Hnutí Hare Krišna Česká republika

Konečně. Do tváře nás udeřil ne příliš rozžhavený, ale dusný a hodně jinak vonící vzduch. Možná to nebyla úplně vůně, ale taková záhadná směsice nejrůznějších pachů, která nás sice nečekaně, ale přívětivě zalila ze všech stran, jak jsme kráčeli dlouhou chodbou dillíského letiště do odbavovací haly. Teď už to tu pomalu poznávám. Odbavovací hala byla nacpaná lidmi všech kast a vyznání – dorazila sem tři letadla najednou, a tak náš boj s indickou byrokracií a s indickým způsobem řazení trval bezmála tři hodiny. Nicméně všichni se k sobě chovali velice pěkně a také imigrační úředníci byli přívětiví a zábavní lidé.

Další zkouškou bylo posbírat naše zavazadla a pak získat tvrdou indickou měnu. Ale po chvíli už jsme si připadali jako doma a zkušeně zamířili k okénku (nebo spíš pultíku) pobočky Bank of India, které slibovalo příjemný kurz. Za několik našich unijních bankovek jsme dostali stohy sešívačkou scvaknutých indických rupií. Tolik peněz možná nikdo z nás v ruce nedržel – alespoň tedy co se týče počtu. A pak jsme došli k závěrečnému testu – taxikářské uličce. U východu z letištní haly jsme museli projít dlouhým koridorem, který z obou stran obklopovali dychtiví dillíští taxikáři mávající cedulkami oznamujícími jména jejich chráněnců. I na nás tam měl čekat takový zachránce, kterého jsme si zajistili společně s ubytováním přes e-mail ještě z Prahy. A dobře jsme udělali – nechat se roztrhat taxikáři hned na začátku cesty není zrovna moc praktické. Ale konečně jsme v lese rukou objevili tu naši, hlásající moje jméno, a všem se nám ulevilo.

Ačkoli byla asi jedna hodina ráno, Dillí nespalo a na širokých bulvárech vládl čilý dopravní ruch. Během půlhodinové jízdy z letiště se nám nepodařilo pochopit logiku, s jakou se auta prodírala někdy i v šesti proudech ucpanými silnicemi, a nepodařilo se nám to v podstatě ani za celý náš měsíční pobyt. Jediné, co jsme vypozorovali, bylo, že se jezdí spíše vlevo, při setkání s protijedoucím vozidlem se zpravidla zapínají přátelsky oslňující dálkové reflektory a hlavně se musí za všech okolností troubit. Myslím, že porucha na klaksonu je to nejhorší a nejnebezpečnější, co se vám může na indických silnicích přihodit.

Náš hotel provozuje milý indický oddaný Hari dás a ubytování bylo typickou indickou směskou dokonalosti a půvabu s naprostým hochštaplerstvím a nedodělaností. Záchod a koupelna byly obloženy mramorem, ale při spláchnutí či sprchování se voda ladně a nezadržitelně rozlila po zemi, místo aby využila odpadu k tomu určeného. Pokud tedy zrovna nějaká voda tekla. Ale díky bohu za to. Po dvou hodinách pobytu v našich luxusních pokojích jsme se vydali na další úsek naší cesty – znovu na letiště. Tentokrát abychom nasedli do vnitrostátní linky směr Kolkata.

Cesta uběhla jako po másle, přičemž ji většina z nás trávila poměrně pasivně, přesněji řečeno pohroužena v hlubokém komatózním spánku. Kolkata nás přivítala podstatně vřeleji, alespoň co se týče teploty, a naštěstí na nás opět čekal objednaný taxík, který nám měl pomoci překonat poslední část cesty do Májápuru. Udělali jsme jen jednu větší přestávku, kterou si vyžádalo naše taxi Tata Sumo, a shodou okolností to bylo ve vesnici, kde před časem došlo ke smutné nehodě, při níž tento svět opustil Tamál Krišna Gósvámí a Vrindavánéšvarí mátádží. Vesničané nám nadšeně ukazovali různé stromy, které měly označovat ono místo; asi na třetí pokus jsme došli k tomu pravému.

