Hnutí Hare Krišna Česká republika

Po vědeckém výzkumu lidských genetických informací se pozornost médií obrátila na zprávy o klonování. Díky velkým investicím vědci dosáhli značných výsledků. Laikovi může připadat, že se biologové stali téměř všemocnými a na základě vlastní vůle mohou vytvářet zvířata, ba i lidské bytosti, a tak zcela sesadit Stvořitele.

Čeho je věda ve skutečnosti schopna? Co vytvořila? Převzala snad roli Boha? Popírá vývoj biotechnologie dávná učení o Bohu a duši?

Předtím, než se hlouběji ponoříme do těchto témat, se snažme pochopit, co vlastně klonování znamená. Klon je následný organismus (může to však být i buňka), jenž se z pohledu genetiky neliší od svého mateřského organismu. Během jeho vývoje nedochází k žádnému procesu množení, při kterém by se geny mohly volně stýkat. v tomto smyslu mohou klony vznikat přirozeně, tzv. „nepohlavním množením buněk“. Při buněčném dělení vznikne další buňka, neboli „klon“, která je geneticky zcela totožná s buňkou původní. Tím pádem jsou všechny tvé buňky, drahý čtenáři, klony buňky, jež vznikla spojením spermie a vajíčka.

Každá buňka těla obsahuje informace nezbytné pro stavbu nového těla, avšak díky úžasnému kontrolnímu systému použije jen její určitou část. Tak se vyvíjejí různé typy buněk s odlišnou stavbou a funkcí. V případě, kdy se kvůli chybě v původní duplikaci buněk začnou vyvíjet organismy dva, tak vzniknou přirozené klony čili identická dvojčata. Mnoho organismů na nižším vývojovém stupni (např. bakterie, jednobuněčné rostliny, jednobuněční živočichové, houby) se v podstatě množí monogenetickým způsobem a jejich rozmnožování za účelem „obnovení genů“ zřídkakdy používá pohlavní proces. Rozmnožování rostlin s vegetativními orgány – hlízami, výhonky a oddenky – nebo i pučení medúzy, je rovněž homogenetický proces. Tyto formy monogenetického množení vyúsťují v přirozený klon.

Klonování

O klonování můžeme mluvit v několika organizačních stupních. To samé platí i o umělých, lidmi vytvořených klonech. Klonování tedy není jednoznačné a může zahrnovat i duplikaci molekuly, buňky, tkáně, či orgánu žáby, savce nebo lidské bytosti.

Klonování započalo klonováním buněk, což znamená laboratorním pěstěním buněk a buněčných kultur. Z pohledu genetiky jsou všechny buňky nově vytvořené buněčné řady s původní buňkou totožné. S vývojem genetiky následovalo molekulární klonování, jež představuje množení molekul jako u řetězové reakce polymerů, kdy je počet molekul DNA zvyšován na množství potřebné k výzkumu. Pro obecnou veřejnost klonování znamená vytvoření plného (mnohobuněčného) organismu. Tato metoda se nazývá „technologie nukleárního přenosu“. Pomocí této metody vznikla například světoznámá klonovaná ovce Dolly (rok 1997). Základní postup je následující: Vajíčko je zbaveno jádra, přičemž je odstraněna genetická hmota molekul DNA. Z jedné buňky těla zvířete je odstraněno jádro. Jádro zvířecí buňky (či jiná část celistvé zvířecí buňky) je vložena do vajíčka, jemuž bylo jádro odebráno (nebo jsou dvě buňky spojeny za pomoci elektřiny). Během tohoto procesu se genetické hodiny zatím ne zcela jasným způsobem „nastaví na nulu“. Dříve použitá zvířecí buňka (např. kůže) se váže pouze na geny, jež byly zvláště potřeba, i když její genetická hmota obsahuje „model“ celého organismu. Tato odlišená tělesná buňka byla tedy použita jen pro daný účel. Dřívější selektivní práce hmoty DNA ve vajíčku však byla zastavena a to je teď schopno vytvořit zcela nový organismus. Vajíčko s touto hmotou je vloženo do lůna samičky, která v šťastném případě donosí a porodí plně vyvinutý zárodek.

Výroba lidí?

