Hnutí Hare Krišna Česká republika

Madhváčárja se narodil v roce 1118 blízko města Udipí, které leží v provincii Jižní Kanara (jižní Indie). Podle některých údajů se narodil až v roce 1238. Pocházel z rodiny šivállí bráhmanů. Byl synem Madhjagéhy Bhatty. Ve svém dětství byl známý jako Vásudéva a pojí se s ním mnoho úžasných příběhů. Jeho otec se velice zadlužil, ale Madhváčárja přeměnil v mince tamarindová semínka, aby otec mohl splatit dluhy. Blízko jejich obydlí žil démon Manimán v podobě hada. Madhváčárja zabil tohoto hada ve věku pouhých pěti let palcem své levé nohy. Už v dětství byl velkým učencem, a když mu bylo dvanáct let, přijal sannjás, ačkoli s tím jeho otec vůbec nesouhlasil. Jeho sannjás-guru, Ačjuta Prékša mu dal jméno Púrnapragja Tírtha. Jeho hluboké studium písem nemělo obdoby a byl plně přesvědčen o chybnosti advaitské interprertace Védánty. Byl inspirován, aby odhalil původní a čisté poznání Védánty, které učí o osobním teismu. Proslavil se svým hlubokým a průkopnickým výkladem písem, který je znám jako dvaita-dvaita-váda, neboli čistý dualismus.

Po zasvěcení Púrnapragja strávil nějaký čas v ášramu Ačjuta Pékšy, kde pečlivě studoval védántské komentáře mnoha áčárjů. Brzy ale jeho znalost písem, argumentu a odhodlání ustanovit personální teismus jako závěr Védánty přesáhla jeho gurua. Ačjuta Pékša ho proto učinil vedoucím svého ášramu. Púrnapragja také obdržel jméno Ánanda Tírtha. Púrnapragja začal trénovat své žáky, kázat závěry Védánty a porážel mnohé učence rozdílných filozofických škol včetně buddhistů, džinistů, impersonalistů, agnostiků, logiků a následovníků světských náboženství. Jeho úspěch v porážení oponujících stran jej inspirovalo, aby cestoval po jižní Indii, kde se pokusil rozšiřovat osobní teismus a oddanost Višnuovi. V té době již formuloval všechny detaily svého filozofického systému, ale zatím je nesepisoval. Jeho ostré kritizování Šankaráčárjovi monistické filozofie se setkávalo se silnou opozicí, ale nikdo jej nebyl schopen porazit. Ve Šrí Rangamu také vyjádřil určité nespokojení s Rámanudžovými závěry višištádvaita-vády, protože ve svých závěrech nešel dostatečně daleko, aby mohl zcela jasně odmítnout nebezpečnou spekulativní filozofii Šankaráčárji. Odhodlání mladého Madhváčárji sestavit své vlastní komentáře tímto stále zesilovalo. Poté, co završil svoji pouť po jižní Indii, rozhodl se cestovat po severní Indii. Jeho touha psát védántské komentáře stále narůstala, ale chtěl také získat požehnání samotného autora Védánty, Šríly Vjásadévy. Vydal se tedy na sever a pak dále do Himálaje. Vjásadéva je nesmrtelný, a ačkoli jej nelze vnímat očima smrtelníka, stále sídlí ve svém ášramu v Badarínáthu.

Po dlouhé cestě Madhváčárja nakonec dorazil do Anantamathu v Badarínáthu. Tam zůstal po sedm týdnů, postil se, pohroužil se do modliteb a devocionální meditace. S vnitřní inspirací se vydal ještě výš do Badarikášramu, kde je Vjásadévova poustevna. Tam se potkal s Vjásadévou a vysvětlil mu svůj komentář k Bhagavad-gítě, který Vjásadéva po vyslechnutí schválil. Poté, co diskutovali o védské literatuře, Madhváčárja proniknul do významu védských písem ještě hlouběji. V Badarikášramu zůstal po několik měsíců, dokud nesestavil svůj komentář k Bhagavad-gítě. Poté se vrátil do Anantamathu. V té době jeho společník Satja Tírtha celý komentář sepsal. Madhváčárja tehdy také napsal komentář k Védántě.