 

V tu chvíli jsem však řešila pro mě naléhavější problém – neodbytné volání přírody. Na srozumitelné dotazy plynnou angličtinou, kde tu mají toalety, mi byly odpovědí pouze milé úsměvy nechápajících vesničanů. Po půlhodinovém hledání klidného místa v ústraní, kde by mohl našinec potřebu vykonat, se nám podařilo kolem sebe nashromáždit většinu obyvatel vesnice, vytoužené ústraní však nepřipadalo v úvahu, a tak jsme se s nimi alespoň vyfotografovali. S pomocí tamního pandity traktoristy jsem získala adresu na zaslání společné fotografie a pak už byl Tata Sumo naštěstí v provozu a mohli jsme pokračovat v cestě.

Cestou jsme se každý po svém snažil aklimatizovat a uvědomit si, že už jsme opravdu v Indii a že za nějakou chvíli budeme v cíli. Naše skupinka se skládá z rozmanitých osůbek, co se týče věku, povah i délky praktikování oddané služby, a jen doufáme, že naše rozdíly nebudou na překážku naplnění našeho zřejmě společného záměru prohloubit své duchovní životy. Takže jsem tu já, Vrindávan Priya deví dásí, bavič a občas také potížista naší výpravy v jedné osobě. V civilu je mou službou snažit se o to, aby Prabhupádovy knížky vycházely v češtině s minimem chyb. Pak tu mám svého manžela, Dharmu-rúpu dáse, protipól mého spontánního přístupu – tedy ztělesnění rozumu a uvážlivosti, kteréžto vlastnosti využívá také při své službě vedoucího palmovské Góvindy. Ve svém volném čase to však kompenzuje v malém studiu prosyceném kytarovými riffy Harrisonovy i vlastní tvorby. A potom Satjabháma, nejstarší člen naší výpravy, o to však moudřejší, všemi považovaná za naši mámu, vždy zachraňující naše prázdné žaludky a vždy stojící oběma nohama pevně na zemi, avšak zároveň plná spontánních projevů oddanosti, které nás podle situace znovu potěšily, překvapily či pobavily.

 

A náš bhakta Pepdží, vždy připravený se okamžitě zapojit do kírtanu, kdykoli a kdekoli, využívající každé příležitosti uplatnit své hudební nadání i zapálení pro muzikální projevy, který ale také se stejným zápalem přečetl během indického pobytu nejvíce knih z nás všech.

A pak Lakšmana deví dásí, dlouholetá posila pražské Nitájovy pekárny, která se mohla konečně urvat od pletení vánoček a dostala možnost ponořit se místo do těsta do zázračné atmosféry svatých míst.

Jak se časem ukázalo, přeci jen jsme nebyli natolik transcendentální, abychom mohli fungovat všichni na jedné vlnové délce, a tak jsme se raději časem dobrovolně rozdělili na dvě až tři skupinky a scházeli se jen při některých – pro všechny stejně inspirujících – akcích.

Prvním místem našeho transcendentálního výletu byl – jak jinak – Šrídhám Májápur, sídlo ISKCON a hlavně také sídlo snad největších Božstev na světě – Šrí Šrí Paňčatattvy. Májápur byl poněkud otřesen nedávnými záplavami, takže jeho běžná krása byla trochu zastřená, ale i tak je nádherný. Díky péči a snaze zdejších oddaných je také (v indickém měřítku) na vysoké úrovni, co se týče pohodlí; ubytování je bezvadné, dokonce zařízené na odpuzování všudypřítomných krvežíznivých moskytů, v Góvindě se také nevaří tak špatně, i když jsme přeci jen naším pražským standardem trochu zhýčkaní…

 

Krátce po příjezdu jsme se vydali na obhlídku. Božstva byla zavřená, tak jsme nejprve zavítali do Góvindy, ale pak hned za Božstvy, a jen jsme žasli nad Jejich krásou. Mým favoritem se stala zcela okamžitě Paňčatattva, asi proto, s jakým zanícením jsem sledovala na internetu a jiných dostupných zdrojích Její instalaci. Dharma-rúpa s Pepou si svorně notovali o Rádhá-Mádhavovi, kteří jsou samozřejmě také naprosto úžasní, ale každý oddaný má svůj osobitý vztah k Nejvyššímu Pánu, a mě to vždy táhlo spíše k té transcendentální pětici. Mimo jiné tam bylo také méně narváno, i když vzhledem k vzrůstu většiny Bengálců (asi tak metr dvacet) není problém stát až u zadní stěny chrámu a člověk má pořád skvělý výhled. Nehledě na to, že Božstva jsou tak velká, že by byla vidět i z kilometrové vzdálenosti. Tedy kdyby tam nebyla zeď. V každém případě se u Paňčatattvy, zřejmě vzhledem k Její „novotě“, tísnilo podstatně méně oddaných, než před oltářem Rádhy-Mádhavy či Nrsimhadévy.

