České vydání knihy „Skrytá historie lidstva“ a samotná návštěva Michaela Crema v České republice v listopadu 2001 způsobila velký rozruch zejména v kruhu českých Darwinistů. M. Cremo během jednoho týdne vystoupil čtyřikrát v české televizi, přednášel na Karlově univerzitě a několika dalších školách. Byla uspořádána tisková konference a objevilo se také několik novinových článků a recenzí na tuto knihu. Pro zajímavost vám přinášíme kritickou recenzi od Doc. RNDr. Václava Vančaty, CSc. (antropolog a primatolog) a následnou odpověď M. Crema.

Stránky autora knihy: www.mcremo.com

Kniha „Skrytá historie lidstva" je čiré šarlatánství

Když jsem přečetl knihu Skrytá historie lidstva Američanů Crema a Thompsona, vzpomněl jsem se na pohádku, jak pejsek s kočičkou pekli dort. Jenže ve srovnání s autory knihy byli pejsek a kočička naprostí břídilové. Kniha se totiž tváří jako přísné vědecké dílo, které prokazuje, že anatomicky moderní, tedy současný člověk existuje už desítky a možná i stovky milionů let. To ovšem podle autorů knihy „ortodoxní věda“ záměrně tají. Autoři sice nevysvětlují, co míní výrazem „ortodoxní věda“, zato tvrdí, že existují závažné a nevyvratitelné důkazy o existenci člověka dávno před tím, než ji tato věda vůbec připouští.

Bojovníci za pravdu versus povrchní badatelé

Čtenář je zasypáván množstvím historických faktů a okolností, ale skutečnou pozornost věnují autoři jen těm, které podporují základní myšlenku knihy. Pokud tam takové důkazy nejsou, pak si je autoři vydedukují například za pomoci argumentů: „někteří současní specialisté nevylučují“ nebo „tyto artefakty mohl vytvořit i člověk současného typu“. U archeologických dokladů mne na první pohled zaráží způsob jejich předkládání. Drtivá většina „důkazů“ pochází z minulého století, a to vesměs z nalezišť, která by geologové označili jako problémová. Jde především o štěrky, písky a jeskyně. Jen laik se může domnívat, že když alespoň jeden geolog určí vrstvu jako třetihorní, že o tom nemůže být pochyb. Ti, kteří nalézají anomální artefakty, jsou podle autorů hrdinové, bojovníci za pravdu. Ten, kdo jim oponuje, je buď padouch, nebo diletant, v nejlepším případě povrchní badatel. Autoři knihy se vyhýbají absolutnímu, tedy fyzikálnímu a geofyzikálnímu, datování anomálních nálezů jak čert svěcené vodě. Pokud se o nich zmiňují, pak zdůrazňují, že tyto metody jsou nepřesné a nálezy jsou kontaminované. Zapomínají však také sdělit, že tyto „nepřesné“ metody absolutního datování nejsou sice úplně spolehlivé, neboli přesnost určení stáří nálezu se „zhoršuje“ ze stovek na tisíce let, ale základní informace se tak v podstatě vůbec nemění. Jaký rozdíl hraje tisíc let v evoluci člověka? Téměř žádný. Zde snad ještě nejde o záměrnou manipulaci čtenářem, diletanství může plynout i z toho, že autoři vůbec nesledují současnou archeologickou literaturu. Seznam použité literatury to jasně dokazuje. V knize jsou totiž předkládány dva typy důkazů. První dokazují existenci moderního člověka v pliocénu a dříve, tedy nálezy starší dvou miliónů let. Takové důkazy jsou v současné době většinou mimo diskusi – jsou buď neprokazatelné, nebo zjevně chybné. Druhý typ důkazů svědčí o tom, že autoři jsou zjevně nedotčeni biologickým vzděláním. Píší například jako o prokázaném faktu o kultuře Homo erektus (nebo dokonce anatomicky moderního člověka) v Jižní Americe ve středním pleistocénu (tedy před 600 až 100 tisíci lety). I kdyby bylo datování takových nálezů správné, nic to nemění na současném schématu lidské evoluce. Současné nálezy například prokazují migrace Homo erektus do západní Asie (Gruzie) před 1,5 milionu let, a zřejmě i do jihovýchodní Asie, ke které došlo zhruba ve stejné době. Takže migrace Homo erektus do Ameriky není teoreticky vyloučena, i když ji zatím považujeme za málo pravděpodobnou. Důkazy z oblasti paleoantropologie mne, jako odborníka, zcela rozčarovaly. Buď jde o pětkrát ohřívanou ředěnou polévku, nebo ještě častěji o “placebo“ doklady. Knize neprospějí ani neuškodí. Autoři přitom volí zcela stejný postup jako u dokladů archeologických. Tedy absolutní datování a jakákoli smysluplná diskuze je tabu.

