Védská písma (šástry) zjevil Bhagaván Šrí Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, po stvoření vesmíru různým polobohům a mudrcům. Ti je potom ústně předávali svým následovníkům, a vytvářeli tak posloupnosti učitelů a žáků zvané parampary. Šástry tak žily v paměti nesčetných generací.V neustále se opakujícím cyklu čtyř vesmírných věků (jug) je Kali-juga posledním a nejpokleslejším z nich. Tento věk, ve kterém nyní žijeme, začal před 5000 lety, kdy šástry poprvé dostaly písemnou podobu díky mudrci Krišnovi Dvaipáyanovi Vyásovi. Předvídal totiž celkový úpadek v tomto věku Kali včetně úbytku lidské paměti a chtěl je zachovat pro dobro lidstva.
Materiálem, na který se tradičně psalo, byly palmové listy. Jejich trvanlivost však v prostředí Indie nepřekračuje 500 let. Šástry se tedy musely opisovat, přičemž neustálé používání (například při obřadech) spojené s memorováním a vzájemnou kontrolou v rámci systému guru-šástra-sádhu jim zaručilo nezměněnou podobu. To je dobře vidět na příkladu Bhagavad-gíty, která se v celé Indii dochovala jen ve dvou verzích – se 700 a 701 veršem. Tento rozdíl vzniká pouze tím, zda jsou verše 13.1–2 sloučeny do jednoho nebo ne. Samotný text obou verzí je totožný. Původním jazykem védských písem je sanskrit. Ten však byl převážně jazykem učenců, tak jako dříve v Evropě latina, a písma tak zůstala mimo Indii po dlouhou dobu v podstatě neznámá. Až v osmnáctém století Bhagavad-gítá a některé Upanišady a Purány vzbudily poprvé pozornost západních intelektuálů díky překladům z pera prvních indologů.
Zřejmě prvním, kdo se v moderní historii vaišnavismu zhostil úkolu představit vaišnavská písma světu v angličtině, byl áčárja Bhaktivinóda Thákura (1838–1914). „Čaitanja Maháprabhu: His life and precepts“ byla první anglicky psaná malá kniha, kterou roku 1896 poslal na několik západních univerzit, včetně McGillovy univerzity v Kanadě.
Na tomto úsilí pokračoval jeho syn a velmi vlivný kazatel, Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura (1874–1937), který v roce 1931 otevřel Thákura-Bhaktivinóda Institute v západobengálském Májápuru, první střední školu s výukou v angličtině založenou na filozofii gaudíja-vaišnavismu. V angličtině také vydával překlady významných vaišnavských děl a časopis Harmonist. Navíc poslal několik svých žáků kázat učení Šrí Čaitanji do Evropy. Výsledky však nesplnily jeho očekávání.