Rozloučil se s Badrínáthem a vydal se na dlouhou cestu zpět. Cestou potkával mnohé učence z rozličných filozofických škol. Putoval přes Bihar, Bengálsko, Orissu a Andhradéš. Když přišel do Gaňdžámy na břehu řeky Gódávarí, potkal dva význačné učence, Šóbhanu Bhattu a Svámího Šástrího, kteří byli znalí všech důležitých písem. Poté, co je přesvědčil o nadřazenosti své školy, stali se z nich jeho následovníci. Jsou známí jako Padmanábha Tírtha a Narahari Tírtha a představují hlavní áčárje Madhvovy školy v období po odchodu Madhváčárji z tohoto světa.

Když se vrátil do Udipí střetl se s Ačjuta Prékšou, který dříve odmítal jeho názory. Jejich vztah se nyní otočil a z gurua, který dříve následoval Šankarovu védántskou školu, se stal žák Madhváčárji. Madhváčárjovy komentáře k Bhagavad-gítě a Védántě se víc a víc rozšiřovaly a noví následovníci z celé Indie se k němu přidávali. Byli přitahováni jeho charismatickou osobností, neporazitelnou logikou, poznáním z písem a jeho inspirující vírou.

Když pobýval v Udipí, pravidelně se chodil koupat do oceánu. Jednoho dne seděl na pláži a byl pohroužený do myšlenek na Šrí Krišnu. Náhle spatřil loď. Měla nějaké problémy, tak jejímu kapitánovi pomohl bezpečně zakotvit u pobřeží. Kapitán lodi chtěl věnovat Madhváčárjovi nějaký dar. Věnoval mu proto velký kus tilaku (jemný jíl k malování příznivých znaků na tělo). Když mu ho předával, tilak se rozpadl na dvě části a odhalil opravdu velké Božstvo Krišny. Všichni byli udiveni, když v kusu jílu spatřili Božstvo. Pro Madhváčárju ale nebyly zázraky neobvyklé. Událost přijal jako Pánovu milost. Zkomponoval nádherné modlitby opěvující Krišnu a brzy poté Božstvo instalovali v chrámu v Udipí, kde zůstalo až do dnes. Božstvo bylo tak těžké, že ho stěží mohlo přenášet třicet mužů. Madhváčárja, který ale projevoval nadlidskou sílu (byl inkarnací Vájua) osobně přenesl toto Božstvo do Udipí.

Po svých úspěších v rodné vlasti se rozhodl, že se opět vypraví do severní Indie. Madváčárja a jeho žáci dorazili do Ganga Pradéše, kde zrovna docházelo k politickým sporům mezi hinduisty a muslimy. Na jedné straně řeky byli hindové a na druhé muslimové. Nikdo se ale neodvážil dostat na druhou stranu řeky. Ani tam nebyla k dispozici žádná loď. Madhváčárja se svými následovníky nicméně nedbal na muslimské vojáky, kteří na druhé straně bránili přechod přes řeku, a přeplaval ji. Na druhé straně je ale muslimové zatkli a Madhváčárju přivedli před muslimského krále. Madhváčárja s králem mluvil persky a nakonec pohovořil o devocionálním teismu. Krále Madhváčárjova osobnost i vnitřní čistota ovlivnila a obměkčila jeho srdce. Madhváčárja na něj udělal takový dojem, že mu chtěl věnovat půdu a peníze, ale Madhváčárja jeho nabídku pokorně odmítl.

Tam, kde k vyřešení situace nepomáhal rozum, Madhváčárja používal nadlidskou sílu. Jednou jeho společníka a sannjásího Satja Tírthu napadl rozzuřený tigr. Madhváčárja svého přítele beze strachu pohotově zachránil. Jindy když putovali nebezpečnou částí Indie, napadli je lupiči. Madhváčárja se s nimi ale hravě vypořádal. Madhváčárja pocházel z bráhmanské rodiny, jejíž rodová linie sahala až k samotnému Parašurámovi, inkarnaci Nejvyšší Osobnosti Božství. Byl vysoký, silný a mohutný. Jednou Madhváčárju vyzval muž jménem Kdaňdžari, o kterém se říkalo, že má sílu třiceti mužů. Madhváčárja položil na zem svůj palec u nohy a požádal Kadaňdžariho, aby ho zvedl. Kadaňdžarimu se nepodařilo pohnout ani Mahváčárjovým palcem. Madhváčárja byl obdařen všemi dvaatřiceti znaky velké osobnosti. Měl také hluboký a zvučný hlas a byl expertním zpěvákem. Dokázal i velice sladce recitovat verše ze Šrímad-Bhágavatamu.