 

Těch několik dní, které jsme strávili v Májápuru, se nám podařilo zhlédnout některá úžasná místa, spojená s Čaitanjovými zábavami, jako třeba Šrívás-angam, Čámpáhati, Jógapith či Harihara kšétra, vykoupat se v Ganze, kde jsme také odevzdali popel oddaného, na jehož odchod nezapomene nikdo z účastníků loňského letního tábora Náma Hatta. Také jsme utratili něco z našich tučných zásob rupií, vypili spoustu dabů neboli nezralých kokosových ořechů, které obsahují nesmírně úžasnou, výživnou a chutnou tekutinu. Viděli jsme našeho prvního obřího švába, první psy jednotné indické rasy, všudypřítomné krávy, naučili jsme se první užitečná slovíčka v hindí a smlouvat s rikšáky a obchodníky, udělaly se nám první puchýře… a trochu jsme chytli barvu na naše vypasená růžovoučká tělíčka (teď tedy nepočítám přirozeně indicky vyhlížejícího a hubeného Pepu). Nikdo z naší výpravy nežije v chrámu a tak jsme se každý po svém dychtivě chápali příležitostí posílit různé aspekty oddané služby, ať už návštěvou mangala árati a dalších pravidelných programů, nebo posílením džapy či prostým nasáváním atmosféry svatého místa, kde všechno člověku připomíná Krišnu a oddané.

 

Tohle si napsala o Májápuru do svého deníčku Satjadží a myslím, že to mluví za vše: „Umím si docela dobře představit žít v Indii v ISKCON (Májápuru). Je tu perfektně fungující společenství a hlavně máme všichni stejný cíl, oddanou službu. Jsou tu tisíce lidí. Přirovnala bych to k lázním, jen místo procedur se lidé přišli modlit.“

Nedá se ale nic dělat, musíme dodržet plán, a tak jsme se po pár dnech vydali za dalším naším cílem – do Džagannáth Purí. Vzhledem k celostátnímu svátku a prázdninám – Durgá púdža, Lakšmí púdža atd. – jsou všechny vlaky beznadějně vyprodané a tak poněkud pionýrsky vyrážíme na téměř 700 kilometrů dlouhou cestu taxíkem – stejné Tata Sumo, stejný taxikář, který pro ISKCON jezdí už sedmnáctým rokem. Snad bez nehody. Původní spokojenost s naší volbou poněkud pokazil fakt, že se naše zavazadla octla z nedostatku místa na střeše, bhakta Pepa s Dharma-rúpou skončili se zbytkem batohů pro změnu v kufru. Ale horší byla nepřítomnost tlumičů a, co bylo ještě horší, ani na silnici jsme nenaráželi tak často, a tak naše jízda připomínala spíše přejezd šusem přes vyježděnou sjezdovku. Jen co jsme dorazili na něco rovnějšího, dostali jsme se do zácpy, kterou ani bravura indických řidičů nezrychlila. Prašné cesty s dírami střídaly ucpané rádoby dálnice s náklaďáky naloženými tak, že zabíraly do šířky i dvakrát tolik místa, než jaký byl rozvor jejich kol. A krávy a prasata a prach a hodiny a hodiny a hodiny nekonečného drncání a stání v zácpě. Opravdu jsme zastavil jen jedinkrát, když jsme už téměř opustili svá těla – a řidič dostal hlad.

 

Do turismem tepajícího Džagannáth Purí jsme dorazili asi v jedenáct hodin večer. Středisko ISKCON bylo plné a většina hotelů taktéž. Džagannáth Purí bylo skutečnou zkouškou našich nervů. Po různých peripetiích se nám podařilo získat dva pokoje, z nichž jeden smrděl jako rybárna v létě. Naštěstí jsme v něm přes den netrávili moc času. Džagannáth Purí jsme znali jen z Čaitanja-čaritámrity, naše představy byly tudíž poněkud idealizované a zkreslené. Když jsme tedy uviděli turisty přeplněné město se stánky plnými vajec a ryb, o dalším mase ani nemluvě, a všude hotely a hotely a hotely a typické kýčovité suvenýry, utrpěli jsme menší kulturní šok. Ale takový, že jsme z rozhodnutí většiny svůj pobyt zkrátili na opravdové minimum dvou dnů. Když si však člověk odmyslel všechny ty matrjošky a sněhuláky vystavené vedle Božstev Džagannátha, naučil se ignorovat neodbytné žebráky a průvodce z řad zdejších bráhmanů, pak se pod tou slupkou dnešního Džagannáth Purí rozezněly kírtany Pána Čaitanji a Jeho společníků. Na některých místech, konkrétně třeba v Gambhíře, si člověk dokonce nemusel ani tolik odmýšlet. Toto místo stále žilo přítomností Pána Čaitanji a bylo nabité duchovní atmosférou.

