Hnutí Hare Krišna Česká republika

Model neuronů

Můžeme se vysmívat snahám Egypťanů mumifikovat těla faraonů, ale kolik z nás ví, že stejně jako ruští komunisté balzamovali tělo Lenina a čínská vláda tělo Mao Ce-Tunga, západní vědci podobně uchovávají mozek Einsteina? Západní věda opomíjí dávnou védskou vědu o duši a o vědomí, které z duše vychází, a své snahy zaměřuje ve svých posledních fázích výzkumů na mozek. Ze studia vlastního já se v moderní době stalo studium neuronů.

Kanadský lékař Dr. Wilder Penfield, laureát Nobelovy ceny za psychologii a medicínu, sám pátral po duši tím, že operoval lidské mozky. Elektrickou sondou stimuloval určité mozkové oblasti, aby zjistil, jaké části těla tím budou ovlivněny. Když stimuloval určité místo v mozkové kůře, pacientovi se zvedla ruka apod. Penfield se pacientů ptal, aby popisovali, co se děje. „Zvedá se mi ruka,“ odpověděl pacient. Co je ale zajímavé, pacient popřel, že by se sám rozhodl ruku zvednout. Pak Penfield požádal pacienta, aby sám pohnul rukou jiným směrem. A on tak samozřejmě bez potíží učinil.

Přestože neurologové používají ty nejmodernější přístroje, nemohou vypátrat toho, kdo se rozhoduje, toho, kdo pozoruje a je si vědom, že se sám nerozhodl pohnout svojí rukou. Vědci mohou objevit určitou oblast v mozku, kde se vykonává rozhodnutí, ale ten, kdo přemýšlí, kdo stojí za svojí volbou, jim stále uniká. Když Penfield stimuloval spánkové laloky mozku, evokoval záplavu vzpomínek na minulé události s živými obrazy, zvuky a vůněmi. Chlapec slyšel, co mu říká maminka v telefonu a mohl zopakovat celý jejich rozhovor apod. Ale ve všech případech dotázané pokusné osoby vysvětlily, že nejsou přímo v těchto situacích, ale jsou pouhými svědky těchto událostí.

Když Penfield započal své experimenty, domníval se, že jeho objevy odhalí jakési fyzické okno, skrze které bude možné pozorovat a měřit vědomé já. Ale po čtyřicetiletém výzkumu došel k závěru, že všechna neurologická vysvětlení nepostačují – to „já“ se totiž nachází na jiné úrovni. „Podoba této energie se liší od neuronových impulzů (elektrochemické aktivity), které se pohybují axony (neuronovými spoji). Jsem donucen poznamenat, že naše bytí lze vysvětlit na základě dvou fundamentálních elementů.“ (Wilder Penfield, „The mystery of the mind, 1975.) v roce 1976, několik dní před svojí smrtí vše uzavřel slovy: „Mozek je počítač… Ale je naprogramován něčím, co stojí za mozkem.“ (MacLean´s magazine, 17.4. 1976.)

Další držitel Nobelovy ceny, sir John Eccles v roce 1965 napsal: „Věřím, že v mém bytí existuje základní mystérium, které se nachází za hranicí biologického řízení vývoje mého těla (včetně mozku).“ (John Eccles, „The wonder of being human“, 1985.) o šestnáct let později tento neurofyziolog při jednom interview podotkl: „Když se podíváte na ty nemodernější spisy o evoluci, nenajdete nic o mysli a vědomí. Přijímají jako fakt, že automaticky přicházejí s rozvojem mozku. Ale tím nic nevysvětlují.“ Můžeme si všimnout, že po více než čtyřiceti letech výzkumu se Wilder Penfield vzdal svých nadějí, které pro něho mozek představoval. Uznal, že tajemství individuálnosti vyžaduje přijmutí dalšího základního prvku, který stojí za hranicemi hmoty. Také sir John Eccles se na konci své kariéry se svým konečným závěrem netajil. V roce 1985 ve svém díle „The wonder of being human“ shrnul svoji celoživotní práci slovy: „Všichni mají božsky stvořenou duši.“ Nicméně, dnes mezi přesvědčenými vědci redukcionisty je mozek v této otázce svrchovaný, tak jako nikdy předtím.

Laikové jsou často překvapeni, když slýchají, jak vědci, kteří opravdu pevně věří ve svrchovanost hmoty, se sami prohlašují za materialisty. Protože jsou tito velice znalí specialisté tak přesvědčeni, že nic duchovního neexistuje, neuvědomují si negativní důsledky tohoto označení. Věří, že veškerá existence je utvořena z hmoty. Říkají, že vesmír a život, prostě vše, včetně takzvaného duchovního poznání, se vyvinulo hmotnými fyzikálními procesy. Tito materialističtí vědci se usilovně snaží vysvětlit fenomény vlastního já a vědomí přísně v termínech mechanistických mozkových pochodů.