Současné představy o klonování lidí pomocí této metody mají zaručit potomstvo těm, kteří nemohou mít děti. Takto narozené děti pak budou dokonalou kopií svých rodičů. Není to však tak snadné a vědci musí čelit řadě problémů – jak technických, tak i etických. Testy na zvířatech ukázaly, že klonování přináší náchylnost k buněčnému bujení a zvýšené riziko rakoviny spojené se sníženou samoničící schopností buněk a jejich bujení. Kromě toho klonovaná zvířata se pravděpodobně dožijí méně, než ostatní členové druhu. To je zřejmé, protože spotřebovaly buněčnou hmotu, která prošla mnohonásobným množením.

Současné postupy užívané u zvířat mají navíc jen 2% úspěšnost, takže je třeba zvážit fakt, že významná část zvířecích embryí zemře před narozením, během embryonálního vývoje, nebo se narodí s vážným poškozením (proto mnoho ochránců zvířat brojí proti těmto experimentům). Dokud se testuje na zvířatech, většina lidí neprotestuje. Je však hrozné si představit, co by se stalo, kdyby se při experimentech klonování lidí užívaly stejné (nebo i horší) technologie. Co by bylo se znetvořenými dětmi?

Kolik duší je v těle?

Védská literatura popisuje, že živá bytost není jenom hmotné tělo, ale je sestavena ze tří vrstev. Viditelné hmotné tělo se skládá ze složek cyklického řádu. Je to tělo, které vidíme každý den v zrcadle před sebou. Mysl, inteligence a falešné ego tvoří jemnohmotné tělo, které nemůžeme smysly přímo vnímat. Je to pokrytí duše, skutečného nositele života – našeho vlastního já. Duše je skutečným nositelem naší osobnosti, našeho já. Jemnohmotné já je jako mrak na duši a hrubohmotné tělo je pouze shluk složitých, avšak neživých molekul.

Zajímavá je otázka: Kolik duší tedy existuje v mnohobuněčném zvířecím těle, jež se skládá z miliard buněk? Z védského pohledu se duše nachází v každé buňce těla, ty jsou však na nižší úrovni vědomí. Tyto buňky těla („živé cihly“) ovládá duše, která je na vyšší úrovni v procesu reinkarnace. Tato duše s vyšším vědomím používá rostlinné, zvířecí nebo lidské tělo složené z mnoha milionů buněčných těl. Tato duše vládne nad ostatními buňkami, které jsou také individuální duše. Podle védské literatury tělo zemře, jakmile vládnoucí duše (se svým jemnohmotným pokryvem) hrubohmotné tělo opustí a přejde do dalšího těla. Poté, co vládnoucí duše zmizí, se koordinace mezi jednotlivými buňkami zastaví a tělo „zemře“ nebo zůstane bezvlády.

Jiný klon

Položme si další vzrušující otázku. Předpokládaný lidský klon by tělesně (geneticky) zcela připomínal svého „genetického rodiče“. Byl by stejný i po emocionální a intelektuální stránce? Uvažoval by stejně a měl by stejné emoce jako jeho předchůdce? Z védského pohledu určitě ne. Nejen proto, že by vyrostl v jiných podmínkách a měl jiné zkušenosti, ale také z toho důvodu, že v těle by žila jiná bytost, jiná duše, která by do těla vstoupila za zvláštních laboratorních podmínek, když bylo její tělo vytvořeno. Klon by se lišil od svého „genetického předchůdce“ emocionálně a svým charakterem, tak jako se liší psychika identických dvojčat.

Závěrem můžeme říci, že smrti se nemůžeme vysmívat a vytvářet si věčnost pro sebe či pro druhé. Následný klon tedy není pokračováním svého předchůdce, nýbrž je nezávislou osobností, která na nějaký čas přijala tělo podobné někomu jinému. Věda nebude nikdy schopna překonat smrt, neboť pomíjivost je jedna z přirozených vlastností tohoto světa.

Je důležité vědět, že věda klonováním nestvořila život z hmoty, protože zacházela pouze s živými věcmi. Zdá se, že to potvrzuje výrok védských písem, že snaha vědy nemůže nikdy překročit hranici mezi pomíjivou hmotou a věčnou duší a změnit věčné zákony života a smrti.