 

Také oceán nás přivítal s otevřenou náručí, stejně jako my jej. Bleskurychle jsme navšítili pro nás – bílé tváře – dostupná místa a nechali si přinést maháprasádam z těch míst, která jsou nám zapovězena – jako jsou hlavní chrám Džagannátha a chrám Gundiči. Notně pokousaní komáry, někteří smutní, že už odjíždíme, jiní s lehkým srdcem, všichni svorně ale obtěžkaní nejrůznějšími zakoupenými dárečky – jsme se vydali na nádraží. Indie vlastní jednu z nejhustších sítí železničních drah na světě a vzhledem k jejímu objemu, co se týče přepravovaných pasažérů, má velmi propracovaný systém jízdenek a tříd. Takže si může vybrat každý. Pokud nejste zrovna zvyklí na indickou hustotu obyvatelstva, která se v dopravních prostředcích zvyšuje tak na dvacet osob na metr čtvereční, stačí si připlatit a cestování může být dokonce i poměrně pohodlné. Vlak měřil asi tři kilometry a cesta k našemu vagónu s našimi četnými a těžkými zavazadly trvala dobrých deset minut ostré chůze v třicetistupňovém vedru. Nemáme společné lístky, a ti, co jedou lepší třídou, tiše litují ty ostatní. Ale pojedeme „pouhých“ šestatřicet hodin, tak to snad nebude tak hrozné.

V podstatě to hrozné ani nebylo, pořádně jsme se všichni vyspali, a to bylo zapotřebí, protože nás čekala ta nejdůležitější část naší cesty – Vrindávan.

Příjezd do Aligarhu, shánění nosičů, taxík… už nám to začíná jít. Hlavně to chce pevné nervy a nenechat se zlomit neodbytným dožadováním se trojnásobné sumy, než byla ta dohodnutá. Zvládli jsme to a po necelých třech hodinách dorážíme od vysněného Vrindávanu. Já podruhé, Dharma-rúpa potřetí, ostatní poprvé, ale určitě ne naposledy.

Vrindávan nás přivítal davy. Je období kártiku a v Indii ještě stále platí, že lidé v tuto dobu směřují do Vrindávanu, aby se tento měsíc více než kdy jindy věnovali duchovnu. A iskconský chrám Krišny-Balarámy je jedním z nejkrásnějších a ve Vrindávanu nejnavštěvovanějších. Podařilo se nám najít našeho ubytovatele a také jsem hned potkala pár známých oddaných, kteří mě informovali o parikramu na Rádhá-kund s Indradjumnou Svámím. Cítím se naprosto šťastná, nic mě nemůže rozházet – i kdybych měla spát na ulici.

Zdá se, že i ostatní mají stejný pocit. Nedočkavě se ubytováváme a běžíme do chrámu podívat se na Božstva. Vyfasovali jsme lampičku a začalo rallye od Božstva k Božstvu, přičemž dychtiví zkušení indičtí oddaní bojovali o nejlepší pozici k obětování lampičky, zatímco my neotrkaní, ušláplí (ač vyčnívající) zápaďáci jsme jen taktak nepřišli o tu svoji. Ale byl to nektar. Rozzářeně jsme se šli uložit s vidinou zítřejšího zážitku na Rádhá-kundu.

Hned po mangala jsme nastoupili do připravených autobusů a spolu s dalšími sto padesáti oddanými vyrazili na cestu. U Rádhá-kundu jsem konečně viděla vedoucího naší karavany Indradjumnu Svámího, spolu se Šrí Prahládem, kteří nás zasvětili do příběhů o tomto úžasném místě. Postupně jsme obešli celý Rádhá-kund a Šjáma-kund a zastavovali se na různých význačných místech. Mahárádž a Šrí Prahlád nám svým vyprávěním a bhadžany pomáhali proniknout tlustým obalem máji a dostat se blíže ke skutečnému dhámu. Nakonec jsme došli ke ghátu, který se nachází mezi Rádhá-kundem a Šjáma-kundem, a mohli jsme se uctivě ponořit do jejich milostivých vod. Po těch hodinách naplněných zpíváním svatých jmen a Krišna-kathá to byl vskutku hluboký zážitek. Slíbili jsme si, že se sem musíme ještě vrátit.

