Hnutí Hare Krišna Česká republika

Další populární mýtus o reinkarnaci předpokládá, že jakmile duše jednou dosáhne lidské podoby, v dalším životě se vždy znovu vrátí do lidského těla a již nikdy se nepřevtělí do nižších druhů. Skutečně dostáváme možnost vtělit se opět jako lidé, ale také se můžeme vrátit jako psi, kočky, prasata nebo bytosti ještě nižších druhů. Duše nicméně bez ohledu na vyšší nebo nižší těla zůstává nezměněná. V každém případě druh těla, který člověk obdrží v dalším životě, bude určen typem vědomí, které vyvineme v tomto životě, a neměnnými zákony karmy. Bhagavad-gítá, nejzávažnější text pojednávající o reinkarnaci, vyslovený samotným Bohem, jasně prohlašuje, že „když někdo zemře pod vlivem kvality nevědomosti, narodí se v říši zvířat“. (Bg. 14.15) Pro názor „být člověkem jednou znamená být člověkem vždy“ neexistuje žádný vědecký důkaz, ani v písmech. Tento smyšlený názor je v rozporu se skutečnými principy reinkarnace, kterým rozumí a podle nichž se řídí miliony lidí již od nepaměti.

Smrt není bezbolestný přechod

Knihy, které líčí smrt růžovými barvami a ujišťují lidi o lidském zrození v příštím životě, jsou nebezpečně zavádějící. Tito autoři se pokoušejí vypodobnit smrt jako krásný, bezbolestný přechod, příležitost k osobnímu růstu a postup do nových a vyšších rozměrů vědomí a klidu.

Módní teoretici reinkarnace nás přesvědčují, že po krátkém období kosmické dřímoty budeme zažívat příjemný pocit plavání a vznášení, se kterým bude duše pomalu postupovat ke svému příštímu lidskému lůnu, kde v bezpečí před krutými vnějšími živly budeme pohodlně schoulení ležet až do doby, než nakonec vyjdeme ven a sami se vysvobodíme z úkrytu naší matky.

To sice zní báječně, ale tvrdou pravdou je, že zrození a smrt jsou odporné a trýznivé zážitky. Velký mudrc Kapila Muni vysvětluje své matce pravou povahu zážitků smrti: „V tomto chorobném stavu mu vnitřním tlakem vzduchu vylézají oči z důlků a jeho žlázy ucpává sliz. Má potíže s dýcháním a jeho výdechy a nádechy doprovází chroptění v hrdle… Umírá velice žalostně s velkými bolestmi a v bezvědomí.“ (Šrímad-Bhágavatam 3.30.16–18) Duše je tak navyklá na život v těle, že z něj musí být v okamžiku smrti násilně vytržena přírodními zákony. Tak jako nikdo nechce být násilně vystěhován ze svého domova, duše přirozeně klade odpor proti vystěhování z fyzického těla. I nejmenší hmyz předvádí v ohrožení života ty nejpozoruhodnější schopnosti a způsoby, jak se vyhnout smrti. Ale jako je pro všechny živé bytosti nevyhnutelná smrt, jsou nevyhnutelné i strach a bolest s ní spojené.

Védské spisy nás učí, že jen seberealizované, osvobozené duše mají sílu prožít smrt bez úzkosti. Je to možné proto, že vysoce pokročilé osobnosti jsou plně odpoutané od svých dočasných těl a mají neochvějné poznání, že jsou duše s věčnou, nehmotnou existencí, nezávislé na hmotných tělech. Tyto velké duše setrvávají v duchovní blaženosti, ze které je nemohou vytrhnout ani tělesné bolesti a změny, které doprovázejí umírání.

Ale narodit se v hmotném světě také není žádný piknik. Celé měsíce leží lidské embryo zkroucené v temnotě lůna a krutě trpí žárem trávicího ohně matky, neustálými otřesy a tlakem v těsném prostoru lůna. Tento tělesný obal neustále ohýbá záda dítěte jako luk. Navíc je nenarozené dítě v břišní dutině trýzněno hladem a žízní a neustálým kousáním hladových červů. Porod je tak mučivý, prohlašují Védy, že zcela vymazává všechny vzpomínky na minulý život, který si člověk do té doby zachoval.

Védské texty vysvětlují, že zrození v lidské podobě je velmi vzácné. Jinými slovy většina živých bytostí v hmotném světě přijímá jiné podoby než lidské. K tomu dochází, když duše zanedbá smysl lidského života, tedy seberealizaci, a zaplete se do zvířecích tužeb. Její další zrození se pak musí odehrát ve zvířecí nebo ještě nějaké nižší říši. Teorie o reinkarnaci popisované populární literaturou by měl člověk vnímat takové, jaké jsou – jako nepodložené názory, domněnky, předpoklady a pouhé spekulace.

Tento fyzický vesmír ovládají určité zákony. Další zákony ovládají jemnohmotný vesmír a mezi ně patří i zákony o reinkarnaci duše a karmě. Tyto subtilní, ale přísné zákony přírody popisuje Bhagavad-gítá a stovky dalších védských spisů. Nevznikly náhodně, ale působí pod dohledem nejvyššího vládce, Šrí Krišny, který v Gítě (9.11) potvrzuje: „Tato hmotná příroda jedná pod Mým dohledem… jejím působením je tento projev znovu a znovu tvořen a ničen.“ Módní názory o reinkarnaci mohou být zábavné a poutavé, ale naše vlastní osudy jsou příliš důležité, než abychom mohli vkládat svou víru do neopodstatněných, hrubě zjednodušených, nepřesných a zavádějících spekulací, ač vypadají sebelákavěji.

Védské spisy na druhou stranu již po tisíce let poskytují praktické, srozumitelné a užitečné poznání o nauce o reinkarnaci. Tato moudrost umožňuje inteligentnímu člověku, aby se postupně přibližoval stále vyšším stavům vědomí a nakonec se úplně vysvobodil z nekonečného koloběhu rození a umírání. To je skutečný cíl lidského života.