Ovládání smyslů a mysli

Čistá duše jedná s hmotnou myslí a inteligencí. Pokud je naše mysl a inteligence zapletena ve smyslovém požitku, pak naše provádění jógy nepřinese kýžený výsledek. Dočasně nebo vnějšně můžeme dodržovat určitá usměrnění, ale nakonec nás touhy po smyslovém požitku donutí žádosti mysli a smyslů uspokojit. Je chybné si myslet, že cvičení ásan pro odstranění nadbytečného tuku nebo pro zdraví, je metodou duchovní seberealizace. Bez vyšší inteligence nám taková cvičení nepomohou pokročit k duchovní dokonalosti. Šrí Krišna říká v Bhagavad-gítě (3.6): „Ten, kdo drží na uzdě své činné smysly, ale myslí dlí u smyslového požitku, klame sám sebe a je nazýván pokrytcem.“ Bez mentální, intelektuální a duchoví disciplíny dokonce i lepší zdraví získané fyzickým cvičením nebude dlouho trvat, stejně jako rozbitý hrnec v sobě neudrží vodu. Vyšší inteligence slouží k tomu, aby zaměstnala smysly a mysl ve službě Šrí Krišnovi. Abychom se zbavili hmotného vědomí, je ovládání jazyka a genitálií to nejzákladnější. To, co jíme, je určeno našimi chutěmi, a naše pojetí sexu se vytváří podle toho, čemu nasloucháme a o čem hovoříme. Šrí Krišna nám radí, abychom ovládali jazyk jedením jídla, které Mu bylo obětováno, a také hovořením o Krišna-kathá (neboli o tématech spojených s Nejvyšším Pánem) a správnému naslouchání.

Šríla Prabhupáda ve výkladu ke sloce z Bhagavad-gíty 6.13–14 vysvětluje osvobození od sexuální touhy následovně: „V pravidlech celibátu, které sepsal velký mudrc Jagjavalkja stojí: ‚Slib brahmačarji má živé bytosti pomoci úplně se zdržet sexuálních projevů v činech, slovech a mysli – vždy, všude a za všech okolností.‘ Nikdo nemůže provádět pravou jógu tím, že se bude oddávat sexu. Brahmačarja se proto učí již od dětství, kdy člověk ještě nic o pohlavním životě neví. Chlapci jdou v pěti letech do gurukuly neboli na místo, kde žije duchovní učitel, pod jehož vedením se učí přísné disciplíně života brahmačárích. Bez této průpravy nemůže nikdo dosáhnout pokroku v žádné józe, ať už je to dhjána, gjána nebo bhakti. Ten, kdo se však řídí védskými zásadami manželského života a má pohlavní styk pouze se svou ženou (a to usměrněný), je rovněž nazýván brahmačárí. Takový zdrženlivý hospodář-brahmačárí může být přijat do školy bhakti. Školy gjány a dhjány ovšem tyto brahmačárí nepřijímají a vyžadují naprostou zdrženlivost, bez kompromisu. Škola bhakti dovoluje hospodáři-brahmačárímu usměrněný pohlavní život, protože bhakti-jóga má takovou moc, že oddaný zaměstnaný touto službou na vyšší úrovni – službou Pánu – přirozeně ztrácí zájem o sex. V Bhagavad-gítě 2.59 čteme:


višajá vinivartanté niráhárasja déhinah
rasa-vardžam rasó ’pj asja param drištvá nivartaté


Zatímco jiní se musí od smyslového požitku násilím odvracet, oddaný Pána od něho upouští přirozeně, jelikož poznal vyšší chuť. Nikdo jiný než oddaný o této vyšší chuti nic neví.

Pro toho, kdo přímo neslouží Pánu, je doporučeno, aby usměrnil smyslovou činnost: „Ó Ardžuno, nikdo se nemůže stát jógím, pokud se přejídá nebo jí příliš málo, spí přespříliš nebo naopak spí nedostatečně. Ten, kdo je umírněný v přijímání potravy, spaní, aktivním odpočinku a práci, může prováděním jógy dosáhnout úlevy od všech hmotných strastí.“ (Bhagavad-gítá 6.16.-17).

Z konečného pohledu ale tajemstvím úspěchu jakékoli jógové praxe je získání vyšší chuti. Všichni hledají štěstí, protože štěstí patří k přirozenosti duše. Takové štěstí, které není ničím jiným než neusměrněným požitkem hmotných smyslů a mysli nás jen zaplete do následných bolestných reakcí. Smyslový požitek je omezený a dočasný. Nemůžeme si ho užívat neustále, ale po určité době se ho musíme vzdát. Ale když dosáhneme duchovní úrovně, štěstí nabude věčnosti a neomezenosti – rasámrita sindhu.

Začátečníci v józe nemohou očekávat, že praktikování usměrnění jamy a nijamy bude jen radostné. Lze uvést příklad člověka, který onemocněl žloutenkou. Nikdy nebude moci vychutnat sladkost cukrkandlu, bude si naopak myslet, že je hořký. Nicméně jedním ze způsobů, jak vyléčit tuto žloutenku, je pravidelné užívání právě tohoto cukrkandlu. Když se vyléčí, cukrkandl mu bude opět chutnat sladce. Proto Šrí Krišna říká (Bhagavad-gítá 18.37): „To, co nám zpočátku může připadat jako jed, ale na konci je jako nektar, a co probouzí k seberealizaci, je prohlášeno za štěstí, které má charakter dobra.“ Šríla Prabhupáda to dále komentuje: „Když někdo usiluje o seberealizaci, musí se řídit mnoha zásadami a usměrněními, aby ovládl mysl a smysly a mohl mysl soustředit na vlastní já. To vše je velmi obtížné a chutná to jako jed. Ten, kdo je však v dodržování usměrňujících pravidel úspěšný a dosáhne transcendentální úrovně, začne pít skutečný nektar a užívá si života.“

Hlavním pravidlem pro duchovní pokrok je vždy oddaně sloužit Pánu, což začíná upevněním mysli v opěvování Nejvyššího Pána a naslouchání o Jeho jméně, podobě, vlastnostech a zábavách a jedením jídla, kterému bylo s láskou obětováno.



Použitá literatura:

Převzato z článku Yama&Niyama od Prahládánandy Svámího z časopisu „Back to Godhead“, Jan/Feb 2005.