Ze severní Indie se Madhváčárja opět vrátil na jih. Po Šankaráčárjovi byl druhým důležitým védántským áčárjou, který cestoval po Indii. Jeho kázání mělo dlouhotrvající efekt. Získal své žáky v mnoha zemích. Když se vrátil do Udipí, pohroužil se do literárních aktivit. Napsal komentáře k deseti hlavním Upanišadám, sepsal deset hlavních filozofických pojednáních (Daša-prakarana) a také dílo Anu-vjakhjanu. Napsal shrnutí k Mahábháratě nazývané Mókša-dharma a okomentoval i Šrímad-Bhágavatam.

Madhváčárjovo odevzdání Pánu a jeho nevídaná učenost z něj učinili obávaného a nenáviděného nepřítele následovníků Šankaráčárji, kterého považovali za jediného pravého védántistu. Použili mnoho způsobů k obtěžování a pronásledování následovníků Madhváčárji. Snažili se dokázat, že Madhváčárja nepochází z autorizované učednické posloupnosti, a nakonec vyzvali Madhváčárju k diskuzi. Šankarité zvolili za svého zástupce pandita a velice vzdělaného učence Pundaríku Purího, který byl proslaven svojí učeností a zkušenou argumentací. Madhváčárja jej ale pokořil. Ve srovnání s ním vypadal Pundaríka Purí jako chlapec ze školy před profesorem. S touhou po odplatě tento poražený pandita zosnoval ukradení dávných sanskritských písem z knihovny Šrípady Madhváčárji. Tyto knihy byly později získány zpět s pomocí krále Džajasimhy.

Jednou se Madhváčárja střetl s Trivikramou Panditem, nejpřednější autoritou na impersonální Védántu v Kumle. Po celodenním rozhovoru se panditovi nepodařilo Madhváčárju přemoci. I přesto se mu ale odmítl odevzdat. Debata pokračovala další den. Trivikrama Pandit využil veškeré své učenosti, moudrosti a argumentů ve snaze uvézt Madhváčárju do rozpaků. Úplně se tím vyčerpal, ale Madváčárju nezdolal. Tento boj pokračoval po patnáct dní. Trivikrama Pandit se postupně zbavil všech svých pochybností a přijal Madhváčárju za svého gurua. Madhváčárja mu nařídil, aby sepsal komentář. Tento komentář Trivikramy Pandita se jmenuje Tattva-pradípa. Po tomto rozhovoru přijal bratr Trivikramy Pandita a sedm dalších důležitých učenců od Madhváčárji sannjás. V Udipí tak vzniklo osm Madhvaitských chrámů.

V posledních letech svého života Madhváčárja napsal další komentáře písem jako například Njája-vivakarna, Karma-nirnaja a Krišnámrita-mahárnava. Jeho mise byla u konce. Rozšiřoval učení široko daleko, celý filozofický systém vysvětlit v nesčetných komentářích a vytrénoval mnoho následovníků, kteří mohli toto učení předávat dál. V Udipí ustanovil uctívání Krišny a udělil sannjás tolika výjimečným učencům a kazatelům, jako jsou Padmanábha Tírtha, Narahari Tírtha, Mádhava Tírtha a Akšóbhja Tírtha, kteří byli jeho nástupci v propagování filozofie čistého dualistického teismu. Z tohoto světa odešel ve věku 79 let po dokončení komentáře k Aitéréja Upanišadě.

Hlavní principy učení Šrí Madhváčárji souhlasí s učením Čaitanji Maháprabhua a byly shrnuty Baladévou Vidjabhúšanou v Praméja-ratnávalí.
Šrí Madhváčárja učil: 

1. Krišna, který je znám jako Hari, je Nejvyšší, Absolutní. 
   
2. Nejvyššího Pána je možné poznat prostřednictvím Véd. 
   
3. Hmotný svět je skutečný.
   
4. Džívy, neboli duše, se liší od Nejvyššího Pána.
   
5. Džívy jsou svojí povahou služebníci Nejvyššího Pána. 
   
6. Existují dvě kategorie džív: osvobozené a pod vlivem iluze. 
   
7. Osvobození znamená dosáhnout lotosových nohou Krišny, tedy obnovit svůj služebnický vztah s Nejvyšším Pánem. 
   
8. Tento vztah se rozvíjí z čisté oddané služby.
   
9. Pravdu je možné poznat pomocí přímého vnímání, dedukce a védské autority.