 

A podobně nektarově probíhaly i další dny – téměř dva týdny jsme procházeli Vrindávan s úžasnými průvodci v podobě Indradjumny Mahárádže, Bhakti-Čaitanji Svámího, Rómapády Svámího, Čaturátmy Prabhua a našeho bhadžánového mistra Šrí Prahláda. Navštívili jsme Varšanu, Nanda-grám, obešli Góvardhan, různé chrámy nacházející se ve městě Vrindávanu; bylo toho nespočet. Chvílemi jsem měla pocit, že těmi zážitky prasknu, a musela jsem tu transcedenci ředit návštěvami Loi Bazaru, což je oblíbené místo nákupů. Časem jsme byli tak vyčerpaní, že jsme uvítali každý den, kdy se nikam nešlo. Když však nadešel skutečný konec parikramů, uvědomili jsme si, jak úžasné to bylo, a alespoň mě zaplavil pocit prázdnoty při představě, že už před sebou nemáme žádný další vyčerpávající den na parikramu s Mahárádžem. Prázdnotu pomáhal vyplnit seminář Kadamby-kánany Mahárádže o Čaitanja-čarirámritě, který nám dodal potřebnou potravu pro mysl i duši.

Při Kártiku ale není nikdy klid, je plný nejrůznějších svátků a událostí a spíše je těžké najít tichý koutek, než si vymyslet, co podniknout se zbývajícím časem. Mimo jiné tu bylo výročí odchodu Šríly Prabhupády a také Gópúdža s Góvardhan púdžou, kterou jsme měli možnost oslavit přímo na Góvardhanu opět ve společnosti Indradjumny Svámího i mnoha dalších.

 

A tak jsme opět každý po svém hledali a jednali tak, abychom naplnili svou duši až k prasknutí a mohli si toho co nejvíce odvézt na ponurý Západ. Každý večer jsme se však spolehlivě všichni setkali v chrámu Krišny-Balarámy, abychom se zúčastnili hypnotizujícího kírtanu Aindry Prahbua a posléze spolu s několika tisíci dalších dychtivých oddaných podnikli dramatické obětování lampičky Dámódarovi. Čím víc se blížil náš odjezd, tím menší jsme měli chuť opustit Vrindáván i kvůli lákavým cílům, jako byla Ratha-játra v Dillí nebo návštěva Džajpuru.

 

Vrindávan opravdu není obyčejné místo, všichni jsme se tam zakrátko cítili jako doma a odjezd byl opravdu těžký a srdcervoucí. O našem pobytu bych mohla napsat knihu, zážitky zůstanou v mém srdci celý život. Všechny problémy, které nás na Západě doháněly k zoufalství, se od nás ve Vrindávanu vzdálily na hony daleko. Jak snadné bylo zpívat svou džapu a vstávat na mangala a myslet na Krišnu a vyvarovat se pomlouvání a kritizování ostatních a všem těm ostatním věcem, které ztěžují naši snahu vykonávat oddanou službu Krišnovi… i když dnešní Vrindávan nevypadá jako ten, o kterém čteme v knížce „Krišna“, alespoň ne pro mé omezené oči, stále v něm lze být Krišnovi blíž, než kdekoli jinde. I rikšák, který si rád zapálí cigaretu, celý den zpívá Rádhé, Rádhé, a když je příznivý den, vydá se bosky na pouť kolem Vrindávanu.

Vrindávanský prach není obyčejná špína, je to substance, která vám uvízne v plicích, škrábe vás v krku, slepí vám vlasy – ale kromě toho všeho je schopná probudit v člověku s kamenným srdcem lásku k Bohu. A ten prach je tam pořád, i když je překryt vrstvou odpadků a plastových lahví od coca-coly. A nikdo, kdo Vrindávan navštíví, nebude po návratu tím samým člověkem. A tak se na nic netěším tak, jako na návrat do tohoto úžasného místa.

(Vrindávana Prija déví dásí, vzpomínky na poutní cestu do Indie.)