ať Drupadu propustí. Král tiše naslouchal Drónovým dalším slovům: „Neustále toužím po tvém přátelství, ale jak se může někdo, kdo není králem, stát přítelem jiného krále? Rozhodl jsem se proto, že ti dovolím ponechat si polovinu království. Druhou si vezmu já.“ V Drupadově situaci nemělo cenu odporovat. Věděl, že Drónova síla v boji dalece převyšuje jeho vlastní – zvláště když měl teď za žáky mocné Kuruovce. Na znamení souhlasu tedy kývl hlavou. Drupadu sžíralo ponížení, za ztracenou čest se musel nějak pomstít. Hluboce zamyšlen se vrátil do svého paláce…

(Vybráno z eposu Mahábhárata )