Hnutí Hare Krišna Česká republika

V tomto článku se budeme se zabývat otázkou, zdali život mohl vzniknout z chemikálií. V moderní biologii je velice rozšířen názor, že vše vzniká pouze z hmoty – život není nic jiného než hmota. Budeme-li pátrat po původu této teorie v rámci vědních oborů, vystopujeme, že byla původně převzata od fyziků. V době, kdy se věda teprve začala rozvíjet, fyzikové popisovali pozorované jevy docela uspokojujícím způsobem. Můžeme konstatovat, že tento fyzikální přístup do praxe úspěšně zavedl Izák Newton. Fyzika se stala vzorem pro celou vědu a lidé začali přijímat vysvětlování jevů pomocí fyzikálních zákonů jako zcela vědecké a také jako jediné správné. Popis těchto zákonů se stal cílem samotné vědy. Biologové, kteří se snaží vysvětlit, co je život, tento přístup postupně převzali. Po mnoho let usilovali o vysvětlení fenoménu života fyzikálními způsoby. Mezitím však fyzika prošla určitým vývojem, což může být z pohledu biologů trochu znepokojující, protože v posledních letech někteří fyzikové docházejí k závěru, že máme-li porozumět hmotě, musíme začít brát v úvahu vědomí. Nyní mám na mysli kvantovou mechaniku. Prohlašují to takoví vědci jako Schrödinger, Heisenberg apod. Abychom porozuměli hmotě, musíme brát v úvahu vědomí, které ale nemá fyzikální charakter.

Jeden biochemik z Yalovy univerzity, Harold Morowitz, si povšiml, že biologové redukují život na hmotu a fyzikové zase redukují hmotu na vědomí. Ve skutečnosti se tímto uzavíráme do kruhu. Psychologové studují vědomí a říkají, že vědomí můžeme porozumět studiem neuronů, a biologové, zvláště biochemici, říkají, že životu porozumíme prostřednictvím chemických zákonitostí. Chemikové pak prohlašují, že chemii porozumíme fyzikální interpretací. A fyzikové v celém výzkumu nakonec docházejí k závěru, že hmotě porozumíme chápáním vědomí. Tak se naše vědecké bádání uzavírá do úplného okruhu. Je ale nutné podotknout, že takto uvažují jen někteří fyzikové. Ostatní tuto úvahu kategoricky zamítají jako nesmyslnou. Na poli fyziky totiž dochází k rozporům.

Podívejme se nyní, co říkají biologové o životě. Ve svém výzkumu vycházejí z chemie. Životní pochody vysvětlují chemickými procesy. Chemie je založená na atomech, které se vyznačují specifickými vlastnostmi. Atomy se mohou spojovat do různých typů molekul. Abychom si přiblížili principy uspořádávání molekul, můžeme použít příklad stavebnice, například lego. (Pozn. překl.: V angl. originálu je použit příklad „tinkertoy“ – druh stavebnice.) Každá stavební kostka má výstupky, které pasují do jiné kostičky. Vzájemným spojováním můžete postavit různé objekty. Když vezmete tyto stavební kostky a začnete je náhodným způsobem spojovat, získáte určité tvary. Kostky se spojují pod danými úhly, a tak se zdá, že vznikají pozoruhodné struktury! Kdybychom takto pokračovali ve spojování po milióny let, zajisté bychom získali šestimetrový model mrakodrapu. Za krátkou dobu vznikne určitý systém, a proto za delší dobu musí vzniknout mnohem komplikovanější systém. To je logické. Nebo se snad mýlím?

Stavební kostky jsou navrženy tak, aby umožňovaly spojování v určitých úhlech, a to vytváří při spojování základní tvary. Jenže mrakodrap není vytvořen pouze z takovýchto omezených struktur. K vytvoření mrakodrapu potřebujete vnější design. Když máte před sebou puzzle, které je vytvořené z odlišných dílků, můžete jej za určitou dobu složit pouze náhodným zkoušením dílků, zdali k sobě pasují. Tyto dílky se mohou pojit s okolními jen jediným možným způsobem. Ale lego takto koncipováno není. Jednotlivé díly stavebnice do sebe nepasují jen jediným možným způsobem tak, aby nakonec vytvořili model mrakodrapu.