Koncepce? Moc velký luxus!

Druhá část knihy, nesoucí název „Přijaté důkazy“, je velmi nekvalitní kompilát, který se úspěšně vyhýbá jakékoli koncepci i novým důkazům o evoluci člověka. Mimo jiné v ní autoři účelově a nekvalifikovaně manipulují s fakty a interpretacemi. A ještě pár slov k pěti závěrečným bodům na straně 288:

1) Neexistují žádné důkazy o existenci anatomicky moderního člověka v pliocénu a raném pleistocénu, ani v Africe a ani na jiném kontinentu.
2) Konvenční obrázek australopithéka jako člověku velice podobného tvora již nikdo nezastává, věda je už dál.
3) Statut předků člověka, jak australopithéků, tak všech lidských druhů, je tak jasný, jak to věda a její současné poznatky dovolují. Milford Wolpoff a jeho kolegové se dokonce domnívají, že Homo erektus je jen poddruh Homo sapiens.
4) Statut prvního lidského duhu, Homo habilis (případně Homo rudolfensis), byl vždycky sporný. Jde totiž buď o přechodovou fázi od australopithéků k člověku, nebo možná o jeden z lidských druhů, které vznikly a vymřely bez potomků.
5) Po přečtení knihy jsem skálopevně přesvědčen, že neexistují žádné důkazy, které by svědčily o tom, že by anatomicky moderní lidé žili spolu s primáty po desítky milionů let. A nesouhlasil bych, ani kdyby byli autoři v časové škále skromnější. K doložení posledního tvrzení autoři většinou používají doklady z oblasti archeologie. Jejich tvrzení mi připomínají škleb bez kočky – šklíby z Alenky v říši divů. Tedy nástroje bez člověka, však on se odněkud vynoří. Autoři ve svou tezi prostě věří a v zásadě, tak jako mnozí jiní vlastně žádné doklady nepotřebují.

Kniha vykazuje celou řadu znaků typických pro šarlatánství. Proto čtenářům doporučuji podobné knize se vyhnout. Nemá totiž ani romantické kouzlo denikenovských fikcí o návštěvě mimozemšťanů. Naopak zneužívá toho, že většina čtenářů nemá patřičné znalosti, aby si vytvořila svoje vlastní kritické stanovisko.

Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc.,
antropolog a primatolog.

Příšery ve skříni?

Michael Cremo

Dr. Václav Vančata mi připomíná otce, jenž se snaží zastrašit své dítě tím, že mu říká: „Ve skříni je příšera, a proto se neopovažuj dveře otvírat, nebo tě sní.“ Dr. Vančata se jako představitel ortodoxní vědy snaží české čtenáře vystrašit, aby mou knihu Skrytá historie lidstva neotvírali. Varuje je, že pokud tak přes jeho otcovské varování učiní, budou napadeni příšerou „čistého šarlatánství“. Inteligentní dítě by samozřejmě mohlo jít a skříň otevřít, aby nahlédlo, zdali tam vůbec nějaká příšera je. Věřím, že český čtenář nebude příběhy o obludách Dr. Vančaty zastrašen a bude natolik odvážný, aby moji knihu otevřel a sám se podíval, co je uvnitř.