Francis Crick, jedinečný expert v oboru studia DNA, který tuto strukturu objevil, se svým mladým německým spolupracovníkem Christofem Kochem po celém světě šíří přesvědčení, že vědomí povstává z elektrických vibrací našich neuronů. Ve své knize „The astonishing hypothesis: The scientific search for the soul“ Crick prohlašuje: „Vy, vaše radosti a zármutky, vaše vzpomínky a plány, vaše osobní identita a svobodná vůle nejsou ve skutečnosti ničím jiným než aktivitou obrovského počtu nervových buněk.“

Je to opravdu odvážný výrok. Objektivní nezaujatá analýza ale jasně odhaluje něco jiného. Stejně jako moderní lékařské objevy v porozumění lidského těla izolováním biochemických látek nepřinesly žádný průlom v otázce stvoření života, podobně i poslední výzkumy fyzikálních procesů nervového systému také nepřinesly nic úchvatného. Moderní vědě vědomí samotné stále uniká. Stejně jako již po celá desetiletí – stále ta stejná pohádka. Žádné odvětví moderního bádání nám nepomohlo překonat tajuplnou propast mezi fyzikálním popisem a osobní, vědomou realitou. Bez stranění dávnému védskému poznání musíme uznat, že ač se z mraků moderních výzkumů ozývá hřmění, stále z nich neprší. A proč?

Co vůbec víme o mozku a o vlastním já? Ze všech buněk v těle se o neuronech říká, že se obecně nemění. Neurony, které se vytvoří během prenatálního období, máme určeny na celý zbytek života. Již v roce 1998 byl ale tento vědecký názor poněkud zpochybněn. New York Times otiskly následující vědecký článek:
„Po dlouhá léta se neurobiologové drželi základní pravdy: jak zvířata, tak i lidé, s tím jak stárnou, postupně přicházejí o nervové buňky a nové se jim již nevytvářejí. Ale současné experimenty, které znalci označují za podivuhodné, toto dogma vyvrátily. Vědci objevili, že opicím se v hyppokampu, části mozku, kde se utváří dlouhodobá paměť, neustále vytvářejí nové neurony. Produkce nových neuronů ale může být pozastavena, když jsou zvířata vystavena extrémnímu stresu. Experti s jistotou očekávají, že i lidé rovněž vytvářejí během života nové neurony.“ (Gina Kolata, „Studies find brain grows new cells“, New York Times, 17.3. 1998.)

S tímto objevem přišla Dr. Elizabeth Gouldová z Princetonské univerzity spolu se svými spolupracovníky. Gouldová vysvětlila, jaké tradiční představy musela prolomit: „Lidé věřili, že máme-li si během života uchovat své vzpomínky, potřebujeme mozek, který se nemění. Ale jak je možné si něco pamatovat, když buňky neustále vznikají a umírají?“

V posledních měsících 20. století se objevila další neuronová překvapení. Nejen že se nové neurony každý den objevují v hyppokampu, ale i v mozkové kůře, vnější části mozku, která se vztahuje k intelektuálním funkcím a naší osobnosti, byly denně pozorovány tisíce nových neuronů. Eric R. Kandel, známý vědec v oblasti neurologie z Kolumbijské univerzity, poznamenává, že hlavní vědecká teorie se hroutí, aby otevřela prostor novému pohledu. Vědci se shodli, že výsledky výzkumu neuronů u opic se zajisté budou vztahovat i na lidi. Práci Dr. Elizabeth Gouldové potvrdil tým vědců z Harvardské univerzity, ze Salkova institutu a ze Sahlgrenovy univerzitní nemocnice ve Švédsku, kteří přímo experimentovali s lidskými mozky. Tento tým vědců napsal v časopise „Nature medicine“ následující: „Naše studie dokazuje, že v lidském mozku vznikají nové buňky a že mozek se během života sám obnovuje.“ (Oznámil Maggie Fox, korespondent o zdraví a vědě, Reuters, 2.11. 1998.)

Neurony nejsou tak stálé, jak se o nich dříve uvažovalo. Aniž bychom do neuronů vkládali přehnané naděje, mohli bychom si položit otázku: Může vědomí existovat bez neuronového hardwaru? Naši hlubokou nevědomost v této otázce ukazuje, navzdory ujišťování neurologů, několik případů z Anglie. V 70. a 80. letech 20. století započal lékařský výzkum hydroencefalitidy. První novinky přinesl vědecký časopis „Developmental Medicine and Child Neurology“. Neurolog John Lorber z Sheffieldské univerzity v Anglii studoval dvě děti, které neměly vodu pouze „na mozku“, ale přímo místo mozku. Světelný paprsek vyslaný v jejich lebce snadno pronikl celou lebeční dutinou. Ačkoli ani jedno z dětí nemělo mozkovou kůru, jejich mentální funkce byli naprosto normální. („Soul search“, Ph.D. David Darling.) Je to vůbec možné? Jak je možné bez mozku správně uvažovat?