Ilustrovaný princip teď uplatníme na život. V oblasti výzkumu vzniku života existuje jeden slavný experiment, který provedl Stanley Miller. Snažil se napodobit předpokládané události, které vedly ke vzniku života na zemi. Ve svém pokusu použil metan, amoniak, vodu a vodík. Vše umístil do velké nádoby a vystavil elektrickým výbojům. Postupně se v nádobě začaly vytvářet nahnědlé shluky. Po chemické analýze zjistil, že se jedná o aminokyseliny. Existuje dvacet dva druhů aminokyselin, ze kterých jsou utvořeny proteiny. Proteiny patří v těle k velice důležitým látkám. Vědci si ihned začali myslet, že život může vzniknout z pouhého náhodného uspořádání molekul v prvotní polévce. Podle jejich teorie se kondenzací plynných mračen utvořila planeta Země, na které před několika miliardami let v prvotní polévce vznikl život. Ale na tomto procesu není nic překvapivého. Když v chemickém prostředí máte amoniak, metan apod., tak díky daným strukturám atomů a možným způsobům slučování, které atomy vykazují, vzniknou právě takovéto složitější struktury. Stejně jako když náhodně spojujete kostky ze stavebnice, dostanete struktury, které jsou již stanoveny samotnými díly stavebnice. Ale jestliže má vzniknout něco jako buňka, to je úplně něco jiného. Buňka má velice komplikovanou strukturu. Například bakterie, když se na ni budeme dívat jako na stroj, je mnohem komplikovanější než to, co lidé vůbec kdy sestrojili. Ani nemůžeme zcela porozumět tomu, jak je buňka komplikovaná. Když si vezmeme za příklad ten nejdokonalejší počítač moderní doby, v porovnání s jednoduchou bakterií není ničím.

V buňce najdeme různé organely: buněčné jádro, endoplazmatické retikulum, golgiho komplex atd. Lidé se na tyto struktury dívají mikroskopy již mnoho let. Čím se na buňku díváte detailněji, tím je složitější. Stejně jako když se díváte na nějaký stroj. Z dálky to může vypadat jako pouhá hromada železa, ale když přijdete blíže, uvidíte, jak je to propracovaný stroj. Když se díváte na stroje vyrobené lidmi detailněji a detailněji, postupně se dostáváte až k jednolité struktuře materiálu, ze kterého byly vyrobeny. Podíváte-li se na počítač, vidíte stále komplikovanou strukturu, i když se zaměříte mikroskopem přímo na procesor. Ale pod elektronovým mikroskopem procesor vypadá pouze jako hrubá jednoduchá součástka. Už nevidíte komplikovanou strukturu různých drah, ale přímo materiál, ze kterého je mikroprocesor vyroben. Na úrovni molekul se složitost počítačů vytrácí. Když se ale podíváme na buňku, třeba na buněčnou stěnu, spatříme komplikovanou strukturu i na úrovni molekul. Navíc buňka roste, takže i buněčná stěna se tomu musí přizpůsobovat. Navíc specifické molekuly uvnitř buňky plní důležité životní funkce.

Zmiňme se v krátkosti o DNA. Jedná se o velice dlouhý řetězec, který je tvořen čtyřmi odlišnými články. Tyto čtyři články se různě kombinují a uchovávají buněčnou informaci. V této DNA jsou milióny článků a tento řetězec je velice komplikovaným způsobem složen v buňce. Když bychom natáhli DNA obsaženou v bakterii, výsledný řetězec by byl několik tisíckrát delší než samotná bakterie. Když se bakterie množí, musí vytvořit přesnou kopii této DNA. Tento proces je velice zajímavý. Protože nakonec získáte dva neuvěřitelně dlouhé úplně stejné řetězce natěsnané v tak malém prostoru. Představte si, že máte něco tisíckrát většího než je daný malý rozměr, a to navíc musíte v tak nepatrném prostoru podélně rozdělit na dvě části. Snadno se vše zamotá dohromady. Buňka pomocí určitého enzymu seká malé části původní DNA (nikdo ve skutečnosti úplně přesně neví, jak k tomu dochází), zároveň si hlídá, aby se konce odseknuté části neotočily, a postupně vytváří nový řetězec. Byli by lidé schopni zkonstruovat takový stroj? Asi by to bylo velice obtížné. V buňce tuto velice komplikovanou operaci provádí jedna molekula (protein). Buňky se dokáží také velice rychle reprodukovat. Můžete se snažit bakterie zabíjet, ale dokud nezničíte i tu poslední, velice rychle se znovu rozmnoží. Bez tohoto komplikovaného mechanismu se bakterie ani nemůže reprodukovat.

V první řadě, jak bakterie vyvinuly tento celý mechanismus? Bez něj buňka jenom zemře. Bez reprodukce není možná evoluce. Mohli byste samozřejmě namítat, že prvotní bakterie měly jiný, jednodušší reprodukční systém. V 50. letech lidé přišli s myšlenkou, že zkonstruují stroje, které budou vytvářet své kopie. Jenom popis takového stroje zabíral celou knihu. Pak ještě musíte vyřešit problém, jak to zařídit, aby se sám zdokonaloval.