Měli bychom také vědět, že Dr. Vančata nepředstavuje názor všech učenců a vědců. Skrytá historie lidstva (v původní anglické verzi „Zakázaná archeologie“) podstoupila recenzi v mnoha slavných vědeckých žurnálech, zaměřených na téma archeologie a historie vědy. Vědní historikové Jo Wodak a David Oldroyd se v dlouhém recenzním článku v „Sociálních studiích vědy“ vyjadřují, že tato kniha je hodnotným příspěvkem na poli paleontropologické literatury, jelikož „historické údaje… V této knize nebyly dosud tak značně rozebrány“ a kniha upozorňuje na „nejistá tvrzení ohledně vědeckých skutečností“. Archeoložka Maryléne Pathou-Mathis v „L´Anthropologie“ píše: „M. Cremo a R. Thompson napsali skutečně provokativní dílo, které vznáší otázku vlivu dominantních idejí určitého období na vědecký výzkum. Ty pak badatele nutí, aby se při analýze orientoval podle představ daných vědeckou obcí.“ a nakonec uzavírá: „Dokumentární hodnotu této práce nelze přehlédnout.“ Podobně archeolog Tim Murray v “Britském žurnálu vědní historie“ o této knize říká: „Historikovi archeologie jistě poskytne potřebný materiál k případovým studiím historie a sociologie vědeckého poznání, kterých se dá využít v archeologických diskuzích o tom, jak popsat gnozeologii vlastní disciplíny.“ Dále jsem každoročně zván do vědeckých společností, na univerzity a pravidelné profesionální konference archeologů a historiků vědy z celého světa. Vybraná pojednání, založená na mé knize, byla otištěna v odborné literatuře. Hrubé zamítnutí této knihy, a tudíž i práce, kterou zastupuje, Dr. Vančatou, jako čistého šarlatánství, tedy není ve světě vědy sdíleno každým.

Dr. Vančata si stýská, že mnoho případů, jež jsou v knize popsány (a které protiřečí současným teoriím o původu lidstva), pochází z rané historie archeologie. Pokud však nahlédnete do kterékoli ortodoxní archeologické učebnice, jistě najdete mnoho případů, které pochází z rané archeologické historie. Například objev neandrtálského člověka (1856), člověka z Jávy (1893), pekingského člověka (1929) a mnoho dalších pochází z počátku dvacátého století. Na ty si však nestěžuje. Když ale objev protiřečí jeho názorům, najednou začne být alergický na „staré“ důkazy. Divím se, kde Dr. Vančata bere své podivné nápady, že by všechny vědecké důkazy před půlnocí na 1.1. 2000 musely být zamítnuty? To je pošetilý návrh. Galileo bádal v 17. století, Newton v 18. a Einstein se svojí teorií relativity přišel na počátku 20. století. Přesto je jejich příspěvek dodnes přijímán.

v každém případě mnoho příkladů, které v knize vzpomínám, pochází z mnohem mladší archeologické historie. Rád slyším, že Dr. Vančata se mnou souhlasí v tom, že příliš zlidštěné popisy Australopithéka a Homo habilis, které můžeme stále vidět v muzeích a učebnicích, jsou chybné. Nevadí mi tolik ani to, že Dr. Vančata nesouhlasí s žádným z důkazů o dávném původu lidstva, které jsem v Skryté historii lidstva zachytil. Mám však značné námitky k jeho označování mé knihy jako šarlatánství. Dr. Vančata ve své opovržlivé recenzi dokázal sám sebe zesměšnit víc, než mou knihu. Jsem připraven kdykoli to bude možné přijet do Prahy a otevřeně s Dr. Vančatou diskutovat o skutečné podstatě knihy. Předem však tvrdím, že se bude obávat výzvu přijmout.