Po malém rozruchu v populárně-vědeckých magazínech objev postupně upadl v zapomnění. Mohly by tyto poznatky snad přinést znepokojující důsledky? Mezitím, jak si konvenční neurologie kráčela svojí cestou, výzkum lidí „bez mozku“ tiše pokračoval. Objevily se další případy. Brzy Lorber shromáždil skupinu pacientů, kteří postrádali zhruba 95 % mozku. Jinými slovy jejich lebeční dutina byla prakticky prázdná. Někteří byli neschopní invalidé, ale polovina z pacientů měla IQ větší než 100.

Největší výzva pro dogma o mozku vzešla z téže Sheffieldské univerzity. Jednou jeden vynikající student univerzity navštívil lékaře. Jelikož jeho hlava byla větší než by se dalo očekávat, lékař poslal studenta jako kuriozitu za specialistou Johnem Lorberem. Rentgenový snímek ale ukazoval něco otřesného. V hlavě tohoto budoucího matematika chybělo něco velice podstatného. Lorber případ dokumentoval: „Pacientem je mladý student univerzity s IQ 126. Z matematiky prospíval výborně. Sociálně je úplně v pořádku. A přesto tento chlapec nemá prakticky žádný mozek.“ (Citováno v článku Johna Lewina „Is your brain really necessary?“ časopisu Science, 12.12. 1980.)

(Poznámka k případu: Tento vynikající student matematiky měl ve své lebce 1 mm tlustou vrstvu šedé hmoty mozkové. To činí asi 2 % substance, která by měla být v lebce. Lékaři ale vždy hledají nějaké fyzikální vysvětlení a tyto 2 % mozku obdařují zázračnými schopnostmi. Kdyby chyběla i tato dvě procenta, pravděpodobně by schopnosti přiřazovali i stěnám prázdné lebky. A co se stalo s evoluční účelností? Jestliže by k úctyhodným výkonům stačil zlomek šedé hmoty, proč bychom se pak my lidé měli obtěžovat s tak velkým mozkem?)

Nicméně zastánci víry, že vědomí pochází z mozku, slepě vykračují dál. Cítí, že podstatná šedá substance, která prošla neodarwinistickým vývojem, musela v určitém bodě projevit druhotný fenomén známý jako vědomí. Jinými slovy, když hmota nabude dostatečně komplikovaných struktur, objeví se vědomí – a to z mozku nebo možná i z počítačů!

Stále rostoucí počet současných vědců ale dochází k odlišnému závěru. Namítají, že i to nejdetailnější poznání o mozku stále neřeší onu základní otázku: Proč by mělo z mozku vznikat vědomí? Je to výzva analyzovat kognitivní mozkové pochody, říkají. Ale dokázat, že subjektivní vědomí pochází z hmoty, je opravdu odvážné.

Pradávné Védy nám ale mohou pomoci objasnit tento problém. Bystrost Véd v analyzování existence velice pěkně vyobrazuje souvislosti naší současné vědecké krize. Aby západní systém poznání mohl přetrvat ve své nynější podobě, musí si nejprve připustit a poté vyřešit neobvyklý vnitřní problém – jak může subjektivní, vědomá zkušenost vycházet z jakéhokoli fyzikálního systému (mozku nebo čehokoli jiného)?

Ať už naše naděje spočívají v elektrochemických procesech neuronů, v mikrosvětě subatomárních částic nebo v magickém poli kvantové fyziky, stále před námi stojí stejná překážka. Když se ale obrátíme jinam, k původní moudrosti Véd, můžeme si ušetřit staletí tápání v nevědomosti. Standardní redukcionistický přístup moderní vědy nám přinesl technologii, která nabízí mnohá pohodlí. Ale pod katedrálami učenosti a výzkumnými chrámy se půda stále více a více otřásá. Zdá se, že dávné védské poznání jasně osvětlí epicentrum dlouho pozorovaného zemětřesení v západní vědě, filozofii a náboženství. Naše dosavadní poznání jednoduše neposkytuje informace o nefyzickém fenoménu, který není z konečného pohledu tvořen fyzikálními složkami – atomy, molekulami, jinými částicemi nebo vlnami. Védské axiomy jen tak nechodí okolo tohoto klíčového tématu, ale přímo směřují k samotné podstatě věci.

(Vybráno a přeloženo z knihy „Searching for vedic India“ od Dévamrity Svámího.)