Organické objekty vypadají jednoduše pouze z větší vzdálenosti. Na úrovni molekul se ale jedná o velice komplikovaná zařízení. Ve střevech například žije bakterie E. Coli. Vypadá jako válec a je velice jednoduchá. Na konci těla má bičík, kterým se pohybuje. Když se podíváte na její strukturu elektronovým mikroskopem, uvidíte, že se bičík otáčí pomocí zařízení, které vypadá jako elektromotor. Toto zařízení má osu a určité otočné diskové části se zpětným chodem, které jsou zabudované do buněčné stěny.

Motorek bakterie E. coli

Bakterie vykazují známky jednoduché inteligence, protože se pohybují k chemikáliím, které jim vyhovují a vzdalují se od chemikálií, které jsou pro ně nevhodné. Existují bakterie, které tento bičík nemají. Jak se z takové bakterie bez bičíku stane bakterie s bičíkem? Evolucí? Náhodnou genetickou mutací? Dejme tomu že ano. V buňce je DNA, která specifikuje všechny proteiny a složky buňky. Buňka, která má tento „motor“, produkuje určité proteiny, které se do takového zařízení seskupí. Jen tento proces je úžasný. A jak by se to mohlo stát náhodou? Říkáte, že postupnými kroky? Ale jaké jsou tyto kroky? Evolucionisté říkají, že stejně jako nějaká bakterie vyvinula motor pro pohybování bičíkem, tak i jiná bakterie se evolucí vyvinula nakonec v člověka. Měli bychom přijmout toto vysvětlení? Potřebujeme k tomu ale důkaz. Vědci by měli alespoň ukázat jednotlivé evoluční kroky alespoň v tak jednoduchém případě, jako je vyvinutí motůrku u bakterie E. coli.

Jenže v tomto případě existují zásadní důvody, proč se motůrek nemohl vyvinout postupně. Motor nejprve musí mít osu, okolo které se bude otáčet. Poté potřebujete určité disky, ale ne ledajaké. Když se podíváte na elektromotor, tvoří ho měděné spirály, magnety atd. Když do zařízení pustíte proud, roztočí se. U naší bakterie zařízení připomíná turbínu, skrze kterou pod tlakem procházejí molekuly a roztáčí lopatky. Lopatky musí být konstruovány pod určitým úhlem. Musíte mít také nějaké zařízení, které rozproudí molekuly procházející turbínkou. Nejenom, že potřebujete osu a disk s lopatkami, ale také proudící molekuly. Pokud jen jedinou věc vyřadíte, motor nebude fungovat. I když máte všechny tyto komponenty, bez bičíku je celé zařízení na nic. Jen otáčet něčím bez užitku není pro bakterii strategické, ztrácí pouze energii, a to může být v boji o přežití osudné. Zkuste konstruovat stroje způsobem, že začínáte prakticky z ničeho a stroj postupně zdokonalujete a v každé fázi musí vše dokonale fungovat. To je nemožné, ať už to bude rádio, počítač, automobil nebo cokoli jiného. Když konstruujete nějaké stroje, při změně určité části musíte často najednou zaměnit i další části, se kterými je ta vylepšená část provázaná. Když v natahovacích hodinkách změníte jedno ozubené kolečko, musíte vyměnit i spoustu dalších.

Dalším problémem jsou časové rozestupy mezi jednotlivými mutacemi. Jestliže v určitém zařízení v buňce potřebujete 100 součástí a každá součást se s desetiprocentní pravděpodobností vyvine při mutacích, které probíhají každých 10 minut při dělení buňky, potom dobu, za kterou se toto zařízení mutacemi vyvine je rovna 10¹⁰⁰ minut. Celý problém se nesčítá, ale násobí. Nějakých odhadovaných 20 miliard let existence vesmíru by na vyvinutí tohoto zařízení zdaleka nestačilo.

Doposud jsme hovořili pouze o negativech, ale jakou pozitivní alternativu nabízíme my? Náš návrh je, že za konstrukcí těchto biologických strojů stojí inteligence. Když lidé vymýšlejí stroje, používají inteligenci. Nejprve uvažují o samotném návrhu, o funkci stroje, jeho detailní konstrukci. Vypracují také postup, jak ho zhotovit. Podobně biologické stroje konstruuje vyšší inteligence. A tato inteligence tu musela být ještě dříve, než se objevilo cokoli fyzikálního. Tedy ta inteligence musí mít nehmotnou povahu. Abychom skutečně porozuměli životu, musíme uznat existenci nefyzikální inteligence. Musíme se podívat za hranice hmoty. Bohu neporozumíme pouze studiem hmotných elementů. Bůh se nám ale může vyjevit, pokud s ním budeme spolupracovat. Krišna říká v Bhagavad-gítě: „Každého odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdává.“ Jenže vědci ze svého zkoumání Boha odstranili.

(Z cyklu přednášek Sadaputy dáse na témata časopisu „The Origins“.)